Miloš Kocman se narodil v roce 1922 v Praze ve smíšené rodině. Maminka pocházela z židovské rodiny. Jeho otec účetní, Sokol, švec, stižený tuberkulózou, kterou se nakazil ve vojsku během první světové války, ztratil kvůli své nemoci zaměstnání a rodina žila jen z jeho invalidního důchodu.
"Byly doby za první republiky, kdy jsme neměli ani na chleba. Tajně, aniž by to otec věděl, chodily moje sestry žebrat o drobné," popisuje Kocman, který v partě mladých gymnaziálních komunistů, se kterými později pustil do protinacistického odboje, byl v tomto výjimkou. Jeho přátelé a soudruzi Lederer a Uhlíř pocházeli z bohatých rodin vlastnící prosperující firmy.
"Lederer bydlel ve velké vile na Hanspaulce. Byl to on, kdo mě přivedl do komunistického odboje. To byl skvělý člověk! Když ho mučilo gestapo, tak o mě necekl ani slovo!" vzpomíná Kocman.
Lederera popravili v Mauthausenu v roce 1942. Během domovní prohlídky u něj našli revolver. Shodou okolností mu ho několik dní před zatčením daroval právě Miloš Kocman.
Miloš Kocman se na gymnáziu pouštěl s pravicovými spolužáky do ostrých diskuzí. Razil teorii světové revoluce, která smete bohaté a nastolí nové pořádky.
"Nesnášeli jsme kult Stalina. Imponoval nám Trockij. Věřili jsme, že se doba mění," vysvětluje Kocman, kterého podporoval profesor Josef Fišer, bratr známějšího Otakara Fišera, někdejšího ministra vnitra v první Beranově vládě.
Společnost přátel demokratického ŠpanělskaSpolečnost sdružovala především československé soudruhy podporující španělské republikány, kteří v roce 1936 vyhráli volby. Proti levicové vládě v Madridu zasáhla vojska nacionalistů, křesťanských demokratů a fašistů po vedením generála Franciska Franca. Následnou občanskou válku levičáci zjednodušovali: spravedlivý boj lidu proti frankistickým tyranům. Přidávali se k takzvaným interbrigádám, které bojovaly na straně republikánů (o španělské občanské válce čtěte více zde). Spolek vznikl v listopadu 1937. Předsedou se stal gymnaziální profesor Josef Fischer, místopředsedy spisovatel Kratochvíl a vehementní komunistická propagátorka Marie Pujmanová. V březnu 1939 byla společnost rozpuštěna. |
Josef Fišer učil na gymnáziu filozofii. Mladičkého Kocmana zavedl do Společnosti přátel demokratického Španělska (viz box), kde se seznámil s dalšími soudruhy.
Gestapák, kterému se zalíbila remingtonka
Miloš Kocman s přítelem Jaroslavem Uhlířem založil na začátku války komunistickou odbojovou skupinu napojenou přes Lederera na další buňky ilegální KSČ.
"Vzájemně jsme se neznali, ale s řadou skupin jsme se propojili přes jednoho či dva spolupracovníky. Úkoly se k nám dostávaly přes prostředníky z centrály KSČ. Vojenské a politické zprávy o situaci v protektorátu jsme předávali lidem s vysílačkou. Ti je vysílali do Moskvy," tvrdí Kocman.
Za války také psal, tiskl a distribuoval Rudé právo. Tajně vytištěné komunistické periodikum s tradicí už od 20. let dával dohromady se soudruhy, jejichž jména ani neznal. Přes spojky dostával jejich příspěvky. Sám překládal zprávy z německého tisku a informace, které zaslechl v zahraničním rozhlasovém vysílání.
Noviny nechali vytisknout u Berouna, což zajišťovali místní odbojáři. Kocman pak výtisky převážel v kufru. "Sedl jsem na vlak a jel třeba do Brna na určenou adresu. Zazvonil jsem u bytu a neznámému člověku předal zavazadlo. Bylo to perfektně organizované, skvělá konspirace," vzpomíná Kocman.
