Monolog, jak Václava Havla nazve později spisovatelka Tereza Boučková, zazvonil v sobotu 11. prosince 1976 u Dialoga, jak mě už dřív nazvala Státní bezpečnost, třikrát krátce a jednou dlouze - tak se hlásili blízcí přátelé. Nechtěl jít dál, což znamenalo, že já mám jít ven. Z jeho výrazu a "dizitaštičky" jsem usoudil, že si mám taky pro jistotu vzít zubní kartáček a pastu.
Cestou po Nových zámeckých schodech, kde tehdejší stav techniky nenutil vést rozhovor na papírkách vzápětí pálených, mi nicméně nehlasně vysvětlil, že jeho milované Plastiky Celého Univerrza zase ohrrožuje nový prroces, prročež sezval párr kamarrádů na porradu.
O majiteli seriózně měšťanského bytu na Novém Městě, kde jsem byl poprvé, mi pouze sdělil, že je to polozakázaný polofotogrraf a polopřekladatel, sice už jednou zašitý, když pozval kdesi v hospodě na smůlu před estébáky Bolševika na Boží soud, ale stále ještě ne zcela prrofláknutý. V pokoji bylo všehovšudy devět mužů, reprezentovali však celé klasické společenské spektrum od trockistů a bývalých reformních komunistů přes bytostné demokraty až po praktikující katolíky.
Plastici nebyli jediní
Plastici dávno vyhráli bitvu o přízeň celého disentu, když petici proti jejich pronásledování už před rokem podepsali na úporné doporučení jejich ctitele z Hrrádečku Jaroslav Seifert, Václav Černý, Jan Patočka, Karel Kosík, Ludvík Vaculík a Pavel Kohout, ačkoli si všichni dohromady nevěděli s jejich muzikou ani poetikou rady.
Spíš jim šla, shodla se šestka, silně na nervy, ale přesto hned pochopila, že jsou hlasem jiné generace a že ta starší nesmí dopustit, aby si z nich režim dělal lovné králíky, když si zatím netroufá na vysokou.
Podpisy pod prohlášením Charty: Václav Havel, Vlasta Chramostová, Eugen Brikcius
Opětovaná Havlova žádost vybudila však přítomné k přednesu dobrého tuctu kauz, jejichž oběti si podobné zastání zasloužily neméně. Jak se venku šeřilo a v pokoji stoupala mlha cigaretového kouře - tehdy hulil snad každý! - rostla i všeobecná únava, která přerůstala ve frustraci danou rozsahem křivd, množstvím protestů a hlavně jejich minimálním účinkem.
Muži zavření v pokoji byli opět jednou, a tentokrát společně, což pocit násobilo, zavaleni reálnou představou, že v podobných klecích, a možná i zamřížovaných, stráví zbytek svých životů. Kolektivně sdílená deprese byla tak mocná, že náhle vybuchla a proměnila se ve svůj opak.
Padl návrh napsat petici, která by pokryla všechny ty křivdy a zločiny najednou, jakousi superpetici hájící současně všechny pronásledované, petici všech petic, protože i zformulovanou tak, aby ji musel podepsat každý odpůrce zmršeného režimu v celém demokratickém spektru odleva doprava, protože by ji nikdo slušný nepodepsat prostě nemohl.
A učinit ji navíc - v tom byl originální český vynález - v podstatě netrestatelnou, protože pevně opřenou o zákony, jež si režim sám odhlasoval, především o Chartu lidských a občanských práv OSN, které na základě podpisu Helsinské konference v roce 1975 přijal jako regulérní zákon a od té doby na ně zvysoka kašlal.
Jako injekce
Jako by smrtelně unavený dostal naráz koňskou injekci povbuzováku, stvořila pak první parta, stále se rozrůstající o další odbojníky, na třech rychle po sobě následujících schůzkách v různých bytech text, který se dnes čte jako nevinná "kasací" muzikantů z Jiráskovy Lucerny, ale tehdy měl výbušnost politické atomové bomby.
Můj estébácký svazek Dialog zrcadlí zděšení Husákovy nomenklatury, která se sice mohla vysmát úvodní hrstce dvou set jedenačtyřiceti signatářů, ale pochopila ihned, že je to od války první protest, který přes rozdíl názorů, vyznání i minulosti podepsaly čelné osobnosti reprezentující valnou většinu obyvatel země.
Další události byly už poměrně zmapovány a zcela jistě budou zpracovávány v nejrůznějších uměleckých žánrech, možná i jako antilegenda příběhu bratří Mašínových. Stavět do protikladu je však může jen ten, kdo nemá ponětí o skutečných bitvách života, jejichž zbraně neurčují zbožná přání, ale hvězdy, jak nazývám každou vyšší moc přerůstající lidský rozměr.
V padesátých letech bylo ještě možné naivně věřit v pomoc svobodného světa. V sedmdesátých už bylo racionálně vypočitatelné, že totalitu zničí jen její vlastní eroze, kterou je však možno prodloužit nebo uspíšit. Těch devět unavených, dvě stě čtyřicet jedna odhodlaných v první vlně a necelý tisíc dalších občanů ještě statečnějších, protože už znali trestnou uličku, kterou prošli předchůdci, uvedlo v chod proces, který s polskou Solidaritou a východoněmeckými protestanty přispěl k pádu impéria… Nebo to byla spíš ta pověstná mlčící většina…?
