Řád Tomáše Garrigua Masaryka
propůjčení
in memoriam
Jeho Excelence
PhDr. ThDr. Josef Karel Matocha
arcibiskup olomoucký a metropolita moravský
(14. května 1888 - 2. listopadu 1961)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Studoval na Gregoriánské univerzitě v Římě, kde také roku 1914 přijal kněžské svěcení. Pedagogicky působil na Slovensku a jako řádný profesor filozofie a dogmatiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. V roce 1947 jej papež Pius XII. jmenoval nástupcem zesnulého olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana.
Po roce 1948 statečně hájil nejen zájmy církve, ale také práva a svobodu všech občanů bez rozdílu přesvědčení. Společně s kardinálem Josefem Beranem je podepsán na historickém pastýřském listu z 15. června 1949, který je neohroženou výzvou čelit zlu v hodině nejtěžší zkoušky.
Od roku 1950 byl Josef Karel Matocha internován v budově své olomoucké rezidence. Když v roce 1955 vzdor stálému nátlaku komunistických úřadů prohlásil, že "hrobařem církve nikdy nebude a ani se nestane loutkou", byly mu až do jeho smrti zakázány jakékoliv návštěvy.
JUDr. Oldřich Černý
(12. dubna 1926)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
V roce 1945 začal studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Účastnil se politického života v univerzitním prostředí i v národně-socialistické straně.
Po únoru 1948 byl vyloučen z dalšího studia a následující rok odešel do exilu, kde se bez váhání zapojil do aktivit směřujících k obnově svobodného a demokratického Československa. Pracoval ve Washingtonu a aktivně působil jako člen prvního předsednictva Československé společnosti pro vědy a umění.
Po přesídlení do Ženevy se rozhodujícím způsobem podílel na činnosti místních krajanských spolků. Švýcarská veřejnost tak mohla být pravdivě seznamována se situací v Československu, politické kruhy byly informovány o jednotlivých případech útlaku, předávány byly podněty k intervencím.
JUDr. Černý inicioval řadu akcí na podporu československého disentu, zvláště po vzniku Charty 77.
Činnost ve prospěch demokratického státu nepřestal vyvíjet ani po roce 1989. Významná je jeho podpora zájmů České republiky na poli hospodářském, sociálním, politickém i kulturním.
in memoriam
PhDr. Přemysl Janýr
(6. srpna 1926 - 13. prosince 1998)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
V roce 1945 začal studovat na Vysoké škole politických a sociálních věd v Praze a aktivně se zapojil do politického života jako člen mládeže Československé sociální demokracie. Po únoru 1948 patřil k zastáncům zachování samostatnosti strany jako jednoho z předpokladů udržení demokracie v Československu.
Následující rok byl zatčen a v politickém procesu odsouzen k 10 letům vězení za velezradu a špionáž. Po podmínečném propuštění v roce 1955 pracoval jako dělník.
V roce 1965 byl rehabilitován a zapsán ke studiu na novinářské fakultě Univerzity Karlovy. V době Pražského jara se podílel na úsilí o obnovu činnosti Čs. sociální demokracie.
Zákaz novinářské činnosti, který jej postihl v září 1968, vyústil v odchod do rakouského exilu. Publikoval politické články a analýzy v rakouském, německém a švýcarském tisku, úzký styk udržoval s disidentským hnutím ve vlasti. Od roku 1979 působil v tiskové službě úřadu spolkového kancléře Bruna Kreiského.
Po listopadu 1989 se podílel na obnově ČSSD a stal se prvním šéfredaktorem Práva lidu.
Medaile Za hrdinství
udělení
in memoriam
plukovník Karel Pavlík
(19. října 1900 - 26. ledna 1943)
za hrdinství v boji
Plukovník československé armády Karel Pavlík působil v roce 1939 ve funkci velitele XII. kulometné roty III. praporu 8. Slezského pěšího pluku.
