Jan Plovajko se narodil 5. února 1922 v obci Tuří Bystrá poblíž Užhorodu na Podkarpatské Rusi, součásti Československa. Jeho otec byl dělník a jako mnozí jiní odjel roku 1929 kvůli světové hospodářské krizi pracovat do Ameriky. Když se po třech letech vrátil z Buenos Aires, nakoupil pozemky a začal hospodařit. Dařilo se mu, ale přišla válka, respektive vzestup nacismu a maďarská okupace Podkarpartské Rusi v noci ze 14. na 15. března 1939.
Příběhy 20. stoletíVyprávění Jana Plovajka můžete slyšet v neděli 1. července v 10:05 na stanici Český rozhlas - Rádio Česko. Pořad, který vznikl ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum a Ústavem pro studium totalitních režimů, připravili Adam Drda a Adam Hradilek. |
Dva bratři a strýc Jana Plovajka se rozhodli utéct do Sovětského svazu, jehož hranice se po anexi východních území Polska přiblížila. Věřili, že budou bojovat proti okupantům. Jan, tehdy ani ne osmnáctiletý student gymnázia, učinil zanedlouho stejné rozhodnutí a na vlastní pěst se vydal za příbuznými. Na cestu se příliš nevybavil, aby nepůsobil nápadně. Vzal si jen peníze a hodinky a putoval pěšky.
Jsi špión, dostaneš tři roky
V noci na 20. října 1940 překročil hranici u obce Užok a dostal se na polské území okupované tehdy Sovětským svazem. Po několika hodinách chůze narazil na sovětskou hlídku, která ho zatkla a odvezla k výslechu na NKVD. Plovajko vzpomíná: "Říkal jsem jim, že chci bojovat proti Němcům a pomáhat k osvobození Československa. Ale oni na to vůbec nereagovali, ptali se, kolik jsem dostal peněz, kolik zlata, kde je centrála naší špionáže… Oni mi nevěřili, že jsem student. Prý že jsem špión, jaký mám úkoly. Já pořád mlel to svoje…"
Po výslechu byl Jan Plovajko umístěn do cely, která se během několika hodin zaplnila dalšími běženci. Následující den je na nákladním autě odvezli do sběrného tábora ve Skolje a po třech měsících putoval Plovajko dál, do věznice ve Striji a poté do Starobělsku, kde se konaly "procesy" s uprchlíky - Židy, Poláky, Čechoslováky. Jan Plovajko dostal jako "špión" trest tří let v pracovním táboře: "Byl to nejnižší trest, který padl, ale jak to četli, tak jsem cítil, že mi jde mráz od nohou až nahoru… Obestřela mne hrůza."
Cesta na Sibiř a Norillag
Přibližně po dvou měsících ve Starobělsku byl Jan Plovajko odeslán transportem na Sibiř. V dobytčáku jel přes Omsk, Tomsk, Novosibirsk… až do Krasnojarsku. Po cestě sice vězni dostávali chleba a solené ryby, ale jen minimum vody. Plovajko vzpomíná, že byl vagon přecpaný a bylo v něm nesnesitelné vedro. Cesta trvala několik dní, ale lidé se k sobě chovali slušně, většinu odsouzenců tvořili vzdělaní uprchlíci.
Příjezdem do lágru v Krasnojarsku se však situace změnila: "V Krasnojarsku jsme chodili vykládat lodě. Na lodích bylo dobré, že se tam dal sehnat chléb a podobně, poněvadž v táboře to byla pořád mizérie. Polévka, co dávali ráno, byla jak když spláchnete hrnec po mlíku. Když tam byl brambor, tak každý ukazoval, že ho má. Tam bylo s jídlem špatně. Už to tam bylo promíchané s těma ruskýma žulíkama, zlodějema. Byli tam kasaři a všichni tihle odborníci. Když jste prošel mezi nimi, tak jste byl okraden, obrali vás o všechno."
