Při svém zdraví nezvládnu už ani desetinu toho co dřív, říká Havel

Ač byl dlouho a vážně nemocen, rozhodně exprezident Václav Havel neztratil zájem o dění kolem sebe. V rozhovoru pro MF DNES se vyjadřuje mimo jiné ke svému nástupci, Věcem veřejným, bratrům Mašínovým i kritice na svůj film Odcházení.

Václav Havel | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Pane prezidente, dovolte na úvod osobní otázku: v posledních měsících přicházely dlouho nepříliš dobré zprávy o vašem zdravotním stavu. Co bylo jejich příčinou? Cítíte se už lépe?
Měl jsem dlouho jakýsi komplikovaný zápal plic s různými nedobrými průvodními jevy (ztráta rovnováhy, ochabnutí paměti, hubnutí a tak dále a tak podobně). Teď to naštěstí už odchází, byť podle mne - nikoli podle mého lékaře - velmi pomalu.

Jak snášíte ten permanentní zájem o váš zdravotní stav? Zvykl jste si za ta léta už na články o svých průduškách a plicích? Berete to spíš jako nemístnou zvědavost, anebo přirozenou starost o bývalou hlavu státu?
Bývá to kombinace obého. Někdy převládá jedno, někdy to druhé.

Vaše žena Dagmar se během léta několikrát zmínila, že je pořád s vámi, pečuje o vás a že i ona se cítí velmi vyčerpaná a unavená. Je s vámi pořád na Hrádečku, nebo ji pracovní povinnosti už přiměly změnit režim?
Když to jen trochu jde, bývá se mnou. Teď to ale bohužel moc nejde: Dáša má dvě velké hlavní role ve vinohradském divadle, zkouší další, hraje v televizním seriálu, hodně času věnuje naší nadaci Vize 97, kde je předsedkyní správní rady, trochu času musí věnovat i Knihovně Václava Havla, v níž je jednou ze zakladatelek. A to nemluvím o starosti o vnučky, domácnost a jejího hlavního člena, boxerku Almu.

Prvním místem, kde jste se předminulý týden po dlouhé nemoci objevil na veřejnosti, byla oslava narozenin zpěvačky Hany Zagorové a jejího manžela Štefana Margity. Tato vaše návštěva byla, upřímně řečeno, překvapením: jste známý spíš jako posluchač "undergroundové" kapely Plastic People.
Byl jsem téměř pět měsíců izolován od lidí a jako člověk společenský to těžce nesu. Když jsme dorazili do Prahy v den oslavy Hany Zagorové a Štefana Margity, našich přátel, využil jsem příležitosti. Byli jsme tam chvíli a měli jsme radost, že oslavenci měli z naší přítomnosti radost.

Píseň od Plastiků Magické noci jste si chtěl nechat předminulý pátek zahrát při udílení čestného občanství Prahy 6 v Břevnovském klášteře. Proč právě tu? A zklamalo vás, že vám ji nakonec nezahráli?
Když jsem byl tázán, jakou hudbu chci zahrát, navrhl jsem Magické noci, protože se tam zpívá o Praze. Že to nešlo z technických důvodů, mi samozřejmě nevadilo.

Váš projev při převzetí čestného občanství Prahy 6 byl obecně považován za provokativní. Dokonce jsem na internetu zaznamenal hlasy, že jste si přišel pro ocenění a těm, kteří vám je dávali, jste vynadal. A to prý se nedělá. Co si o tom myslíte?
Přesný text projevu, který jsem při udílení čestného občanství Prahy 6 měl a který si můžete přečíst na internetu, by ukázal, že to nebyl projev nijak moc provokativní, jen stručně a s nadhledem kritizoval to, co kritizuji spolu s dalšími celá léta. Hrůzu, za kterou však Praha 6 tak docela nemůže, totiž tunel Blanka.

