Helena nedokázala nečinně přihlížet utrpení židovských vězňů, kteří na zámku otrocky pracovali. Tajně jim nosila jídlo a dopisy. Málem za to zaplatila životem.
Lina Heydrichová nenáviděla Židy víc než cokoliv na světě. Ilustruje to událost spojená s tragickou smrtí jejího nejstaršího syna Klause. Ten v roce 1943 vjel na kole pod kola nákladního auta. Jeho matka nechala vyhloubit v sedmihektarové zámecké zahradě hrob. Když se dozvěděla, že ho kopali židovští vězni z Terezína, nechala jámu zahrabat a o kus dál zhotovit nový hrob, zbudovaný pouze německými vojáky. Heydrichová ale například netušila, že původním majitelem zámku byl Ferdinand Bloch-Bauer, židovský obchodník, který před nacisty utekl na začátku války do Švýcarska.
Helena VovsováHelena Vovsová se narodila 12. února 1926 v Praze. Když jí byly čtyři roky, rodina se přestěhovala do Panenských Břežan. Patnáctiletá Helena nastoupila jako zahradnice na zámek, kde sídlil zastupující říšský protektor, nejprve von Neurath a po něm Heydrich s rodinou. Helena pomáhala vězňům, kteří na zámku otrocky pracovali. Sloužila tady až do konce války. V roce 1948 se sem vrátila jako zaměstnankyně Výzkumného ústavu kovů. |
Hajloval nohou, za trest jel na východní frontu
Helena Vovsová tajně chodila i přes přísný zákaz "Heydrišky" (tak říkalo služebnictvo Heydrichové) s jídlem a dopisy do stájí, kde živořili terezínští vězni. Na zámku jich jeden čas pracovalo skoro sto padesát. Konce války se dožilo jen šestadvacet z nich. "Jednou jsem jim nesla štangli salámu, zabalila jsem ji do zástěry a pronesla přes bránu. Jenomže mě zastavil německý voják Hans. To byl malér," vzpomíná na horké chvilky Helena.
Hans, třiadvacetiletý wermachťák, se Heleně dvořil a právě ten den, kdy nesla Židům salám, se rozhodl udělat další krok.
Nalákal jí do svého pokoje, že by jí rád předal prádlo na vyprání. Když se na ni vrhl, salám ze zástěry vypadl. "Hans zvolal: 'Was ist das!?' Rychle jsem vysvětlovala, že je to můj salám, ne pro vězně. On se tak na mě díval a povídá: 'Helena, ty se moc bavíš s Židy, to ti přijde draho!' Strašně jsem se bála, co bude," vypráví paní Vovsová.
Hans si uvědomil, že i on je v maléru. Helena se nenechala vydírat, také na něj totiž cosi věděla. Že o milostpaní Heydrišce říká, že je svině, a také ho viděla, jak z legrace hajluje nohou. Hans ovšem brzo šéfovou sám dopálil, když jí do tváře vmetl, že sloužit jí je horší než bojovat na východní frontě. Do pár dní už seděl ve vlaku směrem do Ruska, což mu okamžitě Heydrichová zařídila. Helena dál vězňům pomáhala. Po válce jí pak navštívili a děkovali za záchranu života.
Fotogalerie |
Helena Vovsová si také dodnes vzpomíná, jak služebnictvo svojí šéfovou s oblibou takříkajíc drbalo. Nejčastěji se bavili nad milostnými avantýrami Heydrichů. Reinhard navázal milostný vztah v Panenských Břežanech s Josefou Huliciusovou, Lina pravidelně odjížděla na několik dní za svým prý atraktivním SS-Grupenführer Walterem Schellenbergem. Oba o svých záletech věděli.
Po atentátu se bála, že přijde o majetek
Na středu 27. května 1942, kdy provedli parašutisté Gabčík a Kubiš atentát na Heydricha, si Helena Vovsová dobře pamatuje. Pracovala ve skleníku. V poledne si všimla, že se na návsi před zámkem srocuje wehrmacht, myslela si, že někam jednou. Ptala se Hanse, kam cestují, odpověděl jí, že byl na šéfa útok. Helena jen vykoktala: "A je mrtvý?!" Hans s úšklebkem odpověděl, že ještě ne. Heydrich zemřel šest dní po atentátu na otravu, do rány se mu se střepinou dostal kousek tkaniny z potahu mercedesu.
Příběhy 20. stoletíPříběhy Heleny Vovsové zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli 4. května její vzpomínky odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Nezisková organizace Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
"Hrozně jsem se bála, že nás teď budou vyslýchat od gestapa. Ale vůbec ne, nikdo za námi nebyl. Život na zámku šel dál stejně jako před tím," vypráví Helena. Heydrichová po smrti manžela začala majetek zámku hromadně rozprodávat, měla prý nejspíš strach, že zůstane bez peněz. V dubnu 1945 se syny odjela do Německa, kde jí majetek po válečném zločinci zabavili. V roce 1953 jí úřady přiznaly vdovský důchod ve výši jen 150 marek, což představovalo asi polovinu tehdejšího existenčního minima.
V jednom rozhovoru ze sedmdesátých let pro Československou televizi řekla: "Úkol, který měl můj muž, byl ryze pozitivní. Věřil, že pro Čechy dělá, co může. Chtěl, abyste byli součástí Říše. Nevidím to politicky, ale lidsky. Ten čas strávený v Čechách byl překrásný. Mám naprosto čisté svědomí."