Jako velitel jednotky umístěné v Czajankových kasárnách ve Frýdku-Místku se v noci ze 14. na 15. březen jako jeden z mála postavil na aktivní odpor proti německým okupačním vojskům, která v těchto místech překročila státní hranice.
Po okupaci se aktivně zapojil do odbojové činnosti. Byl zatčen gestapem a v roce 1943 umučen v koncentračním táboře Mauthausen.
in memoriam
Josef Slavík
(1. února 1925 - 23. července 1998)
za hrdinství při záchraně lidských životů
Zemřel tragicky dne 23. července 1998 v obci Pulice, když se snažil varovat spoluobčany před blížící se povodňovou vlnou.
Své sousedy se vydal varovat bez ohledu na značné osobní riziko a mnoha z nich tak zachránil život. Při této činnosti jej zasáhla mohutná nárazová vlna, která způsobila jeho smrt.
Josef Slavík byl dlouholetým dárcem krve a členem Sboru dobrovolných hasičů. Aktivně pracoval v Červeném kříži. Před odchodem do důchodu pracoval v zemědělství. Spolu s manželkou vychoval dvě dcery.
Medaile Za zásluhy
udělení
Josef Adámek
(27. srpna 1914)
za zásluhy o Českou republiku
V mládí se aktivně zapojil do činnosti Orla a podílel se na organizování jeho sletů. Za II. světové války pracoval ve Škodových závodech v Adamově, kde se také podílel na rozmnožování letáků.
Koncem roku 1946 stál u zrodu Spolku přátel USA, který měl být protipólem obdobné organizace zaměřené na vztahy se Sovětským svazem. Za tuto organizační činnost byl zatčen, držen ve vazbě a posléze odsouzen k peněžité pokutě.
V roce 1968 se podílel na obnovování aktivit lidové strany. Spolu s Josefem Písaříkem a za podpory biskupa Trochty založil tiskařské družstvo LOGOS. V následujících letech se jim ve vysokých nákladech podařilo vytisknout mnoho významných titulů, mezi nimi například encykliku Pavla VI. Humanae Vitae.
Zásah StB v roce 1971 znamenal pro Josefa Adámka ztrátu zaměstnání. V letech 1975 až 1976 se podílel na založení malé tiskárny při litoměřické bohoslovecké fakultě.
Desátého září 1979 byl zatčen a z politických důvodů uvězněn. K výkonu trestu nastoupil ve svých 68 letech. Ještě v listopadu roku 1988 se spolu s Augustinem Navrátilem zapojil do velké petiční akce "31 bodů", která formulovala požadavek náboženské svobody českého národa.
Jürgen Braunschweiger
(20. listopadu 1936)
za zásluhy v oblasti kultury
Občan Spolkové republiky Německo s trvalým pobytovým právem ve Švýcarsku. Jako ředitel nakladatelství C. J. Bucher v Lucernu se se souhlasem jeho majitelky, paní Alice Bucherové, postupně ujal Pavla Kohouta, Alexandra Klimenta, Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Jiřího Gruši, Jiřího Šotoly, Edy Kriseové a Jaroslava Marka - Vejvody, jejichž díla vydával v němčině. Posléze zajistil i jejich vydání v řadě dalších světových nakladatelství.
P. Josef Cukr
(2. ledna 1917)
za zásluhy o Českou republiku
V době II. světové války byl P. Josef Cukr vězněn v koncentračním táboře Terezín. V roce 1945 se zúčastnil pouličních bojů při Pražském povstání.
Po válce působil jako duchovní správce Biskupského gymnázia v Bohosudově, které bylo násilně uzavřeno v roce 1950. Josef Cukr byl zatčen a odsouzen v politickém procesu. V komunistických věznicích strávil 10 let.
Po návratu z vězení začal z vlastních prostředků opravovat bohosudovský kostel. V roce 1989 se ujal obnovy místního gymnázia, zcela zdevastovaného pobytem sovětských vojsk. Osobně řídil obnovu četných dalších církevních památek.
