„Bylo mi čtrnáct a byla jsem na párty s kámoškami. Když se mi později udělalo špatně, šla jsem se projít kousek k rybníku. Celou dobu za mnou šel on, ale nevnímala jsem to, protože bylo normální, že je někdo každou chvíli za vámi. A navíc jsme byli kamarádi.“
I tak začíná jeden z příběhů, které se organizaci Proč jsme to nenahlásily*i sešly. A bylo jich rekordní množství. Jak říkají její zástupkyně, kdyby sběr všech výpovědí nyní zastavily a vydávaly jeden příběh denně, trvalo by šest let je všechny zveřejnit. A jak podotýkají, postupem času se začaly ukazovat vzorce, které se stále opakovaly.
Jelikož se ukázalo, jak moc kultura znásilnění prostupuje celou naší společností, není překvapivé, že nám těch výpovědí denně chodí tolik.
Kristýna Bělíkovájedna z autorek výzkumu
„Samozřejmě jsme byly překvapené, že i po třech letech fungování nám chodí i několik výpovědí denně. Někdo nám píše až po 20 letech od chvíle, co je někdo znásilnil, někdy nám píšou oběti, které jsou stále s násilníkem v jedné domácnosti. Je to až ohromující představa, že bychom výpovědi vydávaly až do roku 2030,“ říká jedna z autorek výzkumu Kristýna Bělíková.
Proč jsem to nenahlásila? Nevěřili by mi, svěřují se oběti sexuálního násilí |
V hlavní roli kultura znásilnění
Zastřešujícím termínem pro dále popsané důvody, kvůli kterým se přeživší obávali znásilnění nahlásit, je pojem „kultura znásilnění“. Ten označuje celkové nastavení společnosti, kvůli kterému sexualizované násilí nelze vnímat jako jednotlivé případy.
„Jde o systémový problém, jehož původ neleží ve ‚zkažených individuích‘, které toto násilí páchají, ale pramení ze sexismu, misogynie a genderové nerovnosti v naší společnosti,“ vysvětluje zpráva mimo jiné na základě zahraničních výzkumů.
Byla opilá, šla sama parkem. Oběti znásilnění stále čelí devastujícím mýtům |
Zejména kvůli chybějící komplexní a ucelené sexuální výchově si přeživší v době incidentu a mnohdy i dlouho po něm nejsou jistí, zda se to, co se jim stalo, dá skutečně označit za sexualizované násilí. Totéž má za následek zneužívání v dětském věku, kdy dospělí mohou snadno přesvědčit děti, které nic jiného neznají, že to, co dělají, je normální a správné.
To potvrzuje ostatně také vedoucí sociálních služeb organizace proFem Dana Pokorná. „Nejčastěji se na nás obracejí ženy, které se staly obětí sexuálního zneužívání v dětství nebo v dospělosti. S odstupem času však od události většinou již došlo k promlčení činu, a tak není možné jej řešit trestněprávní cestou,“ uvedla.
Kam se obrátit pro pomoc?
|
Ženám se nevěří
Fungují i mechanismy zneužití mocenského postavení, které mají například dospělí nad dětmi, vyučující nad studentstvem nebo třeba populární osoby nad svými vrstevníky. Do celé situace se navíc promítají také genderové stereotypy, především pak představa mužů jako racionálních a žen jako emocionálních a hysterických. V konkrétních datech se proto projevuje vyšší důvěra ve slova chlapců, a naopak zpochybňování slov dívek.
A důležitý je také předchozí kontakt s pachatelem, případně flirt nebo přímo vztah. Pachatelé to často využívají jako záminku, že k sexu došlo dobrovolně. Specifické je přitom též složení pachatelů. Mezi nejčastěji popisovanými situacemi bylo zneužívání v dětství rodinnými příslušníky, což dokládají i další průzkumy.
Druhou nejčastější situací, kdy sexualizované násilí probíhalo, bylo v dospívání, kdy se děje především mezi vrstevníky. A třetí kategorií byly partnerské vztahy. Také tento výzkum tak vyvrací častý mýtus, že znásilnění má na svědomí nejčastěji neznámý cizinec.
Mávala jsem rodičům z okna a bratr už mi stahoval kalhotky, líčí Dominika |
Sebeobviňování a stud
Svou roli hraje také konzumace alkoholu nebo jiných omamných látek. To je také případ mladé ženy z úvodu článku: „Když jsem se postavila, z ničeho nic mě shodil na zem, strašně agresivně a já byla úplně zmatená. Byla jsem opilá a nevěděla jsem, co se děje. Když mi sundal kalhoty, tak jsem se začala bránit ještě víc, ale nešlo to, fakt ne,“ popsala. Jak dodala, když na ní vykonal soulož, jen při tom ležela a brečela.
„Líbal mě a říkal mi, že mi nikdo neuvěří, protože jsem naivní kráva. Když odešel, málem jsem se zhroutila, ale musela jsem jít zpátky. Když jsem tam přišla, viděla jsem, jak se usmívá a baví se všemi. Řekla jsem to jen pár blízkým kamarádům,“ uzavírá.
Jak zdůrazňuje kolektiv Proč jsme to nenahlásily*i, alkohol je tradičně spojován s normalizací překračování osobních hranic. Okolí bývá navíc v mnoha případech přímým svědkem, ale často předpokládá, že flirt je automatickým souhlasem k sexu. To také často vede k nedůvěře k přeživším.
To všechno často ústí k sebeobviňování, které je rovněž častým průvodním jevem v případech sexualizovaného násilí. Přeživší nezřídka zpochybňují to, co se jim stalo, i kvůli dalším četným důvodům – třeba proto, že je vina společností často přenášena na ně.
Sexuální zneužívání se vlastně vyplatí, říká v dokumentu jedna z obětí |
Tento fenomén patří pod zastřešující termín „victim blaming“, tedy obviňování oběti. Smyslem je dospět k závěru, že si oběť může za způsobenou újmu sama. Je založen na různých postupech a technikách, které využívají chování, zevnějšek, minulost či životní styl oběti. Jde ale také například o rady jako „nechoď sama domů“, „nechoď k němu domů“, „nenos vyzývavé oblečení“, „neopíjej se“ a podobně. „Jestliže je některá z těchto nauk či doporučení ‚porušená‘, část viny je automaticky přisuzována přímo jim,“ dodává zpráva.
Přeživší navíc také často nevěří systému jako takovému. Často dochází k závěru, že by jim policie nevěřila, že by to bylo slovo proti slovu, nebo nemají dostatek informací, proč a jak vlastně čin nahlásit. Z výpovědí navíc vyplývá, že nahlášení je pro přeživší hlubokým zásahem do života a kvůli mechanismům popsaným výše může být bezprostředním ohrožením na mnoha rovinách – rodinné, společenské i existenční.
„Průzkum ukazuje, že i když máme představu nějakého zlepšení, ke kterému sice podle nás díky pomalé změny atmosféry ve společnosti a sexuální výchově dochází, tak se kultury znásilnění nedá rychle a jednoduše zbavit,“ dodává Bělíková.
I když bylo podle jejích slov hrozné se tisícovkou výpovědí během výzkumu prodírat, autorky studie věří, že může ukázat na systémovost problému, který kultura znásilnění – či sexualizovaného násilí – představuje. „A jelikož se ukázalo, jak moc prostupuje celou naší společností, tak pak není tak překvapivé, že nám těch výpovědí denně chodí tolik,“ uzavírá.
