Streetwork začíná tam, kde ostatní končí. Pomáháme těm, kteří si o pomoc sami nepřijdou říct. To jsou vaše slova při přebírání Ceny zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Jak se takoví lidé hledají?
Aktivně je vyhledáváme a kontaktujeme je tam, kde se zdržují. Nečekáme, až přijde klient a řekne, že má problém.
Víme, že ti nejzranitelnější nepřijdou. Často ani nevědí, že nějaká pomoc existuje. Mají pocit, že se k nim celý svět obrátil zády, že z jejich situace není východisko, že nemají naději. V nepříznivé situaci se neocitli jen tak, předcházely tomu třeba zkušenosti s násilím, odmítáním, nepochopením, jejich život je provázen traumaty.
Jako společnost je ztrácíme
Nepomáháte pouze lidem bez domova. Vašimi klienty jsou děti, dospívající i mladí dospělí, uprchlíci, lidé ohrožení bytovou nouzí nebo závislostmi, lidé pracující v sexuálním byznysu. Vyjmenovala jsem všechny skupiny?
Já to škatulkování nemám moc ráda, protože nám pak unikají další, kteří pomoc potřebují. Jsou to třeba osamělí senioři. Ty skupiny jsou definované v zákoně o sociálních službách z roku 2006. Myslím, že už od roku 2010 tušíme, že by se ta právní úprava měla změnit a různé definice v ní rozvolnit, ale zatím k tomu žádná z vlád nepřistoupila. Streetworkeři by měli pracovat s celou komunitou v dané lokalitě, v zahraničí to funguje.
Co za zkušenosti vaše klienty spojuje?
Ti lidé z různých důvodů a v různých fázích života neměli to, co potřebují. Pokud znáte příběh jednotlivce, dokážete v jeho minulosti najít dobu, kdy u nich došlo k emočnímu, duševnímu zranění.
Velmi často právě takové zranění nebylo dostatečně ošetřeno. Náš společenský systém pomoci je děravý, nejsme dost citliví a vnímaví. Není moc možností, jak se pomoci dobrat. A bohužel panuje přesvědčení, že co nás nezabije, to nás posílí.
Po studiích pomáhala pracovnicím v sexuálním byznysu nebo drogově závislým ve vězení. Českou asociaci streetwork vede Zikmundová patnáct let. | foto: Česká asociace streetwork
Co nám jako společnosti chybí, aby se to zlepšilo?
Především důvěra v pomáhající profese, zvláště v sociální práci, v její dopad a příspěvek k prosperitě celé společnosti. Jsem hluboce přesvědčená, že pokud se sociální práce dělá profesionálně a dobře, pomáhá to všem.
Lidi, kteří žijí na okraji a ve zranitelných postaveních, jako společnost ztrácíme. Jejich špatné postavení nebo vyloučení se prohlubuje, což nás všechny stojí ve finále spoustu peněz.
Čím více je do společnosti vtáhneme, zapojíme a umožníme jim i jejich dětem rozvíjet schopnosti a opravdu se naplno účastnit života ve společnosti, tím výhodnější to pro celou společnost bude. Nepromarníme lidský potenciál. Každý den se o tom znovu a znovu přesvědčuji při naší práci.
Systém služeb je potřeba více koordinovat
Takže stačí nad lidmi v nouzi nezlomit hůl?
Určitě je potřeba celý systém sociálních služeb a dalších pomáhajících profesí více koordinovat, lépe řídit. Je vlastně otázka štěstí, když se dostanete k někomu, kdo je skutečně profesionál, dokáže identifikovat problém, intervenovat a propojit vás na další odborníky, které potřebujete.
Lidé mají zájem se uzdravit, zlepšit svůj život, jenom k tomu musí mít vhodné podmínky a důvěru okolí. A ty my jim musíme pomoci hledat, nastavovat. Pak je v nich veliká síla na sobě tu práci odvést. Že si někdo po deseti letech života na ulici najde stabilní práci i bydlení, to není zázrak. To je tvrdá práce.
Ta dřina je asi na obou stranách, že? Člověka v nouzi i těch, kteří pomáhají. Mimochodem, je dobré, aby se do nějakých misí pouštěli i lidé na vlastní pěst?
V každém oboru platí, že problémem by se měl zaobírat profesionál. Nicméně veřejnost, která vnímá a pomáhá, potřebujeme a vítáme. Nepředstavujme si ale, že když uděláme tu dobrou intervenci a pomoc zafunguje, ať už od profesionálů, nebo veřejnosti, půjde život toho konkrétního člověka už jen přímo nahoru. To není matematika.
Když jdete k lékaři s bolavým žaludkem, diagnostikuje vás, nastaví vám režim a léky a za jeho pomoci se uzdravíte. Nějakou dobu to funguje, ale pak třeba sníte zase něco špatného nebo přijde stresové období v práci a žaludeční problémy se vrátí. A je potřeba s tím zase pracovat.
Tomu se nikdo nediví, ale že to úplně stejně funguje i v oblasti duševního zdraví nebo sociálního zdraví, tedy v naší oblasti pomoci, to ještě tak samozřejmé není. Když v životě člověka došlo k posunu a následně k nějakému propadu, neznamená to, že došlo k jeho selhání nebo že byla ta práce vykonaná špatně.
Bezdomovci často odmítají pomoc a nechtějí z ulice. Řešením může být chudobinec |
Když lidé chtějí pomoci někomu bez domova, co mohou dělat?
Na našich stránkách pracenaulici.cz máme takové třináctero pomoci. Začíná to radou Zachraň život! A končí to tím, že by lidé za svou pomoc neměli čekat vděk.