Po dvou měsících Plovajka opět deportovali: několik set vězňů se nalodilo na nákladní loď, která je dopravila po řece Jenisej do přístavu Dudinka u Severního ledového oceánu. "Na té lodi vezli i ty kriminálníky a tam se už staly vraždy. Přímo jsem žádnou neviděl, ale slyšeli jsme, že tam byl někdo zavražděn a že toho vraha pak ruští vojáci odstřelili a hodili do vody…"
Z Dudinky putovali v otevřeném nákladním vagónu po nejseverněji položené železnici na světě do Norilska. Komplex pracovních táborů v okolí, souhrnně nazývaný Norillag, byl se svými třiceti lágry, umístěnými za polárním kruhem, jedním z největších a nejobávanějších v Sovětském svazu. Jan Plovajko tu prožil dva roky. "Přijeli jsme v teplejších dnech… pár baráků tam už stálo, ale další, pro sebe, jsme si museli postavit. Stavělo se z fošen na pilotech. Hranoly se z obou stran potloukly fošnama a zaplňovalo se to pilinama atd. Teď jsme už byli v opravdovým gulagu."
GulagTábory Gulagu byly kdysi roztroušeny "křížem krážem po celém Sovětském svazu, od ostrovů v Bílém moři k břehům Černého moře, od polárního kruhu k pláním Střední Asie, od Murmaňsku a Vorkuty po Kazachstán, od centra Moskvy k leningradským předměstím." Tak to alespoň definuje ve své slavné knize Gulag: Historie Američanka Anne Applebaumová a dodává: "Časem ovšem slovo gulag označovalo nejen správu koncentračních táborů, ale také samotný systém sovětské otrocké práce ve všech podobách a variantách: pracovní tábory, kárné tábory, kriminální a politické tábory, dětské tábory, tranzitní tábory. A ještě mnohem víc: ´Gulag´ se stal vyjádřením celého sovětského represivního systému, souboru procesů, kterým vězňové říkávali ´mlýnek na maso´: zatčení, vyšetřování, transport v nevytopených dobytčích vagonech, nucená práce, roky ve vyhnanství, předčasná a zbytečná smrt." Podmínky v táborech se lišily podle místa i doby. Od roku 1917 v nich zemřely miliony lidí, přesné číslo se nedá určit. Umírali na nemoce, podvýživu, vyčerpáním, umláceni nebo zastřeleni dozorci. Aktivní političtí oponenti sovětského režimu tvořili mezi oběťmi Gulagu jen malé procento: v lágrech končili většinou bez důvodu všichni ti, které státní moc shledala nevěrohodnými: rolníci, dělníci, inteligence, vojáci, uprchlíci, příslušníci všech představitelných národů a menšin - včetně někdejších československých občanů. |
Dochoďjaga rovná se musulman
Každý den, v létě i v zimě, kdy teplota klesala až k minus 50 stupňům, musel docházet několik kilometrů z tábora na práci v kamenolomu či na odklízení sněhu. Plovajko byl sportovec, doma pracoval na statku, ale přesto v táboře rychle scházel: po několika měsících vážil 40 kilogramů a nemohl dál pracovat. Spoluvězni mu začali říkat "dochoďjaga", což byl termín, který měl v Norillagu podobný význam, jako 'musulman' v Osvětimi. Označoval vyřízeného, odevzdaného vězně, který už přestal mít sílu k životu.
Podobně jako mnoho dalších československých občanů Plovajka zachránil vznik Československé vojenské jednotky v SSSR - Jan Plovajko se spolu s ostatními Čechoslováky okamžitě přihlásil. Na základě toho byli propuštěni z lágru, mohli se však pohybovat pouze v Norilsku, kde čekali na další instrukce. Plovajko navíc musel opět nastoupit na práci do platinových dolů - a zřejmě by nebyl přežil, kdyby mu nepomohla mladá ruská lékařka, která mu dala potvrzení o pracovní neschopnosti. Díky tomu zesílil a přibral.
Osvobozen byl 8. března 1943 a poté společně s dalšími padesáti Čechoslováky odjel do Buzuluku. Zúčastnil se bojů od Kyjeva až do Prahy. V listopadu 1943 padl jeho bratr Vasil, který rovněž prošel gulagem, své strýce Jan Plovajko nikdy nenašel. Dnes žije v Trutnově, má hodnost plukovníka v. v. Roku 2010 ho prezident republiky vyznamenal Řádem Bílého lva.
