Dlužno říct, že těch, kteří mu vyjadřovali sympatie a odevzdávali hlasy v nejrůznějších volbách, bylo zpravidla víc než těch druhých. Zeman si toho byl dobře vědom. Jakkoli by si určitě – stejně jako každý politik – přál, aby ho milovali všichni, dokázal si ryze pragmaticky vyhodnotit, že to není možné. A tak se zkrátka soustředil jen na ty „své“ a odpůrce měl víceméně „na háku“.
Podobnou dávku pragmatismu nejspíš projevil už na začátku 90. let. Pravice byla „obsazená“ jeho někdejšími kolegy z Prognostického ústavu v čele s Václavem Klausem. Miloš Zeman se možná i proto postavil v únoru 1993 do čela tehdy paběrkující sociální demokracie. Sliboval, že ji přivede do Strakovy akademie hlavním vchodem a že bude vázat členské legitimace ČSSD do kůží občanských demokratů.
Sázka na politický instinkt
V roce 1996 to ještě stačilo „jen“ na opozici a křeslo předsedy Sněmovny, o dva roky později po tzv. sarajevském atentátu na Václava Klause, rozštěpení ODS (z části vznikla Unie svobody), odchodu lidovců s ODA a předčasných volbách už Zeman triumfoval.
Do křesla premiéra a k sestavení jednobarevné menšinové vlády mu dopomohla opoziční smlouva s „arcirivalem“ Václavem Klausem. Často se však zapomíná, že klíčovým faktorem, který k uzavření „oposmlouvy“ vedl, bylo odmítnutí Zemana ze strany tehdejšího předsedy Unie svobody Jana Rumla.
Kdyby tehdy na Zemanovu nabídku kývl, vládli unionisté a lidovci se sociálními demokraty a žádná opoziční smlouva se nekonala. Zeman tehdy vše vsadil na svůj výborný politický instinkt. V memoárové knize Jak jsem se mýlil v politice přiznal, že nabídku Rumlovi dával s předpokladem, že bude odmítnuta.
Jestliže do té doby byl pro většinu lidí Miloš Zeman sice neotesaným a někdy hrubým typem lídra, se kterým však občas bývá i legrace, po uzavření opoziční smlouvy se stal pro část společnosti a většinu tehdejších novinářů ztělesněním zla. Zvlášť když je ještě v 90. letech k žurnalistům vstřícný a ochotný Miloš Zeman tou dobou už z duše nenáviděl nebo jimi opovrhoval.
Potupu nikdy nepřekonal. Zeman měl talent, ale promarnil ho, míní saský list |
V opovrhování novináři sehrály u Zemana podle jeho někdejšího blízkého spolupracovníka – tehdy zlopověstného autora kampaní ČSSD či třeba autobusu Zemák – Miroslava Šloufa roli dvě věci. „Jednak neuvěřitelné předvolební mediální výmysly médií v roce 1996, ze kterých jsme všichni byli do jisté míry rozhozeni,“ napsal Šlouf do knihy Jak se dobývá Hrad a jiné taje politiky.
Zadruhé pak podle Šloufa „novinářské hyeny zašly v tažení proti Zemanovi tak daleko, že do útoků proti němu zatáhly i jeho syna, který se shodou okolností v té době pokusil o sebevraždu. (…) Neštítily se ani tak odporných věcí, že navštívily v Kolíně maminku, tedy babičku Zemanova syna, strčily jí nohu mezi dveře, namířily na ni kameru a vypálily: Víte, že se váš vnuk pokusil o sebevraždu? Co nám k tomu řeknete?“
Jak Šlouf dodal: „Poté už Miloš Zeman nebyl nikdy stejný jako předtím. (…) Po nějakou dobu na tom byl tak psychicky zle, že jsme se báli, že se hyenám podařilo ho dostat na kolena. Vyvinul obrovskou energii a podařilo se mu to zvládnout. (…) Miloš Zeman v té době novináře z duše nenáviděl. Změnil se ale i jako člověk.“
Jestliže si do té doby Zeman z novinářů a mínění svých odpůrců příliš nedělal, od těch dob už mu to bylo „úplně šumák“. Cílil výhradně na své publikum, a když pár měsíců před koncem své menšinové vlády protkané aférami typu Olovo či kauzami jako Liberta, kvůli které skončil za mřížemi jeho ministr financí Ivo Svoboda, cítil, že už by zřejmě podruhé nevyhrál, sám si zvolil svého nástupce.