Jan Hanuš
(2. května 1915)
za vynikající umělecké výsledky
Jan Hanuš patří k nestorům české klasické hudby. Studoval na Státní konzervatoři hudby a soukromě jako žák Otakara Jeremiáše. Po celý život se věnoval hudbě, literatuře a divadlu.
V letech 1963 až 1975 působil jako zakládající člen a poté ředitel nakladatelství Panton. Je autorem mnoha jevištních děl a symfonií, řady orchestrálních děl a hudby komorní.
Nechybí ani díla vokálně symfonická (kantáty a oratoria), písňové cykly a sbory. Z oper: Plameny (1944), Sluha dvou pánů (1958), Pohádka jedné noci (1968). Balet: Sůl nad zlato (1953), Othello (1956), Labyrint (1982). Je čestným členem - předsedou Společnosti skladatelů Asociace hudebních umělců a vědců České republiky.
JUDr. Vladimír Kabeš
(6. ledna 1918)
za zásluhy o Českou republiku
Studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval v roce 1945. Souběžně pracoval v továrně AERO.
V roce 1946 působil jako tiskový referent parlamentního klubu československých národních socialistů a o rok později získal místo zástupce letecké továrny Lockheed.
V červenci 1948 opustil Československo a po dvou letech pobytu v západním Německu přesídlil do USA. Koordinoval projekt středoevropského a východoevropského práva v Kongresové knihovně a tato práce jej přivedla k účasti na kongresu International Commissions of Jurists v Athénách v roce 1955 a k pozdějšímu jmenování zástupcem komise u Spojených národů v New Yorku.
Později působil jako výkonný tajemník komise se sídlem v Ženevě. V letech 1963 a 1964 pracoval jako poradce ministerského předsedy Cyrilla Adouly v tehdejším Belgickém Kongu.
Po roce 1989 se aktivně zapojil do prosazování politických a ekonomických zájmů našeho státu v zahraničí. Působil jako člen poradního sboru prezidenta republiky. Jeho soukromá kancelář významným způsobem podporuje hospodářské a kulturní vztahy mezi Českou republikou a Spojenými státy. Je aktivním členem společnosti American Friends of the Czech Republic.
Adolf Müller
(1. prosince 1929)
za zásluhy v oblasti kultury
Politolog a publicista, původním povoláním zámečník. V letech 1951 až 1965 studoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd a na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Působil na MZV a v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii.
V roce 1968 odešel do exilu. Žil v SRN, v letech 1971 až 1973 pracoval v Ústavu pro východní právo v Kolíně nad Rýnem, od roku 1973 působí jako profesor na Vysoké škole sociální v Münsteru.
Publikoval v časopisech Mezinárodní politika a Mezinárodní vztahy. V letech 1970 až 1972 byl předsedou redakční rady časopisu Text.
V roce 1971 spoluzaložil exilové nakladatelství Index a zasloužil se o vydání knih mnoha českých autorů. Jeho zásluhy a dosah jeho práce lze srovnat s činností manželů Škvoreckých.
in memoriam
Jan Procházka
(4. února 1929 - 20. února 1971)
za vynikající umělecké výsledky
V letech 1945 až 1949 studoval na Vyšší rolnické škole v Olomouci. Poté byl vedoucím Státního statku mládeže v Ondrášově a od roku 1951 pracoval v Ústředním výboru Svazu československé mládeže. Vojenskou službu vykonal u Pohraniční stráže.
Od roku 1959 působil jako scenárista, dramaturg a vedoucí tvůrčí skupiny Filmového studia Barrandov. Patří k nejvýraznějším filmovým tvůrcům 60. let. Nejčastěji spolupracoval s režisérem Karlem Kachyňou.
Podílel se na vzniku takových filmů, jako jsou Pouta (1961), Trápení (1961), Zelené obzory (1962), Život bez kytary (1962), Vysoká zeď (1964), Anděl blažené smrti (1965), Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966) a Směšný pán (1969).