O tunelu Blanka jste v projevu řekl: "Cesta z Břevnovského kláštera k Pražskému hradu byla po více než tisíc let významnou duchovní osou našich dějin. Neschyluje se dnes náhodou k tomu, že tato osa bude přeťata a de facto zrušena betonovým monstrem nesoucím něžné jméno Blanka?" Vadí vám víc stavba jako taková - argumentoval jste "nejistou službou automobilové dopravě" - anebo to, že se tunel stal černou dírou pro veřejné peníze? Místo plánovaných 21 miliard už jsme dneska na 38 miliardách.
Ještě víc než ta suma mi vadí, že to navždy odřízne Prahu 6 od Pražského hradu a zkazí významný kus Prahy.

O politice

"Jako divák či posluchač se značně bavím rostoucí mírou obskurnosti každotýdenních skandálů. Jako občan jsem hluboce frustrován a zneklidněn prohlubujícím se odcizením politiky a veřejnosti."

Sledujete aktuální dění v politice?
Pokud to jde, sleduji každý den televizní zprávy na ČT1 i na Nově, někdy i další publicistické pořady. Poslouchám Radiožurnál, kde před každou zajímavou reportáží musím přetrpět několik sto let starých šlágrů pouštěných pořád dokola. Z novin čtu Respekt, denní tisk jen nahodile, přijde-li mi do rukou. S politiky se nestýkám, pokud nás nějaká náhoda či společenská událost nesvedou dohromady.

A co s vámi sledování politiky dělá?
K tomu, co vidím, mám dva vztahy. Zaprvé: jako divák či posluchač se značně bavím rostoucí mírou obskurnosti každotýdenních skandálů. Zadruhé: jako občan jsem hluboce frustrován a zneklidněn prohlubujícím se odcizením politiky a veřejnosti.

Mám-li jmenovat něco konkrétního z poslední doby, pak mne neobyčejně zaujal názor Věcí veřejných, že polofašistické či poloantisemitské či podobné názory se mají říkat až po pracovní době nebo v době nějakého náhradního volna, ale ne v úřadě. Ano, přesně tak tomu je: jistý malíř pokojů také přece zakládal svou stranu v mnichovské hospodě, a ne na pracovišti. Pravda, tu a tam to zřejmě někdo poruší a naslouchá nové straně přímo na Hradě, a to ještě v rozporu se svým tvrzením, že malé strany jsou ohrožením demokracie.

V posledních týdnech se do veřejné diskuse vrátilo téma vyznamenávat, či nevyznamenávat bratry Mašínovy, kteří v 50. letech vedli ozbrojený odpor proti komunistickému režimu. Poté, co nedávno v USA zemřel Ctirad Mašín, česká vláda oběma bratrům prostřednictvím ministra Vondry udělila vyznamenání. Vy sám jste Mašínovy nikdy vyznamenat nechtěl? Považujete je za hrdiny?
Jejich útěk na Západ byl nepochybně hrdinským činem. Přesto jsem se po zralé úvaze a studiu jejich kauzy (je o tom zmínka v mé knize Prosím stručně) rozhodl jim řád neudělit.

O Mašínech

Jejich útěk na Západ byl nepochybně hrdinským činem. Urážky a hlouposti, kterými mne po léta zahrnovali, mne nijak moc nevzrušují.

Po smrti svého bratra Ctirada Josef Mašín prohlásil: "Můj pohled na Václava Havla je, že to, co udělal, je zločin na České republice. Kontinuita zákonů byla udělána proto, aby komunistům ty majetky, které si nakradli, mohly zůstat." Co s vámi taková slova dělají?
Urážky a hlouposti, kterými mne bratři Mašínové po léta zahrnovali, mne nijak moc nevzrušují.

Vaše jméno se v minulých týdnech objevilo i v jiné souvislosti a rovněž to mělo negativní náboj. Členové pražské ODS, kteří podpořili pochod homosexuálů Prahou, se dočkali od prezidentova spolupracovníka Petra Hájka označení "kryptosocialisti" a "havlovci". Rozčiluje vás to, nebo se tím bavíte?
Jsem "havlovec".