„Operace důchodce skončila“
Stal se jím Vladimír Špidla, který se rok před volbami v roce 2002 začal od éry svého předchůdce nápadně odstřihávat a nakonec i díky tomu ČSSD dovedl nejen ke druhému volebnímu vítězství v řadě, ale i k sestavení vlády s lidovci a Unií svobody–DEU.
Miloš Zeman výpady Vladimíra Špidly proti vlastní éře i sobě samému přecházel. Zaprvé věděl, že jen tak může ČSSD obtěžkanou odporem k opoziční smlouvě pomoci k vítězství. Zadruhé spoléhal na to, že mu to Špidla jednou vrátí.
K*nda, blboun nejapný a popelníček. Připomeňte si Zemanovy nejvýbušnější hlášky |
Přesněji řečeno, že mu v roce 2003 dopomůže do prezidentského křesla. Tehdy ještě volil hlavu státu parlament, a kdyby Zemana podpořila sociální demokracie, měl by velkou šanci uspět. Jenže namísto toho jej poslalo sedmadvacet poslanců a senátorů ČSSD v čele se Špidlou, Stanislavem Grossem a Bohuslavem Sobotkou zadním vchodem ze Španělského sálu na vejminek na Vysočině, což tehdy rozesmátý Gross shrnul slovy „Operace důchodce skončila“. Teprve poté začal Miloš Zeman na potkání vykládat, že jeho největší životní politickou chybou bylo právě prosazení Špidly do křesla předsedy.
Už několik měsíců po volebním fiasku se v Zemanově brlohu na Vysočině odehrála jedna důležitá schůzka. Spolu se svým někdejším předsedou na ní seděl Miroslav Šlouf. Přijel s cílem zjistit, jestli se Zemanovi v důchodu skutečně tak zalíbilo, anebo zda má začít pracovat na jeho comebacku. Věděl totiž, že ve druhém případě bude muset sehnat peníze a vybudovat organizaci, která Zemana udrží v povědomí veřejnosti.
Prezident od slivovice
Miloš Zeman začal rozlévat panáky slivovice, Šlouf však toužil po něčem jiném. „Tak chceš být prezidentem, Miloši, nebo ne? Jestli na tom mám začít dělat, potřebuju to vědět,“ opakoval stále stejný dotaz. Jenže Zeman se k odpovědi neměl. První panák. Druhý. Třetí.
Šlouf už začal být netrpělivý a naléhal na odpověď. Zeman se však místo odpovědi Šloufa zeptal, co by si přál on. „Já už jsem si svůj sen splnil,“ odpověděl Šlouf, „ale chci vědět, jestli chceš být prezidentem,“ tlačil dál. V tu chvíli Zeman kývl, zvedl skleničku a usmál se: „No, tak aspoň konečně vím, jak vypadá splněný sen Miroslava Šloufa. (…) Asi bych o návratu do politiky mohl vážně uvažovat,“ vzpomínal později Šlouf.
Před sebou měli deset dlouhých let. Prvních pět byl totiž hlavou státu Václav Klaus a Miloš Zeman předpokládal, že jeho letitý soupeř svůj post obhájí. Proti němu jít nechtěl.
Bývalý předseda ČSSD se tedy popisoval jako „spokojený důchodce z Vysočiny, který rád objímá stromy“, a donekonečna opakoval, že se do politiky vracet nechce. Přitom ale neodmítl jediný rozhovor, jediné zodpovězení otázky do článku po telefonu. Přes pevnou linku, samozřejmě.
