"Nejsem zranitelná. Klidně se mě ptejte na všechno. Už jsem teď někdo jiný než to děvčátko na starých fotkách, které přišlo hladové a v zimě do Svatavy," vybídla studenty Češka s židovským vyznáním, která od roku 1948 žije v Izraeli.
Postupně prošla v pochodu od 21. ledna do konce dubna 1945 všemi koncentračními tábory na trase dlouhé snad 750 kilometrů. Každý den urazili 25 až 30 kilometrů. Nacisté je hnali na západ před postupující frontou.
Příběh Evy ErbenovéJako čtrnáctiletá přežila tříměsíční pochod smrti z Osvětimi přes Sasko, Bavorsko až na Sokolovsko. Pár dní před koncem druhé světové války jí při zastávce v koncentračním táboře ve Svatavě před očima zemřela vyčerpaná matka. A o kus dál v bývalém městě Čistá pak sama díky štěstí a náhodě unikla nacistickým dozorcům. Bosa a jen v nuzném oblečení došla až do Postřekova na Domažlicku. V roce 1948 odcestovala se svým tehdy skoro manželem do Izraele. Seznámili se v terezínském ghettu. Erbenová má 3 děti, 9 vnuků a 11 pravnuků. |
"Měli jsme hlad, byla nám zima. Jedli jsme sníh, večer nám pak dali shnilou bramboru. Smrt patřila k věci. Před mýma očima zabili dívku, která dostala epileptický záchvat. Střelba se ozývala často. Vraždili ty, kteří nemohli dál. Bylo nás méně a méně," vzpomínala Eva Erbanová (za svobodna Lövidtová).
Dodnes nechápe, kde se v její matce brala naděje a síla, že všechno dobře dopadne a válečné běsnění brzy skončí. Maminka naposledy vydechla ve svatavském táboře na podlaze pokryté pilinami.
Mrtvoly se potom hromadily venku jako dříví. Eva Erbenová dlouho po válce nevěděla, kde Svatava vlastně leží. Podívala se sem až v roce 2000. "Hodně jsem se tam tehdy naplakala."
Ze Svatavy vyrazil ženský pochod v počtu 625 vězeňkyň, u města Čistá jich v noci dvanáct umrzlo. Evu Erbenovou tu Němci zapomněli. V rohu stodoly se večer zahrabala do sena. Když se ráno probudila, byli všichni pryč. "Nechápala jsem, co se stalo," říkala.
Několik dalších dní putovala sama. Bosa, zavšivená, jen v nuzných hadrech. Bála se zajít do vesnic. V chlívku vybírala prasatům tuřín z koryta. Došla až k Postřekovu na Domažlicku, ani dnes neví jak.
"Nech ji jít. Chcípne sama," řekl o ní jeden německý voják druhému, když je potkala. A neodpustili si kopanec. V Postřekově ji Češi schovali do konce války mezi uhlí a brambory. "Měla jsem víc štěstí než rozumu, že jsem přežila."
Nenávist vůči Němcům Eva Erbenová necítí, vůči nacistům a Hitlerovi ano. "Žít s nenávistí se nedá. S Němci jsem ale dlouho nechtěla mít nic společného. Trvalo mi 40 let, než jsem o tom všem začala mluvit."