Mimochodem, z průvodu homosexuálů se na chvíli stalo velké téma. Podpořil byste tuto akci, anebo je vám spíš bližší názor, že lidé nemají svou odlišnou sexuální orientaci tak demonstrativně dávat najevo?
Sympatizoval jsem s tím průvodem. Proč by nemohli veselým způsobem dát o sobě vědět lidé, kteří bez vlastního přičinění mají těžší život než ostatní?

Nesnáším redukci politiky na Havel kontra Klaus

Máte za to, že se vaše názory a názory Václava Klause v poslední době ještě více rozcházejí, anebo je to setrvalý stav - každý na jiné straně?
Nesnáším, když je česká politika redukována na konflikt Klaus a Havel. S prezidentem někdy souhlasím a někdy ne. V poslední době s ním stále častěji nesouhlasím.

Když jsme spolu mluvili loni v prosinci, řekl jste na adresu vlády Petra Nečase mimo jiné: "O svém antikorupčním zápalu mě tato vláda zatím příliš nepřesvědčila." Od té doby máme za sebou několik dalších afér včetně té, která se týkala tajného plánu Víta Bárty a štěpení ve Věcech veřejných ohledně předávání peněz v obálkách. Jak vnímáte působení nové strany Věci veřejné v české politice? Co nového přinesla? Tedy jestli vůbec něco.
Je to divná strana.

O práci

Můj postprezidentský život je svým způsobem náročnější než prezidentský. Tehdy bylo jasnější, kam jít a nejít a co tam dělat. Pozvání je víc, než bylo, všichni si myslí, že mám víc času.

Je pro vás "postprezidentská" doba jednodušší než ta prezidentská? Oficiálních povinností jste ušetřen. To, jestli budete komentovat, co se děje kolem vás, záleží čistě jen na vás...
Nevěřil byste tomu, ale svým způsobem je můj postprezidentský život náročnější, než byl ten prezidentský. U prezidentského života jako by bylo jasnější, kam jít a nejít a co tam dělat. U postprezidentského, který ve své normální podobě (nemyslím tedy Masaryka a Novotného) nemá u nás žádnou tradici, je to těžší.

Pozvání je víc, než bylo (všichni si myslí, že teď mám víc času), cestování a logistika kolem jsou náročnější a náročnější, jakož i nutnost rozhodovat se, kde má člověk stát v té či oné situaci, zda o metr blíž, či o metr dál. A to nemluvím o tom, že při svém věku a zdraví už nejsem schopen absolvovat za den ani desetinu toho co dřív. A taky po těch letech už cosi o politice a politicích vím, takže nemám a nemohu mít tu udivující míru suverenity, kterou mají dnes někteří, kteří se ve vysoké politice ocitli před několika měsíci a poučují nás, jak to v ní chodí. Rudnu studem při pomyšlení, že jsem se možná kdysi choval taky tak.

Takže volič si vybírá mezi zkušenými, ale v politice ošlehanými matadory a nepopsanými, ale zároveň nečitelnými nováčky. Nebude nakonec to příští rozhodování voličů ještě o něco těžší?
Bude.

Vaše preference zůstávají beze změny? Pořád Strana zelených?
Nevolím ani tak konkrétní osoby jako spíš zelenou myšlenku. Myslím, že jsem zeleně myslel ještě dřív, než existovala zelená strana, nebo dokonce její dnešní představitelé. A ještě k volbám. Vím, že nemohu volit stranu, která nominuje na ministra kultury pana Jandáka.

O změně k lepšímu

Přijde dříve či později, tím jsem si jist. Poslední volby ji sice nepřinesly, ale lidé chtějí něco jiného. S levicí či pravicí to celkem nesouvisí.

V našem prosincovém rozhovoru jste řekl, že loňské výsledky působí jako předehra nějaké další změny. Většinové preference se dlouhodobě drží na straně levice. Byla by to podle vás ona změna?
Změna k lepšímu dříve či později přijde, tím jsem si jist. Poslední volby ji sice ještě nepřinesly, ale touhu po ní podle mne signalizují. Lidé chtějí něco jiného. S levicí či pravicí to celkem nesouvisí.

