Jan Svatek se narodil v roce 1916 ve vesnici Sedlec u Tábora (dnes Sedlec-Prčice). Pochází ze čtyř dětí, on a jeho starší bratr se stali kněžími. Nejmladšího bratra Karla popravili nacisté během povstání 8. května 1945 po špatně zorganizovaném a nepromyšleném pokusu odzbrojit benešovskou jednotku SS.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Jana Svatka Hroznaty natočili lidé z Post Bellum a najdete je na portálu Paměť národa. V neděli jeho osud odvysílá Český rozhlas Plus ve 20h v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21h. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci. |
"To byl odboj hloupých mladých lidí. Esesáci už odjížděli. Někteří takoví mladí naivkové si chtěli udělat slávu. Začali je odzbrojovat a přitom jednoho důstojníka zastřelili. Načež se sjeli ostatní esesáci z okolních kopců a nařídili vypálit obec," vypráví Svatek.
"Byl tam výborný kaplan a řekl jim: 'Podívejte se, ti, co to udělali, jsou v lesích, tady zůstali nevinní bezbranní starší lidé. Ani já za to nemůžu, ale jestli chcete, tak já nabízím faru a svůj život.' Nezastřelili ho. Mého bratra, který neopustil maminku a sestru se dvěma dětmi, dopadli a musel si spolu s deseti lidmi vykopat hrob. Všichni byli na místě zastřeleni,“ popisuje Jan Svatek hrůzu, kterou jeho rodina zažila na úplném konci války.
Vojnu i kriminál zvládl díky jezuitské výchově
V té době byl Svatek již vysvěceným knězem, který dokončil studium na pražském Arcibiskupském gymnáziu přezdívaném "malý seminář". Shodou okolností se statečný kněz později stal jedním z jeho duchovních vychovatelů u premonstrátů na pražském Strahově.
Na gymnáziu studoval kromě jiného teologii, latinu a řečtinu. Vyučující řeholníci své studenty, připravující se k duchovní službě, vedli i k tělesné zdatnosti. "Do sportu jsme byli blázni. Gymnázium mělo své fotbalové, volejbalové hřiště, na házenou i tenis. Jezuiti byli výteční lidé," pochvaluje si kněz, kterého atletiku a box učili mniši. Říká, že díky své fyzičce bez problémů zvládal vojnu u PTP i kriminál.
Po gymnáziu vstoupil k premonstrátům a přijal kněžské svěcení. Vybral si řeholní jméno Hroznata a stal se pedagogem na jedné pražské církevní škole. Se studenty organizoval divadlo, pěvecký sbor, sportovní oddíl. Po válce prošel řadou farností v Nebušicích, Jihlavě, na Žatecku a Ústecku.
Hodina zkoušky
V červnu 1949 vydali biskupové pastýřský list nazývaný "Věřícím v hodině velké zkoušky". Komunisté tlačili na katolickou církev, usilovali o zestátnění, podporu nového režimu. Biskupové nesouhlasili a napsali, že komunismus je v přímém rozporu s učením církve a povzbudili věřící, aby osvědčili svou věrnost Kristu.
StB kněžím vyhrožovala perzekucí, pakliže při bohoslužbách pastýřský list přečtou: "Já jsem listy četl, schoval jsem si jich pět v botě, abych je rozdával. Byli jsme prostě listem nadšení," vzpomíná Jan Svatek Hroznata, kterému později komunisté odebrali takzvaný státní souhlas s duchovní službou. Následně obdržel povolávací rozkaz na vojnu, ze které nebyla cesta zpět, dokud velitel neusoudil, že voják je uvědomělým socialistickým občanem.
Akce KO půlnoci ze 13. na 14. dubna 1950 komunistické bezpečnostní složky - StB, SNB a lidové milice - přepadly československé kláštery. Mniši a kněží se nebránili. Rozespalí duchovní spořádaně nastoupili do přistavených náklaďáků a autobusů, kterými je odvezli do takzvaných internačních klášterů. Během Akce K bylo obsazeno a později zrušeno přes 350 klášterů a řeholních domů. StB zatkla a internovala kolem 2 300 kněží a řeholníků. Stovky z nich pak odsoudily ve vykonstruovaných procesech do uranových lágrů a kriminálů, mnozí nastoupili na vojenskou službu k PTP. Na řadě místech se policisté setkali s odporem místních. Když zabírali například církevní školy nebo nemocnice, občané zorganizovali demonstrace, někdo - převážně na Slovensku - došlo i ke střetům. U kláštera ve Spišském Štvrtoku musela police použit slzný plyn, u soustřeďovacího tábora Podolinec dokonce milicionáři nasadili bajonety a stříleli ostrými proti davu, který se pokusil osvobodit vězněné řeholníky. |
Odvedli ho totiž k trestním Pomocným technickým praporům PTP. To už bylo po dubnové Akci K, během které jeho řeholní bratry zatkli a internovali. Zrušili církevní školy, nemocnice, charitu a další církevní podniky.