V té době například Zemanovi zavolal jeden z tehdejších elévů Lidových novin s jakousi ekonomickou otázkou. Odpověď bývalého šéfa ČSSD si ani nenahrával. Miloš Zeman kromě jiného jmenoval maďarského politika a ekonoma Tamáse Fellegiho. Jenže redaktor dobře nerozuměl. Starší kolegové – kteří Zemana dobře znali – mu škodolibě doporučili, ať na Vysočinu zavolá ještě jednou a nechá si jméno vyhláskovat. Budoucí prezident kupodivu nehnul ani brvou. „F jako Filip, E jako Egon...,“ pokračoval, až se dostal k poslednímu písmenu. „A I jako idiot. A to jste vy, pane redaktore!“
KVÍZ: Vrávorání, urážky i nadbíhání Číně. Znáte Zemanovy skandály? |
Tou dobou už fungoval spolek Přátelé Miloše Zemana, později vznikla Strana práv občanů – Zemanovci (SPOZ), jejímž předsedou byl zvolen jistý Vratislav Mynář, místopředsedou Martin Nejedlý. Ve volbách v roce 2010 sice neuspěla, ale zato odčerpala hlasy ČSSD Jiřího Paroubka.
A když později Miroslav Šlouf při vyrovnaném výsledku pomohl pravé ruce tehdejšího šéfa ODS Mirka Topolánka sehnat přeběhlíky z ČSSD Miloše Melčáka s Michalem Pohankou, bylo zaděláno na hlasy pro Zemana v prezidentské volbě v roce 2013, která měla být ještě nepřímá. Zároveň se jeho okolí snažilo přesvědčit zákonodárce, ať volbu změní na přímou. V té si totiž Zeman věřil víc.
Stalo se tak na přelomu let 2011 a 2012. Zeman si své síly otestoval sběrem podpisů pod petici a krátce před volbou byl spolu s premiérem úřednické vlády Janem Fischerem pokládán za jejího největšího favorita.
Fischer ale nakonec vlastními chybami odpadl, a tak došlo k epickému finále, v němž Miloš Zeman porazil Karla Schwarzenberga. I za pomoci faulů typu zveřejnění inzerátu, že Schwarzenberga podporuje zástupce sudetských Němců Bernd Posselt.
Terazky som majorom „Jsem zvolen prezidentem, a kdybych chtěl být hodně ironický, tak bych teď řekl: Terazky som majorom. Ale vy ironii ještě nepochopíte, pane redaktore, možná za pár let,“ komentoval to Zeman v jednom z prvních povolebních rozhovorů pro časopis Reflex.
„Majorom Zemanom?“ zněl další dotaz. „Haha. Ano. Dobře. Myslím si, že i sebeironie patří k profesi politika. Znovu opakuji, sebeironii většinou získáváte až v pokročilejším věku,“ reagoval prezident.
V té době byl na vrcholu své politické kariéry a náležitě si to užíval. Podstatným momentem těsně před volbami byla pro Zemana debata na iDNES.cz, kde mu pustili, starou Šloufovu nahrávku s kmotrem Františkem Mrázkem. Zeman byl jako zařezaný, Šlouf pro něj začal být personou non grata a otěže kampaně nenápadně přebrali Vratislav Mynář, Martin Nejedlý a někdejší šedá eminence pražské ODS Tomáš Hrdlička.
Miroslav Šlouf čím dál víc pil. Když pak přišel na oslavu vítězství do TOP hotelu na pražském Chodově, Zeman se s ním vůbec nebavil. Při vzájemném setkání na něj pouze sykl: „Připravil jsi mě o deset procent hlasů.“ Tím jejich velké přátelství skončilo. Když v únoru 2018 Šlouf zemřel, Zeman mu ani nepřišel na pohřeb.
Naopak role Mynáře s Nejedlým u Zemana rostla. Jelikož mu byli loajální, choval se tak i on k nim. Proto u Zemana bez větších potíží přestáli veškeré skandály a mediální tlaky. Oba pak byli hlavními architekty Zemanovy prezidentské obhajoby.
Prezident měl našlápnuto. Od počátku svého mandátu každý rok objížděl v rámci návštěv krajů i ty nejzapadlejší obce a vesnice. Diskutoval s lidmi v zaplněných kulturních domech i na náměstích. Zemanovi odpůrci mu často vyčítali, že si z těchto jízd na útraty jednotlivých regionů dělá permanentní kampaň. Něco na tom nejspíš je. Na druhé straně – lze přímo volenému politikovi vyčítat, že jezdí mezi lidi a zajímá se o jejich názory?
