Projekt Bez obav – jak vyzrát nad strachy dětí je v Česku unikátní. Inspiraci si jeho zakladatelky dovezly z jiných států Evropy, v nichž jsou obdobné kurzy pro rodiče běžné. „Chtěly jsme něco podobného zrealizovat i v Česku, protože nám dává smysl, aby byli rodiče zapojení do pomoci svému dítěti,“ vysvětluje Polášková, která se s projektem seznámila v Oxfordu. Fišerová se zase inspirovala v Edinburghu.
Jejich vzdělávací program je určen pro rodiče, jejichž děti trpí úzkostmi. Kurz probíhá ve skupině deseti až dvanácti členů. „Když jsme mapovaly situaci v Česku, a rodičů se ptaly, vyšlo nám z toho, že by se ve skupině cítili dobře. Jednak se tak péče dostane k více lidem najednou, ale hlavně: rodiče se pak necítí sami v tom, co prožívají,“ vysvětluje Fišerová a dodává, že skupina se opravdu osvědčila.
Duševní zdraví adolescentů75 % duševních onemocnění se projeví do věku 24 let. 50 % duševních onemocnění se projeví již před 14. rokem věku 30 % dospívajících dívek uvádí, že se více než jednou týdně cítí „na dně“ 13 % dospívajících chlapců uvádí, že se více než jednou týdně cítí „na dně“ zdroj: NUDZ, Duševní zdraví dětí a adolescentů |
Projekt totiž psycholožky odpilotovaly v lednu tohoto roku v Karlovarském kraji. „Bylo to i z toho důvodu, že péče o duševní zdraví je tam opravdu nedostatek. Zájem byl obrovský, už na začátku se nám přihlásilo čtyřicet rodičů, z nichž všichni splňovali kritéria,“ vypráví Polášková.
Ucelená metodika se snaží i odlehčit odborníkům, kterých je v Česku dlouhodobě nedostatek. „Odborníků je prostě málo a my musíme cílit na prevenci,“ shodují se psycholožky.
Vžít se do dítěte, strachy napsat na papír
Program je založený na technikách kognitivně behaviorální terapie (KBT), které si rodiče v průběhu šesti týdnů osvojují. „Rodiče se setkávají ve skupině se dvěma školícími terapeuty, a tam se dozvídají o tom, co je to úzkost, jak ji u dítěte rozeznat, a vzájemně sdílí svoje postřehy,“ popisuje program kurzu Fišerová.
Jedna z technik je vžít se do kůže svého dítěte. Skrz to si rodič zhruba představí, jaké má jeho ratolest strachy. A také si mnohdy uvědomí, že cíl, který jako rodič nastavil, je pro dítě v tuto chvíli možná nedosažitelný. Osvědčenou technikou je také psaní obav a úzkostí na papírky. Děti je pak odkládají na speciální místo, do krabičky nebo do obálky, a v libovolný čas může následovat čtení a konverzace s rodičem.
„Ale není to pouze o technikách. Rodiče také učíme, jak se chovat, aby v dítěti úzkost nepodporovali. Mají tendenci potomky ujišťovat, že to bude dobré, ale to je z dlouhodobého hlediska trochu kontraproduktivní. Chceme děti spíš popostrčit k tomu, že jsou obavy schopné překonat, a nepotřebují být neustále ujišťované,“ dodává Polášková.
Bez obav – jak vyzrát nad strachy dětí
|
A tak místo toho, aby dítě chodilo individuálně k psychologovi, zapojí se rodič. „Stává se průvodcem a pomocníkem dítěte na cestě při překonávání obav,“ shodují se psycholožky, které kurzem cílí na děti ve věku sedmi až dvanácti let. Je to také proto, že většina duševních obtíží začíná před čtrnáctým rokem života.
„Chceme to totiž podchytit včas. Menší děti navíc dost často nedokážou úplně dobře popsat, co se jim děje. Spíš hodně somatizují. Úzkosti se u nich projevují bolením břicha či hlavy. Mohou se také projevit změnou chování. Dítě může mít velké návaly pláče nebo přecházet do agrese,“ vysvětluje Fišerová.
Nezapomínat na potřeby rodičů
Rodičům se na kurzu může dostat nejen vzdělání v oblasti duševního zdraví dítěte, ale také uklidnění – že nemají špatné dítě, že nejsou špatní rodiče, že na to nejsou sami, a hlavně – že i malými změnami mohou pomoci.
„Díky projektu jsme zmapovaly potřeby rodičů. Na ně tu doteď žádný výzkum zaměřený nebyl. Na jejich potřeby se prostě často zapomíná,“ upozorňuje Polášková a dodává, že hlavní je nebát se o obavách mluvit. A platí to pro obě strany.
Deváťáci trpí depresí a úzkostmi. Třetině by prospěla odborná pomoc |
„Je dobré dát před dítětem najevo, že i rodič může mít obavy. Normalizovat to, že v životě se s těžkými věcmi setkáváme, ale můžeme je překonat. A nebát se oslavovat i malé úspěchy dítěte. Poukázat na to, co už dítě v minulosti zvládlo překonat,“ radí Polášková.
„Když rodič vidí, že dítě nemůže dělat co by chtělo, nebo má náročné emoce, s kterými neví, jak se vyrovnat, měl by zpozornět a zkusit otevřít konverzaci. Stačit být zvídavý a vytvořit bezpečný prostor pro dítě,“ doplňuje ji Fišerová.