Důležité je nebýt lhostejný, ale naopak všímavý a laskavý. Napřed k sobě samému, teprve pak budeme mít kapacitu pomáhat ostatním. Lidé by se měli zajímat také o profesionály v okolí, pak se stačí obrátit na ně.
V některých městech fungují programy, kdy lidem bez domova radnice nabídne práci v podobě úklidu ulic či parků a odměnou za to rozdává poukázky na jídlo. Naposledy to zavedli v Kroměříži. Může to přispět k řešení bezdomovectví? Stačí dát lidem práci?
Předně si myslím, že za práci má člověk dostávat peníze. Asi je to dobrý úmysl. Ale dát jen samotnou práci opravdu nestačí. Už deset let máme speciální projekt, kde ukazujeme, jak na to jít lépe.
Nabízíme lidem práci za důstojnou mzdu, ale také mají podmínku, že s námi musí řešit i další věci, aby se dopracovali k nějaké stabilitě ve svém životě. Říká se tomu tréninkové pracovní místo. Společně s klientem sociální pracovníci stanoví cíle.
Třeba najít si místo na ubytovně, najít si bydlení na legální smlouvu, najít si bydlení, kde bude smlouva delší než na tři měsíce. A tak bych mohla pokračovat. Řeší se peníze, exekuce, trestní minulost, vztahy s rodinou a blízkými, fyzické i duševní zdraví. To jsou největší kotvy, které člověk ke své stabilitě potřebuje. A právě ta stabilita je pak důležitá, aby si člověk našel a udržel práci.
Na ulici jsou lidé už i přesto, že pracují
Klient tedy dostane práci a dost věcí pak může řešit na tom stejném místě, to je pro něj určitě jednodušší. Má to ještě další výhody?
Je to pro něj určitě praktické. Ale hlavně získává důvěryhodné vztahy, má oporu, cítí se bezpečně. Různé formy pomoci jsou právě v této formě koordinované, provázané a dlouhodobě se tomu člověku můžeme věnovat. Nevyčerpáváme ani klienta a koneckonců ani ten systém.
Podle vašeho vzoru tréninkových pracovních míst se loni pilotně spustil projekt integračních pracovních míst. Jako potenciální nový nástroj jej spolu s vámi testuje ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad práce ČR a taky Agentura pro sociální začleňování. Stovka klientů našla místo u 14 zaměstnavatelů napříč republikou. Daří se tomu?
Na podzim jsme měli společnou konferenci, kam přišli zaměstnaní klienti, poradenští pracovníci i zaměstnavatelé. A já jsem jako přes kopírák slyšela ty stejné pozitivní zkušenosti, které máme my.
Přestože oficiální vyhodnocení nás teprve čeká, už nyní víme, že to funguje a zabírá. Je potřeba mít kvalitní lidi, ale ten systém, metoda, jsou takto nastavené dobře. V roce 2025 se zapojí už 21 nových lokalit v ČR. A všech sedm dosavadních chce pokračovat. Budeme testovat už ve všech krajích Česka.
Bezdomovcům vyplatili sto tisíc korun. Bude to stačit na cestu z ulice? |
Kdo jsou lidé bez domova v Česku?
Je jich asi 18 tisíc, konkrétně těch s českým občanstvím. V poslední době často z terénu slýchám, že na ulici jsou lidé už i přesto, že pracují. Vydělávají, ale na bydlení jim to nestačí. Bez domova je i spousta cizinců, hlavně Slováků a Ukrajinců. Mnohem více alarmující jsou ale data o těch, kteří jsou ohroženi ztrátou bydlení.
V nevyhovujícím bydlení, v bytové nouzi je v tuzemsku až 1,6 milionu lidí. Ať už jsou v azylových domech, přelidněných bytech, přespávají u příbuzných. Daří se pro tyto lidi, pokud se dostanou do péče sociálních pracovníků, najít důstojné bydlení?
To je v dnešní době skoro nesplnitelný úkol. Azylové domy, přestože přesnou dobu pobytu zákon nestanovuje, u sebe klienty nechávají maximálně rok. Ale byty v Česku nejsou, a pokud ano, majitelé tam naše klienty většinou nechtějí, diskriminují je.
Měl by s tím pomoci zákon o podpoře bydlení, ale ne poprvé s hrůzou sledujeme, jak se politici snaží zákon, který navrhli odborníci na základě funkčních a ozkoušených přístupů, takzvaně vykostit.
Opravdu se z něj postupně v některých návrzích odkrajují zásadní pilíře, což je podle mě naprosto nezodpovědné chování. Na základě laického, ideologického nebo populistického rozhodnutí lidí, kteří v životě klienta neviděli a té práci nerozumí, tedy politiků, se možná přijme něco, co jen vyplýtvá peníze a poškodí celou společnost.
Jeden z nápadů, které minimálně ekonomicky nedávaly smysl, nedávno pronesl i senátor Zdeněk Hraba (ODS), který by chtěl lidi bez domova zavírat do vězení. Přitom jeden den pro odsouzeného stojí společnost podle ministerstva spravedlnosti asi 1 900 korun.
To byla od pana senátora tak naprosto myšlenka mimo, že se k ní ani nebudu vyjadřovat.
Samozřejmě že by to bylo drahé. Ale i současná situace je velmi drahá, existuje obchod s chudobou, poškozování lidí v bytové nouzi je komplexní. Propisuje se to do vzdělání, uplatnitelnosti na trhu práce, na zdravotnictví nás to stojí veliké peníze. A do budoucna to bude ještě větší problém.