Gestapo ho zatklo 3. června 1943. Docházel do fabriky Avie, kde byl nuceně nasazený. Nenosil zbraň. Dělníka Kocmana si předvolalo vedení továrny do kanceláře, kde na něj čekali Němci v kožených kabátech.
"Netušil jsem, co prasklo. Nemělo cenu se bránit. Kam byste utíkal. Někteří se prostříleli, ale stejně je pak dostali. Mě to ani nenapadlo. Prošacovali mě, naložili do antonu a jelo se do Pečkárny," popsal své zatčení.
Během domovní prohlídky policista Smola, který ho později u výslechů mlátil, ukradl jeho psací stoj značky Remington. "Prostě se mu líbil a ukradl ho. Tím zničil jediný skutečný důkaz, že jsem Rudé právo psal já. Stačilo porovnat písmo a měli nezvratný důkaz. Takhle neměli nic," směje se Kocman.
Gestapo odhalilo plzeňskou skupinu komunistů, ze kterých vytloukli další jména. Mezi nimi zaznělo i jméno Kocman a Uhlíř. "Svázali mě do kozelce. Mlátili mě, až jsem měl černou prdel. Když se mě ptali, kdo mě zapojil do ilegální činnosti, vydržel jsem řadu ran a pak jsem řekl: ´No, no, Miloš Lederer!´ Věděl jsem, že je mrtvý, zřejmě," popisuje Kocman, jak postupným pouštěním pravdivých informací získával čas.
Gestapo po několika dnech zjistilo, že Lederera před dvěma lety popravili v Mauthausenu. Podle Kocmana to byl nejlepší strategie: vydržet co možná nejvíce ran a pak přiznat jednu pravdivou, ale zavádějící informaci, kterou si museli ověřovat.
"Víte, jaký byl rozdíl mezi gestapem a StB?" řečnicky se ptá během natáčení. "Gestapo se snažilo zjistit pravdu. StB z vás chtělo vytlouct doznání k něčemu, co jste neudělal,“ hned obeznámeně dodal.
Komunistu zachránily letouny z Anglie a USA
Miloš Kocman prošel šestadvaceti výslechy během devíti měsíců. Jeho případ poslali k německému soudu, rok a půl čekal na soud v Malé pevnosti v Terezíně, umístěn byl do baráků číslo šest hned vedle márnice.
"Viděl jsem umučené lidi, umírající hlady, surově umlácené. Měl jsem štěstí. Byl jsem pohledný židovský mladík, což samozřejmě nevěděli, uměl jsem jazyky, proto mě zařadili do kantýny, kde jsem obsluhoval esesáky," říká.
Miloše Kocmana a jeho přítele Uhlíře obvinili z vlastizrady a napomáhání nepříteli, za což jim hrozil trest smrti. V Drážďanech se konal 26. ledna soud, kam se nedostavili jako svědkové dva gestapáci. Soudce projednávání odložil.
Miloš Kocman v roce 2013.
Na další stání už nedošlo. V noci ze 13. na 14. února 1945 Kocman zaslechl hučící motory letounů. Na Drážďany nalétávaly stovky amerických a britských bombardérů doprovázené stíhačkami. Ohlušující výbuchy zasáhly i věznici, kde vypukl požár.
"Se spoluvězněm jsme rozbili skleněné okénko, kterým se do cely podávala strava. Tím jsme prolezli na chodbu, kde vězni i dozorci v panice pobíhali sem tam," popisuje svou záchranu. Kocmanovi se podařilo dostat se ven z budovy, většina lidí včetně jeho přítele Uhlíře v plamenech nebo v závalu zahynula.
Po strastiplné a dobrodružné cestě pěšky a částečně vlakem dorazil v polovině května 1945 do Prahy. Všichni jeho příbuzní z matčiny strany zahynuli v koncentračních táborech. Jeho rodiče a sestry zázrakem věznění přežili.
Krycí jméno Toman
Z Kocmanova personálního svazku zaměstnance federálního Ministerstva vnitra, který najdeme v Archivu bezpečnostních složek, se dozvídáme, že vystupoval pod krycím jménem TOMAN.