Jak vlastně funguje profesionální zázemí člověka, který byl dlouhá léta v tak vysoké státní funkci a ani po odchodu z ní se jistých povinností nezbavil?
Moje kancelář čítá tři lidi. Dva z nich pracovali se mnou už na Hradě, tvoří velmi dobré seskupení a dovedou dělat mnoho věcí za mne stejně dobře jako já, ne-li lépe. Připravují můj program, veškeré podklady a doporučení a jsou ve styku se stovkami lidí. Padá na ně i nepříjemný úkol odříkat moji účast na různých konferencích, odmítat rozhovory, ceny, jejichž udělení je spojeno s osobní účastí, odříkat zdvořile žádosti o předmluvy či články a tak dále. Oblasti, v nichž zůstávám osobně aktivní, jsou samozřejmě lidská práva, kde mám mnoho hlavně mezinárodních závazků, a má umělecká tvorba.

Renta na kancelář nestačí, ale zvýšit ji nechci

Tři zaměstnanci, pronájem kanceláře… To asi není levná záležitost. Dovolte otázku, kdo a jak to platí?
Možná si vzpomínáte na dvoudenní debatu v parlamentu o exprezidentských náhradách. Výsledkem je, že dostávám měsíčně 50 tisíc korun na kancelář a 50 tisíc osobní prezidentskou rentu. Na kancelář (nájem, platy, výdaje za překlady, provozní či reprezentační výdaje atd.) to samozřejmě nestačí, tím spíš, že to není valorizováno. Zbytek tedy platím ze svého či z darů.

Byl byste pro změnu zákona? Vyšší rentu? Státem placené zázemí?
Nechal bych to, jak to je.

Loňský rok byl u vás ve znamení natáčení filmu Odcházení. V březnu jste měl svou první filmovou premiéru. Jak jste snášel kritiku, která přišla?
Při filmování jsem neměl tušení, jestli jsme na dobré cestě, nebo se řítíme do propasti. Když se mne někdo ptal, zda jsem spokojen, odpovídal jsem, že nevím. Svou poměrně přesnou představu jsem pochopitelně měl, práce mne bavila, ale vůbec jsem netušil, zda to bude mimo mne bavit ještě někoho jiného. Ještě před premiérou vyšly najednou asi tři zcela zdrcující kritiky. Bylo mi z toho smutno. Ne proto, že ty kritiky byly negativní - to jsem v životě opravdu prožil horší věci - ale proto, že byly zcela negramotné.

Začal jsem chápat, proč mi přátelé filmaři kladli na srdce, abych kritiky nečetl. Byl jsem udiven a bylo mi líto, že osud naší kinematografie je v rukou takto nekompetentních lidí: jejich texty ovlivní diváky, ti nepřijdou a peníze na kinematografii odejdou s nimi.

Pak přišlo druhé dějství: několik známých kritiků se mne zastalo. Pak začala polemika. Debatovalo se o tom, jestli to je film, nebo zfilmované divadlo. Otázka stejně nepatřičná, jako kdyby se v Doxu (Centrum současného umění - pozn. red.) někdo ptal, jestli ten či onen artefakt je obrazem, či sochou. U většiny neumíme odpovědět a hlavně je nám to jedno. Debata záhy utichla a od té doby se setkávám jen se dvěma druhy ohlasu: bezpočet lidí, jejichž názoru si vážím, ten film velice chválí, lidé na to moc nechodí, ale tleskají a vstávají, zahraniční produkce či festivaly to prý vesměs nechtějí. Jaký závěr z toho plyne? Zřejmě to je film takzvaně klubový, pro určitý okruh diváků, který buď zcela zapadne, anebo bude skrytě ovlivňovat kinematografii na delší dobu, aniž si toho někdo všimne. Ať tak či onak, jsem šťasten, že mi bylo umožněno to dobrodružství podstoupit.

