Text projevu prezidenta Miloše Zemana při ceremoniálu udílení státních vyznamenání ve Vladislavském sále Pražského hradu.
Vážený pane prezidente Kisko, vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Havlová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo Ústavního soudu, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, excelence, dámy a pánové.
Jako každý rok je oslava svátku 28. října spojená s předáváním státních vyznamenání. A je to tak dobře, protože obraz naší společnosti je obrazem životních příběhů osobností, které tuto společnost vytvářejí a dotvářejí. Dovolím si jako obvykle být vaším průvodcem při popisu životních příběhů alespoň několika ze 41 dnes vyznamenaných osobností.
Jako výraz úcty k padlým vojákům v Afghánistánu mi dovolte začít jejich životním příběhem. Příběhem, který jako každá tragická událost vyvolává celou řadu diskusí. A je samozřejmou povinností prezidenta republiky vyjádřit v těchto diskusích své jasné stanovisko. Položme si jednoduchou otázku, jestliže naši vojáci zahynuli v Afghánistánu, co zbude z jejich památky, pokud podlehneme zbabělosti? A pokud budeme chtít z Afghánistánu odejít. Ano, je pravda, že jsme často byli obětí zbabělosti jiných, ale to vůbec neznamená, že máme být zbabělci sami. V dnešním světě si často vymýšlíme nejrůznější nepřátele, ale podle mého názoru je jediný skutečný nepřítel světový terorismus. Ten, který vraždí nevinné civilní občany, ten který se snaží likvidovat po staletí budovanou evropskou civilizaci. Proto tato oběť není marná. A já bych si velmi přál, abychom si uvědomili, že máme-li naši civilizaci zachovat, vyžaduje to boj s terorismem a nikoliv ustupování a vyjednávání s teroristy, tím méně utíkání před teroristy. A pokud naši vojáci v Afghánistánu budou i dále plnit svoji roli, pak oběť našich vojáků nebude marná. Čest jejich památce!
A nyní mi už dovolte, abych přešel k dalším osobnostem. A pokusím se postupovat jako obvykle podle časové osy. Začínáme tedy počátkem naší novodobé státnosti. A i když jsem slyšel při inauguračním projevu, že bych měl stoleté výročí naší nezávislosti připomenout již v březnu, chtěl bych připomenout, že v březnu německá armáda útočila ve Francii a nebýt amerických jednotek, které se tehdy vyloďovaly, mohla válka dopadnout úplně jinak a žili bychom ve zcela jiném světě. Dokonce i pokus 14. října 1918 vyhlásit nezávislé Československo skončil neúspěchem. A tak opravdu až dnes 28. října můžeme vzpomenout na osobnosti, které k tomuto datu k naší nezávislosti přispěly.
Budování státu
Vím, že vedle jednotlivých osobností to byly i organizace typu Sokola, samozřejmě i legionářů, ale jak legionářská, tak sokolská obec již byly vyznamenány v minulých letech, proto mi dnes dovolte připomenout na začátek jednoho bohužel opomíjeného politika, jehož přitom Tomáš Masaryk označil za vůdce domácího odboje. Tímto politikem je Antonín Švehla. Vícenásobný ministerský předseda, ministr vnitra, geniální stratég, mistr kompromisu, vzpomeňte na koaliční pětku, ale rád bych zmínil i jeden jeho rys, na který rovněž zapomínáme. Švehla byl důsledným zastáncem politického stranictví. Tedy něčeho, co se dnes příliš nenosí. A když někdy, například nyní v komunálních volbách, zažíváme rozbředlá hnutí, o nichž nevíme, kam směřují a jaký mají dlouhodobý program, je dobré si vzpomenout například na Švehlovu myšlenku, že každá diktatura začíná zničením politických stran.
Dovolte mi, abych se zmínil i o dalších osobnostech v oné ose dějin, které formovaly naši historii. Dnes při jmenování generálů jsem připomněl tři vojáky: generála Čečka, což byl velitel vojenské kanceláře prezidenta Masaryka, a dále generála Husárka a generála Bílého. Ano, vzpomínáme na oběti a generál Bílý jako muž, který velel odbojové organizaci Obrana národa, byl touto obětí, protože byl popraven nacisty. Ale podobně jako v případě Antonína Švehly bych i dnes upozornil na poněkud přehlíženou osobnost generála Husárka. Víte proč? Protože to byl člověk, který budoval pohraniční opevnění první Československé republiky. A rozhodně nebylo jeho vinou, že toto opevnění nakonec nesplnilo svoji úlohu, protože po anšlusu Rakouska byla odkryta naše jižní hranice, kde opevnění nebylo. Nicméně vzpomeňme s úctou těchto vojáků, včetně těch, kdo budovali a kdo se snažili, aby naše armáda byla moderní, a samozřejmě, aby byla demokratická.