Miloš Kocman pracoval na začátku 50. letech ve Statisticko-evidenčního odboru 3. Správy SNB. Nejedná se jen o jakousi spisovou a archivní službu, jak by se mohlo zdát. Zapálený komunista zde analyzoval výslechové protokoly a agenturní operativní svazky StB.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Miloše Kocmana natočili lidé z organizace Post Bellum novou filmovou technikou Eye Direct inspirovanou americkým dokumentaristou Errolem Morrisem. Na tomto cyklu spolupracuje Post Bellum s Českou televizí, se kterou připravuje jedinečný cyklus dokumentů. V neděli osud Miloše Kocmana odvysílá Český rozhlas Plus ve 20:00 ve známém pořadu Příběhy 20. století. Reprízu naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21:00. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci. |
"Dával jsem to dohromady. Vím o těch dobách, o těch zlých dobách komunismu, hodně. Nebyl jsem stalinista, my trockisti jsme odmítali kult osobnosti, nelíbilo se nám, že rozhodují sovětští poradci," lapidárně shrnuje a hodnotí Kocman svoji práci u StB.
Pro soudruhy po válce představoval ideální dělnický kádr se zkušenostmi bezpečnostního aparátu nacistické říše. Za dva roky vystudoval práva a po únorovém puči v roce 1948 nastoupil k tajné policii. Měl na starosti agendu takzvaných agentů chodců, tedy těch, kteří utíkali přes hranice, převáděli uprchlíky a spolupracovali se západními zpravodajskými službami. Nejčastěji americkou CIC.
"Je mi jedno, jestli to byli Mašíni. Škodili republice, někteří měli zbraně. Sledoval jsem z jejich výslechů hlavně, kde mají v zahraničí základny, s kým spolupracovali. K výslechům jsem chodil výjimečně. Nejvíce jsme získali v akci Kámen," zmiňuje se Kocman o jedné z nejkontroverznějších operací StB. Estébáci postavili na státních hranicích falešné objekty. Agenti provokatéři nabídli člověku, který se obával zatčení, že ho v noci převedou. Oběti zavlekli na falešnou stanici, kde je očekával estébák v uniformě amerického důstojníka.
Nežádoucí soudruh
"Největší problém byl hlavně s tím, že kolegové neuměli jazyky. Sehnat někoho, kdo uměl anglicky, byl prostě problém," vysvětluje Kocman. Uprchlíci se domnívali, že jsou už ve svobodném světě a všechno prozradili. Pak se spustila vyšetřovací mašinérie nikoliv nepodobná tomu, co si sám Kocman prožil v gestapáckém Petschkově paláci v roce 1943.
Kocman však analyzoval desítky spisů včetně případu Horákové. Podle něj za násilím na vězních, konstrukcemi procesů stojí estébáci rekrutovaní z fabrik, nevzdělaní dělníci, které řídili poradci z SSSR. Odejít od StB prý nebylo možné, jemu se to povedlo až v době procesu se Slánským.
Kocman v roce 1952, jak říká, ztratil důvěru. Jako komunista židovského původu se stal pro soudruhy nežádoucím. Jeho kolegové na něj založili vyšetřovací svazek a nasadili sledovačku. To už Kocman žádal o přeřazení. Chtěl učit na policejní škole mezinárodní právo. Vyhověli mu a posléze se dostal do diplomatických služeb. Vyslali ho do Číny na ambasádu v Pekingu. V srpnu 1968 v Číně vydal bulletin odsuzující sovětskou invazi do Československa, čímž skončila jeho kariéra. V normalizaci pracoval v ústraní jako podnikový právník.
Miloš Kocman svoji estébáckou minulosti vysvětluje, že byl naivní. S "mučárnami", jak říká, nesouhlasil. Tvrdí, že u výslechů, při kterých byl, se násilí nepoužívalo. Nedá se mu upřít, že za války komunismu hluboce věřil, a položil by za tuto ideologii i život.
