Možná se neděje vůbec nic. Možná ano: zatímco Obama v předvolební kampani řekl, že radar v Česku a rakety v Polsku jsou i pro něj jasná zpráva, jeho viceprezident Joe Biden teď už byl zdrženlivější. Počkáme, až co nám řeknou experti, a uvidíme, prohlásil po volbách.
Jenže tak jednoduché to dneska už není. Dávno totiž nejde výhradně o radar a Američany. Jde taky o nás a o Poláky.
Američané chtěli radar a rakety, protože se – možná bláhově – něčeho báli, a chtěli to zrovna u nás. Vzali nás na vyjížďku a teď nás nemůžou jen tak vysadit u patníku s tím, že výlet odpískali, protože náhodou přišel nový řidič a ten si to rozmyslel. Kdyby to udělali, nechali by nás, jak se říkalo za studené války, v chladu.
Spor o radar totiž už dávno nabral úplně jinou, zřejmě nezamýšlenou dynamiku. Už vlastně ani nejde o rakety. Tím, že Rusové vstoupili tak razantně do hry, změnil se radar v teploměr, který ukazuje, nakolik mohou míchat kartami na západ od svých hranic.
Jinými slovy: svými výhrůžkami dosáhli toho, že radar stát musí. Je to takové kouzlo nechtěného – tolik ho nechtěli, až nás dotlačili k bodu, z nějž už není návratu. Jinak by to vypadalo, že si určují, kdo s kým a co smí dělat třeba na našem území.
Takhle se situace jeví z našeho pohledu. Z globálního amerického nadhledu způsobeného velkou vzdáleností se pohled může o dost lišit. Celkem tuším, jak asi bude vypadat závěr expertů, na který čeká Biden: protiraketová obrana je drahý špás s nejistými výsledky a nepříjemnými vedlejšími dopady.
Co trochu polechtat brzdu, vždyť nejsou peníze, prezident Obama chce nové začátky a je plný dobré vůle, Rusové jsou rozčilení, Íránci teď s odchodem Bushe medovější a ti, u nichž by měla protiraketová obrana stát, o ni většinou nestojí (česká sociální demokracie zrovna ve čtvrtek vybroušeným stylem zopakovala, že pokud si někdo myslí, že schválí smlouvu o radaru, "měl by si dát mokrý hadr na hlavu").
Ze vzdáleného amerického pohledu vše vypadá jen jako otázka priorit, porovnání zisku a ztrát, tedy zcela pragmatický problém. Proč zkusmo nepřišlápnout brzdu, když se nic výrazného nemění. Češi a Poláci jsou víceméně obklopeni státy NATO i Unie...
Jenže mezinárodní šachy se hrají i s neviditelnými figurami. Nemají o nic menší váhu. Roli často nehraje výsledek jednání či krize, ale to, jak si ho kdo vyloží.
Rusko situaci celkem logicky využilo již teď, aby ukázalo, že už nekouří, cvičí a je zase chlapík. I my, holoubkové, máme zase co mluvit do prostoru, kde chcete tu věc postavit, říká nám. Nepochybujme, že mnohem víc by vyždímalo, kdyby Američané nechali plány na protiraketovou obranu načas uležet.
Možná Obama a jeho lidé nic takového nemají ani v nejmenším v úmyslu. Ale jeden nikdy neví, protože z jejich vzdáleného pohledu odklad nevypadá jako problém.
Kromě toho: v létě bylo po gruzínské krizi zajímavé, kolik se v americkém tisku objevilo článků na téma, že rozšíření NATO na východ byla lehkovážná hloupost. Podtext: jen nám to přineslo problémy s Rusy a navíc otázku, zda bychom tyhle své spojence opravdu chránili, když by došlo na věc. Přesně tyhle věci umějí Rusové číst dobře.
Proto by malá americká radarová brzda byla velké ruské vítězství. Amerika si musí být vědoma, že pro nás pěšáky už věci s radarem zašly příliš daleko, aby od toho mohla dát ruce jen tak pryč.