Filmem jste si splnil sen. Jaké máte teď plány do budoucna?
Mám pocit, že dozrál čas k tomu, abych více četl, chodil do kin a divadel, odpočíval, meditoval. Mám toho tolik k dohánění! Nevěřil byste, jak dlouho a vlastně natrvalo je znát ztráta dvou let na vojně v padesátých letech a celkem téměř pěti let ve vězení v letech sedmdesátých a osmdesátých. A musím započítat i třináct let prezidentství. Někdy se mi zdá, že se ta ztráta už nikdy nedá dohnat.

O plánech

Chci se v listopadu uchýlit na Hrádeček, studovat a psát. Mám toho tolik k dohánění! Nevěřil byste, jak dlouho a vlastně natrvalo je znát ztráta dvou let na vojně a téměř pěti let ve vězení. A musím započítat i třináct let prezidentství.

Co máte teď před sebou?
Několik dní se chci ještě doléčovat na Hrádečku, pak budu v Praze asistovat u odhalení Wilsonova pomníku, u konference Forum 2000, u Ceny Vize 97, kterou letos dostane Iva Mojžišová, trochu bych se chtěl věnovat Knihovně Václava Havla a v listopadu, případně i v prosinci - jestli se mi to povede - se uchýlit znovu na Hrádeček studovat a psát.

Baví vás víc psát, anebo číst - o sobě? Teď jste měl hodně možností číst knihy pojednávající o vás...
Mám to štěstí či neštěstí, že o mně a mé ženě bylo napsáno značné množství knih, možná desítky, velmi různé úrovně. Z těch lepších nebo vyloženě dobrých z poslední doby bych jmenoval Korespondenci s Františkem Janouchem, chystané vydání korespondence s Vilémem Prečanem či Dopisy od Olgy a Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století od Martina C. Putny. Většinu těchto knih jsem samozřejmě nezvládl přečíst, stejně jako další zajímavé knihy, které vycházejí. Víte, že celá léta novinářům odpovídám, že nemám čas ani číst.

A co Tajná kniha Ireny Obermannové, která pojednává o vztahu vypravěčky s "Největším Čechem", pod nímž kdekdo vidí vás?
Pokud autorka knihu poslala, jak tvrdí, určitě ne přes moji kancelář. Já jsem ji rozhodně nečetl a číst nebudu.

Už jste se zmínil o projektu Knihovny Václava Havla. Co si pod tím má veřejnost představit? A kdy se to stane skutečností?
Myšlenka založit v Praze instituci po vzoru amerických prezidentských knihoven vznikla před několika lety a přišla s ní má žena. Celý projekt měl dost pohnutou prehistorii. Teď snad nad ním začíná konečně svítat. Knihovna už vydala – hlavně péčí M. C. Putny - několik velmi zajímavých knih a uspořádala několik veřejných debat. Naplno se její činnost rozvine zřejmě v okamžiku, kdy bude hotovo její definitivní sídlo na Loretánském náměstí, financované Zdeňkem Bakalou. Úkolem Knihovny nebude budovat nějaký pomníček mé osobě, ale především shromažďovat nejrůznější dokumenty a archiválie tak či onak sice se mnou související, ale především vypovídající o politických, duchovních a společenských poměrech v posledních padesáti letech a zpřístupňovat je badatelům. Půjde samozřejmě o instituci zcela nezávislou na státu. Druhým, neméně důležitým úkolem této Knihovny by bylo rozvíjet klubový život, to znamená pořádat nejrůznější debaty, přednášky a setkání a stávat se tak postupně respektovaným ohniskem společenského, kulturního a politického dění v naší zemi.

Začátkem října oslavíte 75. narozeniny. Plánujete velkou oslavu, nebo spíš malý večírek v ústraní?
Tentokrát neplánuji nic. Vím ale, že cosi chystají mí přátelé. Nechám se překvapit.