V roce 1969 byl podle Procházkova scénáře natočen film Ucho, jehož promítání bylo z politických důvodů zakázáno. Tento film je vrcholem jedné tvůrčí etapy celé československé kinematografie. Jan Procházka zemřel po těžké nemoci ve věku 42 let.
Otakar Rambousek
(21. ledna 1923)
za zásluhy o Českou republiku
V době II. světové války byl členem ilegální odbojové skupiny František. Po osvobození byl zařazen k Pohotovostnímu pluku Národní bezpečnosti, odkud odešel v roce 1946, když odmítl vstoupit do KSČ.
Byl zaměstnán jako osvětlovač Čs. zpravodajského filmu a navštěvoval odbornou školu grafickou. V únoru 1948 byl vyakčněn (postižen politickými čistkami). V červnu téhož roku odešel do exilu.
V táboře Goethe Sch. Regensburg navázal spolupráci s americkou zpravodajskou službou CIC a v prosinci uskutečnil svůj první ilegální přechod státní hranice. Na československém území poté vybudoval vlastní zpravodajskou síť.
V roce 1949 byl zatčen komunistickými orgány a odsouzen na doživotí. Prošel věznicemi v Ostravě, v Leopoldově, na Pankráci a ve Valdicích. Propuštěn byl po 15 letech.
V březnu 1968 stál u zrodu organizace bývalých politických vězňů Klub 231 (podle Zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb.), jejíž činnost byla zakázána po srpnové okupaci.
V říjnu 1968 přešel státní hranice a posléze získal politický azyl v USA. Publikoval v exilovém tisku a spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Vypracoval Zprávu dokumentační komise K 231 a působil v Zastupitelstvu Rady svobodného Československa. V roce 1993 bylo Otakaru Rambouskovi uděleno státní občanství ČR.
Josef Suk
(8. srpna 1929)
za vynikající umělecké výsledky
Houslový virtuos, patří k předním českým umělcům. V roce 1951 vystudoval Státní konzervatoř hudby v Praze. V letech 1950 a 1951 působil jako primárius Pražského kvarteta, v roce 1952 založil Sukovo trio.
Působil jako zástupce koncertního mistra orchestru činohry Národního divadla. Roku 1961 se stal sólistou České filharmonie. V letech 1979 až 1985 působil jako pedagog na vídeňské Hochschule für Music.
Spolupracuje s domácími i zahraničními nahrávacími společnostmi a pořádá koncertní turné po celém světě. Je držitelem mnoha mezinárodních uměleckých cen.
in memoriam
profesor Antonín Svoboda
(14. října 1907 - 18. května 1980)
za vynikající vědecké výsledky
V roce 1931 absolvoval Fakultu strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. Paralelně studoval fyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
V letech 1936 až 1939 vyvíjel protiletadlový dělostřelecký zaměřovač pro československou a francouzskou armádu. Jen díky mimořádné osobní statečnosti Antonína Svobody nepadly plány zaměřovače do rukou německé armády.
Druhou světovou válku strávil v USA, kde se podílel na vývoji protiletadlového dělostřeleckého zaměřovače MARK 56, který sehrál významnou úlohu při obraně spojeneckých lodí. Napsal také jednu z prvních knih o počítačové technice.
Po návratu do vlasti zkonstruoval první československé počítače (SAPO a EPOS) a přes odpor KSČ založil a řídil Ústav matematických strojů ČSAV.
V roce 1964 se rozhodl opět odejít do exilu. Až do svého odchodu na odpočinek působil na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Vychoval desítky odborníků a je právem považován za jednoho ze zakladatelů počítačové techniky.
PhDr. Jiřina Šiklová, CSc.
(17. června 1935)
za zásluhy o Českou republiku
Studovala filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také v letech 1960 až 1969 pracovala jako odborná asistentka.