Vojna byla škola života
Vojna u PTP se pro pátera Hroznatu stala novou školou i setkáním s nejtvrdší realitou: "Do té doby jsem takové lidi nepotkával. To byla škola života, kterou bych moc přál dnešním kněžím. Jeden byl řezník, druhý hostinský, taková v dobrém slova smyslu sebranka. Koukali, kde co zničit, aby režimu uškodili. Byl tam chlap, který když viděl auto, tak mu alespoň propíchal gumy. Toho zatkli a poslali k PTP za rozvrat. Vlez na půdu v domě, kde sídlil národní výbor, a z té půdy na soudruhy řval blbci, blbci!," směje se páter.
Po propuštění z vojny nastoupil do teplické fabriky, kde se na něj nalepili mladíci (nejspíše spolupracovníci s StB), kteří ho lákali do protikomunistického odboje. Tušil, že se ho snaží do něčeho namočit. Odmítl je. Přišel mu však lístek, že se doma stalo neštěstí a má hned přijet. Netušil, že lístek je policejní provokace. Jeho staršího bratra, kněze řeholního jména Eliáš, odsoudili na osmnáct let kriminálu. Na nádraží ho sebrala eskorta StB.
Bratr v noci řval bolestí
Výslechy nechce pamětník detailně popisovat, říká, že na to nerad vzpomíná: "Víte, ono to v nás politických zůstává, je to trochu trpké. Můj bratr, který byl zavřený přede mnou, byl příšerně bit. Po propuštění doma vždycky v noci řval bolestí ze spánku, jak se mu zdálo o výsleších. Áťa Mandl, ten byl z nás nejvíc bit. Spoluvězni vyprávěli, jak tam slyšeli řev. Bolševici měli blbý způsoby. Já už to měl mírnější, dali mi celkem dost, ale to se dalo čekat," popisuje Hroznata, kterému soud vyměřil 12 let.
Pět let trestu strávil v Kartouzích, kde pracoval na výrobě skleněných korálků. Zaměstnával je civilní podnik, jehož vedení trvalo i na víkendových směnách. "Na to jsme nehráli, prostě v neděli jsme nepracovali, ať nás přesvědčovali, jak uměli," vypráví Svatek Hroznata, který jako další řeholníci odmítal nástup do práce ve sváteční den. Vzhledem k tomu, že do kriminálu nastoupil v roce 1955, se poměry ve věznici změnily - hlavně díky odporu stovek dalších kněží a řeholníků, se kterými se v Kartouzích potkal.
Agresorovi ránu vrátil
Hroznatu nezařadili na kněžské oddělení, ale mezi ostatní vězně, kterým poskytoval duchovní útěchu, zpovědi, společné modlitby a tajné mše. Ne každý však mnichy v kriminále snášel.
"Byl tam jeden holomek, cvok. Žádal jsem ho, aby umyl podlahu, protože kdyby nebyla umytá, tak bychom byli potrestaní všichni. On to jenom namočil, tak mu říkám, půjč mi to, já to umeju sám. Měl jsem brejle a on mě praštil pěstí do oka." Rozbité brýle ho pořezaly na tváři, jen zázrakem o oko nepřišel.
"Byl to Slovák, trouba, neuměl to řešit jinak. Tak jsem mu nasekal. Uměl jsem boxovat, tak jsem mu nějakou vrazil. Když takového člověka nesrovnáte, mohl by se mstít, ale když dostane, tak se bojí."
Jan Svatek Hroznata si odseděl pět let, propustili ho na amnestii v roce 1960. Státní souhlas získal až za Dubčeka ke konci šedesátých let. Do té doby pracoval ve smíchovské fabrice na výrobu naftových motorů. Přes dvacet let působil jako farář v kostele ve Staňkovicích u Žatce. Do důchodu odešel ve dvaaosmdesáti a dosloužil jako emeritní kněz ve střešovické farnosti u kostela sv. Norberta v Praze.
