Grebeníček v pátek prohlásil, že Palachovy sympatie "patřily především reformním komunistům," což je účelové zkreslení. Palachovy sympatie patřily politice, kterou reformní KSČ v jeho očích představovala, patřily tedy do té doby nebývalým politickým svobodám.
Na jaře roku 1968 student Vysoké školy ekonomické a poté FF UK Jan Palach (narozen 11. 8. 1948) určitě nezastával postoje, které by se daly označit za programově antikomunistické.
Grebeníček k Janu PalachoviPROSLOV Zpochybnění Palachovy oběti DOKUMENT Grebeníčkův sněmovní pojev |
Lidé, kteří se s ním tehdy znali, shodně vzpomínají, že Palach byl nadšeným příznivcem reformně komunistické politiky, té, která se začala prosazovat od nástupu Alexandera Dubčeka – vyplývá to mimo jiné z obsáhlé studie historika Petra Blažka Pochodeň č. 1, která vyšla v knize Jan Palach v roce 2009.
Palach byl ovšem velmi mladý člověk, patřil ke generaci, která nic jiného než systém pod vládou KSČ nepoznala, a jeho názory na svět a politiku se rychle vyvíjely. V létě 1968 například navštívil se studentskou výpravou SSSR, a poměry v zemi, jež ovládala celý komunistický blok, ho znepokojily.
Psal domů: "Udivilo… mne zde ovzduší strachu a obav mezi lidmi… Někteří sovětští představitelé se úporně snaží izolovat své lidi od ostatního kacířského světa, kam teď patříme i my.“
Okupace Československa armádami Varšavské smlouvy 21. 8. 1968 Palacha hluboce zasáhla: ihned vyrazil do ulic, fotografoval, psal protestní hesla, jeho odpor byl podle jednoho spolužáka až vášnivý. K pochopení jeho politické pozice je tedy nutné připomenout, co se stalo mezi 21. srpnem 1968 a 16. lednem 1969, kdy si Palach na protest dobrovolně vzal život.
Palach se na podzim 1968 účastnil demonstrace i stávky
Špičky reformně komunistické KSČ v čele s Alexanderem Dubčekem po okupaci selhaly (jistě, s čestnými výjimkami, jako byl v první řadě František Kriegel) a vyšly vstříc moskevským požadavkům. V říjnu 1968 poslanci Národního shromáždění schválili smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk, brzy na to Dubček prohlásil, že cestu z krize je třeba hledat ve shodě se sovětskými soudruhy.
Palach tohle všechno registroval, intenzivně se účastnil veřejného života, a například 28. října 1968 byl na demonstraci k výročí vzniku republiky, kterou rozehnaly jednotky SNB. Předtím byl s přítelkyní u hrobu T. G. Masaryka, což rozhodně nenasvědčuje zanícenému komunistickému smýšlení.
V listopadu 1968 se Palach zúčastnil studentské stávky, požadující mimo jiné jednání o odchodu sovětské armády, dodržování lidských práv, svobody shromažďování a svobody slova. Stávka skončila neúspěchem, což Palach těžce nesl, stěžoval si na politickou i společenskou resignaci.
Příběhy 20. stoletíVíce o osudu a odkazu Jana Palacha se dozvíte v neděli 10. února v 10:05 na stanici Český rozhlas – Rádio Česko. Pořad Příběhy 20. století vznikl ve spolupráci rozhlasu a občanského sdružení Post Bellum. Další informace o Palachovi lze dohledat na webu www.janpalach.cz. |
Jak zjistil historik Petr Blažek, počátkem ledna 1969 Palach při studentské schůzi navrhoval, aby malá skupina studentů obsadila rozhlas, neboť "bez pomoci hromadných sdělovacích prostředků se nemůže vyvolat žádná účinná akce v celonárodním měřítku".
Jeho návrh (rovněž nesvědčící o víře v politické představitele státu) se však neprojednával, zůstal bez odezvy. Teprve poté se Palach rozhodl k nesrovnatelně radikálnějšímu protestu, k tomu, že obětuje život.
Hollandová: Dělat z Palacha komunistu je zneužitím jeho odkazu |
Když se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí zapálil (inspirován pravděpodobně činy buddhistických mnichů ve Vietnamu), nechal po sobě dopis, v němž psal, že chce probudit lidi této země, vzhledem k tomu, že se národy ČSR ocitly na "okraji beznaděje", žádal okamžité zrušení cenzury, zákaz rozšiřování okupačního tisku a podporu společnosti, vyjádřenou neomezenou stávkou.
Jinak řečeno, Jan Palach zemřel pro svobodu své země, odmítal, aby byla nedemokratickou sovětskou kolonií, a v tom byl v jasném protikladu vůči tehdejší Komunistické straně Československa, skládající se z funkcionářů, kteří dílem resignovali a dílem pomáhali zavádět staronovou diktaturu.
S duchem normalizační husákovské KSČ, plně podřízené Moskvě, k níž patřil Miroslav Grebeníček, neměl Palach ideově vůbec nic společného, přesně naopak. O tom, že symbolizoval "boj proti totalitní komunistické moci" rovněž nemůže být sporu. Největší protirežimní demonstrace se konaly právě v lednu 1989, v době dvacátého výročí Palachova činu.