Dovolte mi nyní přejít k další fázi našich dějin a jsem nesmíně rád, že mezi námi mohu uvítat člověka, jehož zásluhou pokračovalo svobodné vysílání tehdejšího Československého rozhlasu. Dožil se svěžích 95 let a bude mi ctí udělit mu nejvyšší české vyznamenání.
Přecházím dále a chtěl bych znovu vzpomenout Chartu 77, tentokrát však v poněkud jiném kontextu. Dnes pane prezidente Kisko, vyznamenáváme jednak českou signatářku Charty 77, ale také spoluzakladatele hnutí Bratislava nahlas, o němž jsme spolu mluvili při jízdě našim historickým vlakem do Topolčianek, a připomínám, že hnutí Bratislava nahlas označil Václav Havel za slovenskou Chartu 77. Prosím tedy, abyste i toto dvojí jmenování považoval za symbol česko-slovenské vzájemnosti.
Prosperující země a hospodářská kriminalita
Mohl bych samozřejmě mluvit o mnoha dalších vyznamenaných, ale protože jsme v situaci, kdy zde sedí 41 oceněných, dovolte mi, abych zmínil alespoň několik málo příkladů. I když jsme šťastnou a prosperující zemí, neznamená to, že nemáme své problémy, a já za jeden z největších problémů považuji velkou ekonomickou kriminalitu. Ať už jde o daňové podvody, tunelování či cokoli jiného. Jsem proto velmi rád, že dnes můžeme vyznamenat tři osobnosti, které se snažily s nejrůznějšími formami této kriminality bojovat, ať už to byly lehké topné oleje, mladší z nás už na ně zapomněli. Ať už to byli solární baroni, kteří jsou nezapomenutelní, anebo samozřejmě nedávný příklad tunelování Ostravsko-karvinských dolů. Ekonomická kriminalita je jako rakovina. Musíme s ní bojovat, i když léčba je někdy nesmírně obtížná.
Mezi vyznamenanými je samozřejmě historik, jeden skutečný politolog, dendrolog s kouzelným jménem Větvička - nonem omen, a mnoho dalších sportovců, umělců a dalších osobností. Bude mi ctí za chvíli jim předat příslušná ocenění.
Na druhé straně bych chtěl připomenout, že jsou lidé, kteří s jistou neláskou přijímají vyznamenání těch druhých, a často jsou to lidé, kteří sami v životě nic nedokázali. Platí onen známý aforismus Karla Čapka definující literárního kritika jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl. A právě proto, pars pro toto, bych chtěl uvést alespoň příklad jednoho z vyznamenaných a jeho dílo. Je to bývalý ministr zemědělství. Je to člověk, který v době, kdy vykonával svoji funkci prosadil podstatné rozšíření ploch vinic před vstupem do Evropské unie. Protože jak víte, po vstupu už to nebylo možné. A kromě toho je to zakladatel Vinařského fondu. Takže jeho dílo se vrylo do naší krajiny, která je nyní pokryta novými vinicemi. Je to dílo, za které se tento člověk může ohlédnout, na rozdíl od některých jiných, zapomenutelných ministrů zemědělství, kteří se takovým dílem chlubit nemohou.
Chtěl bych proto všechny vás vyzvat: nenechme se znechutit vzteklými a závistivými trpaslíky, kteří pouze znehodnocují práci těch druhých. Važme si lidí, kteří v životě něco dokázali a snažme se jejich práci ocenit.
Dámy a pánové, zcela závěrem si dovoluji blahopřát všem vyznamenaným, ne jenom k vyznamenáním, ale u některých z nich také ke krásnému věku 80 let a vám všem přeji šťastný a spokojený život ve společnosti a v zemi, kde lidé spolu dokáží mluvit, kde dokáží argumentovat, kde si dokáží vyměňovat své názory, neboť Masaryk říkal, že demokracie je diskuse, ale Masaryk také říkal, že rozčilení není program. Jako bývalý prognostik přeji vám všem šťastnou budoucnost. Děkuji vám za pozornost.