V roce 1969 vystoupila z KSČ a byla propuštěna ze zaměstnání. Živit se mohla pouze jako uklízečka. Od roku 1971 pracovala jako socioložka v nemocnici Praha-Krč. Patří mezi signatáře Charty 77 a aktivně pracovala v disentu.
Rudé právo ji nazývalo "krtkem, který žere jidášskou polévku". V letech 1981 a 1982 byla vězněna za zasílání literatury a rukopisů do zahraničí.
V současnosti působí na Filozofické fakultě UK, je členkou Helsinského výboru, podporuje činnost nevládních organizací a zabývá se národnostními problémy a problematikou sociální práce.
P. Vojtěch Vít
(2. února 1923)
za zásluhy o Českou republiku
Narodil se v roce 1923 v Polici nad Metují. Vstoupil do benediktinského řádu a v roce 1946 odešel studovat teologii a filozofii do Semináře sv. Ondřeje v Bruggách a na Katolickou univerzitu v Lovani. Poté působil šest let jako misionář a profesor na obchodní akademii v Belgickém Kongu.
V roce 1961 přesídlil do Chicaga, kde vstoupil do vedení Národního svazu českých katolíků. Založil noviny Hlas národa, které se svým nákladem 3000 výtisků dodnes patří k nejčtenějším tiskovinám amerických Čechů.
Organizoval mnohé akce na pomoc církvi v komunistickém Československu a na podporu zatčených kněží. Vždy patřil k těm lidem, kteří byli ochotni podat pomocnou ruku nově příchozím přistěhovalcům.
Působení pátera Vojtěcha Víta v české komunitě v USA výrazně přesahuje jeho poslání katolického faráře. Při své farnosti zajišťuje výuku českého jazyka a jeho kostel Holly Mountain v Chicagu je dnes posledním místem v USA, kde se konají pravidelné české bohoslužby.
V létě roku 1997 zorganizoval sbírku na pomoc obětem záplav na Moravě, při které bylo vybráno 10.000 dolarů.
Eva Borková
(4. prosince 1938)
za zásluhy o Českou republiku
V roce 1968 nabídla své služby Sdružení SOS dětských vesniček, úspěšně prošla výběrovým řízením a v roce 1970 přijala první děti do své péče jako matka pěstounka.
Působila v SOS dětské vesničce v Karlových Varech. Zde prožila tíživé období normalizace, kdy se několikrát rozhodovalo o likvidaci zařízení.
Celkem vychovala 17 dětí a neváhala pomoci ani ostatním matkám- pěstounkám. Je v pravém smyslu tohoto slova matkou všem dětem, které připravila pro život. Nejstarší z nich jsou dnes čtyřicátníci, nejmladší stojí na prahu dospělosti.
Eva Borková vedla svou pěstounskou rodinu vždy jako otevřené společenství, kde je bohatě naplněna základní lidská potřeba životní jistoty.
profesor RNDr. Miroslav Brdička
(12. září 1913)
za vynikající vědecké výsledky
V roce 1937 absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a krátce zde působil jako pedagog. Po II. světové válce vyučoval na nově zřízené Matematicko-fyzikální fakultě UK, v letech 1954 až 1959 jako spolupracovník profesora teoretické fyziky V. Trkala. Od roku 1959 zde pracoval jako řádný profesor. V roce 1968 převzal na žádost profesora Z. Horáka vedení katedry fyziky na Strojní fakultě ČVUT. Na odpočinek odešel v roce 1981.
Na popud profesora Závišky sepsal Kinetickou teorii plynů a za pobytu v Dublinu u profesora Schrodingera zásadní práci o gravitačních vlnách. Dále se zabýval transformačními vlastnostmi biospinorů. Profesor Brdička patří k nejvýraznějším českým osobnostem v oblasti teoretické fyziky.