Jen blbec nemění své názory
Před druhou volbou se Zeman cítil favoritem, kromě jiného odmítal účast v předvolebních debatách. Jenže když ho začal ohrožovat Jiří Drahoš, zachoval se po prvním kole volby přesně v duchu svého hesla: „Jen blbec nemění své názory.“
Do debat s Drahošem šel a ve většině z nich ho jednoznačně „přejel“. Navzdory faktickému krachu svých diplomaticko-obchodních aktivit směrem k Číně byl podruhé zvolen prezidentem.
Zemanovy ikonické momenty. Viróza, úsměvy s Putinem i útok polonahé aktivistky |
Jestliže se při svém prvním prezidentském mandátu ještě jakž takž držel (byť mu asi část lidí nikdy nezapomene sestavení úřednické vlády Jiřího Rusnoka), ve druhé pětiletce už si s ničím moc hlavu nelámal.
Spolu se svým největším politickým spojencem posledních let – šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem – si v podstatě dělal, co se mu zamanulo. Často na hraně ústavy, ale nikdy úplně za ní.
Stačí vzpomenout na odmítání sociálních demokratů Miroslava Pocheho s Michalem Šmardou na ministerstvo zahraničí, respektive kultury.
Protiputinovský jestřáb
Dlouhé měsíce před volbami do Sněmovny v roce 2021 Miloš Zeman sliboval svoji nejspíš poslední velkou show. Už v lednu tehdy vyhlásil, že premiérem jmenuje předsedu nejsilnější strany, nikoli koalice. Tedy fakticky Andreje Babiše, jakkoli se zdálo, že ho některá z koalic může přeskočit (v době, kdy to říkal, průzkumy ukazovaly na Piráty a STAN).
Nakonec však stihl jen písemně pogratulovat vítězům a sejít se s Babišem v Lánech. Odtamtud ho už vezla záchranná služba do Ústřední vojenské nemocnice.
Miloše Zemana sužovaly zdravotní potíže několik posledních let. Kvůli dlouhodobé neuropatii nohou sice ještě v roce 2017 odmítal usednout na vozík, od dubna 2021 už na něm ale jezdil veřejně standardně. K tomu se přidaly potíže způsobené jednak věkem, jednak životním stylem.
Ostatně třeba s pitím alkoholu či s kouřením si Miloš Zeman nikdy hlavu nelámal. Tedy až do své hospitalizace, během které někteří politici v čele s částí senátorů volali po zbavení prezidentských pravomocí. Poté s obojím víceméně přestal.
Snahu části politiků o jeho sesazení označoval za puč a neúspěšně se kvůli tomu soudil. Jedním z mála politiků, kteří tehdy zůstali zdrženliví, byl šéf koalice SPOLU Petr Fiala. Zeman mu to nikdy nezapomněl.
Když Andrej Babiš nabízené pokusy o sestavení vlády odmítl a Petr Fiala se stal premiérem, mohl i kvůli tomu počítat se Zemanovou loajalitou. Přestože se prezidentovi řada věcí na jeho vládě nelíbila.
Přispěl k tomu i ruský útok na Ukrajinu, který byl významným mezníkem konce Zemanova prezidentského období. Jakkoli se prezident ještě krátce před ním zastával Vladimira Putina, tvrdil, že válka nebude a ze strany CIA jde o blamáž, po něm se stal jedním z nejostřejších protiputinovských jestřábů.
Zemanovi odpůrci to označovali za pozdní prozření a moc mu to nevěřili. Řadu příznivců tím pohněval. Jeho popularita šla dolů. Také podpora Andreje Babiše před posledními prezidentskými volbami už tedy neměla takový „výtlak“, jaký Zeman asi sám očekával.
Nejedlý, Hlinovský, Kaše a další. Kdo balí se Zemanem a jak se zapsali |
Přestože si při jeho zdravotních potížích řada lidí myslela, že už se do funkce nevrátí, odchází Miloš Zeman do důchodu v domku nedaleko zámku v Lánech možná v lepší zdravotní formě, než měl kdy během druhého prezidentského mandátu.
Jeho komentáře k politickému dění budou nejspíš i nadále vyvolávat poprask. Bez ohledu na to, že už je bude pronášet jen jako „pouhý“ důchodce.