Ing. Jiří Hanzelka
(24. prosince 1920)
za zásluhy o Českou republiku
Slavný cestovatel, v letech 1947 až 1950 absolvoval cestu kolem světa s Tatrou 87 a v letech 1959 až 1964 s Tatrou 805. Své zkušenosti a zážitky z cest shrnul spolu s Miroslavem Zikmundem do mnoha novinových reportáží, které byly dále zpracovány knižně i filmově.
Navštívil celkem 83 zemí Evropy, Afriky, Asie a Oceánie. Stal se čestným členem Mezinárodního afrického klubu (IAC) ve Vídni.
Spolupodílel se na knihách Afrika snů a skutečnosti, S československou vlajkou na Kilimandžáro, Přemožení pouště, Tam za řekou je Argentina, Kašmír - údolí u nebe, Turecko - minarety, fíky, popelky, Kurdistán - země povstání, legend a nadějí, Světadíl pod Himálajem aj. V samizdatu vyšla kniha Cejlon - ráj bez andělů.
Celkem bylo vydáno 6,5 miliónů svazků knih Hanzelky a Zikmunda. Byly přeloženy do 11 jazyků. Kromě 147 krátkometrážních filmů natočili cestovatelé čtyři filmy celovečerní: Z Maroka na Kilimandžáro, Od rovníku ke Stolové hoře, Z Argentiny do Mexika, Je-li kde na světě ráj.
in memoriam
Jaroslava Havlová-Boni
(15. ledna 1942 - 1999)
za vynikající výsledky v oblasti lékařské vědy
Z iniciativy Jaroslavy Havlové, provdané Boni, vzniklo v Římě Centrum Václava Vojty pro rehabilitaci handicapovaných. Myšlenky významného českého ortopeda a průkopníka v oblasti rehabilitačních metod rozvíjela dále jako ředitelka tohoto ústavu. Slavnostnímu otevření centra byl v roce 1992 přítomen i papež Jan Pavel II.
Ústav neléčí jenom děti, značná část pacientů je starší 18 let. Tým italských odborníků vedený českou rehabilitační pracovnicí dosahoval mimořádných výsledků i tam, kde zpravidla jiná zařízení obdobného charakteru neuspěla.
Jaroslava Havlová-Boni pravidelně zvala na praxi do centra české studenty-fyzioterapeuty a každoročně pořádala vědecké konference. Významně přispěla k dobrému jménu České republiky v Itálii. V polovině tohoto roku podlehla těžké nemoci.
Meda Mládková
(8. září 1919)
za zásluhy v oblasti kultury
Po absolvování reálného gymnázia studovala v Ženevě, v Paříži, ve Washingtonu a v Baltimoru. Po únorových událostech roku 1948 zůstala v Ženevě, kde založila časopis Skutečnost. Později stála u zrodu českého nakladatelství Edition Sokolova.
Podporovala československé studenty ve snahách získat možnost studia ve Švýcarsku. V roce 1967 poprvé po 19 letech navštívila Československo. V roce 1985 byl Medě Mládkové vstup do vlasti úředně zakázán.
Washingtonský dům manželů Mládkových navštívilo mnoho ředitelů a kurátorů slavných světových muzeí, známých politiků a ekonomů, kteří byli seznamováni s politickou, hospodářskou i kulturní situací v Československu. Byl také útočištěm mnoha českých disidentů a krajanů. Meda Mládková v něm shromáždila bohatou sbírku obrazů Františka Kupky, jehož dílo proslavila ve světě.
Uspořádala mnoho výstav československých umělců, vydávala katalogy uměleckých děl, psala předmluvy a přednášela o našem umění. V roce 1984 založila Dokumentační centrum umění ze střední Evropy pro George Sorose v Budapešti. Obdobné středisko založila i ve Washingtonu v roce 1985. Založila nadaci, jejímž úkolem je připravit její unikátní sbírku děl českých umělců ke zpřístupnění široké veřejnosti.
Ing. Miroslav Zikmund
(14. února 1919)
za zásluhy o Českou republiku
Slavný cestovatel, v letech 1947 až 1950 absolvoval cestu kolem světa s Tatrou 87 a v letech 1959 až 1964 s Tatrou 805. Své zkušenosti a zážitky z cest shrnul spolu s Jiřím Hanzelkou do mnoha novinových reportáží, které byly dále zpracovány knižně i filmově.
Navštívil celkem 107 zemí Evropy, Afriky, Asie a Oceánie. Stal se čestným členem Mezinárodního afrického klubu (IAC) ve Vídni. Spolupodílel se na knihách Afrika snů a skutečnosti, S československou vlajkou na Kilimandžáro, Přemožení pouště, Tam za řekou je Argentina, Kašmír - údolí u nebe, Turecko - minarety, fíky, popelky, Kurdistán - země povstání, legend a nadějí, Světadíl pod Himálajem aj. V samizdatu vyšla kniha Cejlon - ráj bez andělů.
Celkem bylo vydáno 6,5 miliónů svazků knih Hanzelky a Zikmunda. Byly přeloženy do 11 jazyků. Kromě 147 krátkometrážních filmů natočili cestovatelé čtyři filmy celovečerní: Z Maroka na Kilimandžáro, Od rovníku ke Stolové hoře, Z Argentiny do Mexika, Je-li kde na světě ráj. Bez Hanzelky ještě dlouhý dokument Poslední kontinent (1996). Je členem Penklubu, Obce spisovatelů, Syndikátu novinářů ČR.
Ing. Ivan Hlinka
(26. ledna 1950)
za vynikající sportovní výsledky
Od dětství se věnoval aktivně hokeji. V 70. letech byl oporou reprezentačního týmu a stal se trojnásobným mistrem světa (1972, 1976 a 1977). Působil v klubech Litvínov, Trenčín, Vancouver a Zug.
Jako trenér získal v roce 1991 druhé místo v lize a byl vyhlášen nejlepším ligovým trenérem. Působil jako trenér reprezentace ČSFR a ČR. Pod jeho vedením získal národní tým zlatou medaili na ZOH v Naganu, historicky první olympijské vítězství českých hokejistů. Unikátní sbírku doplnil Ivan Hlinka prvenstvím na posledním MS v roce 1999 v Norsku.
V současnosti působí jako trenér reprezentačního družstva ČR v ledním hokeji a generální manažer HC Chemopetrol Litvínov. Svými sportovními výsledky přispěl k dobrému jménu České republiky v zahraničí.
Ladislav Smoljak
(9. prosince 1931)
za vynikající umělecké výsledky
Vystudoval VŠ pedagogickou v Praze, v letech 1958 až 1961 pracoval ve večerní škole pro pracující, v letech 1961 až 1963 jako redaktor Mladého světa, poté v nakladatelství Mladá fronta.
Od roku 1975 působil jako scenárista a posléze i režisér Filmového studia Barrandov. Je autorem, hercem a režisérem Divadla Járy Cimrmana. Podílel se na vzniku filmů Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Vrchní prchni, Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Nejistá sezóna aj.
V současnosti se věnuje divadelní a televizní režii, hraje a píše pro Divadlo Járy Cimrmana.
Zdeněk Svěrák
(28. března 1936)
za vynikající umělecké výsledky
Vystudoval VŠ pedagogickou v Praze. V letech 1958 až 1961 učil na Žatecku a v letech 1961 až 1969 pracoval jako redaktor Českého rozhlasu.
Od roku 1977 působil jako scenárista Filmového studia Barrandov. Je spoluautorem inscenací Divadla Járy Cimrmana: Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda Na mýtince, Vražda v salónním coupé, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova aj. Je autorem filmů Vrchní prchni, Tři veteráni, Vesničko má středisková, Obecná škola a Kolja.
Spolu s Ladislavem Smoljakem se podílel na vzniku filmů Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero, Rozpuštěný a vypuštěný aj. Věnuje se televizní i rozhlasové tvorbě. Pracuje jako umělecký vedoucí Divadla Járy Cimrmana.
