"Případ, který skončil na plzeňském popravišti, začal v dubnu 1870, kdy z věznice v Kartouzích u Jičína uprchli tři trestanci odsouzení za vraždy a loupeže, jedním z nich byl právě Jan Janeček," připomíná plzeňský historik Petr Mazný, který poslední veřejnou popravu popsal ve své knize Pitaval ze staré Plzně.
Čerpal z výstřižků ze starých novin. Dočetl se tam, že trojice uprchlých banditů v čele s Janečkem se stala postrachem pro celou zemi. Zůstávala po nich vykradená stavení, ale i přepadení a zavraždění lidé.
Například v říjnu 1870 utloukli nedaleko Chrástu u Plzně obchodního příručího s kůžemi, který se vracel z trhu, v Podbořanech na Žatecku zase zavraždili muže, který vezl na voze chmel. Smyčka kolem rozrůstající se bandy kriminálníků se začala utahovat na podzim 1870.
Bez publikaV Československu se popravovalo do roku 1989 Po roce 1871 se s veřejnými popravami v Rakousku-Uhersku skončilo, trest smrti se ale v království i později v Československu vykonával dál až do roku 1990. Posledním popraveným se 8. června 1989 v Bratislavě stal vrah Štefan Svitek. |
Poté, co se dozvěděli, že Janeček a spol. hodují v chrásteckém hostinci, vzali policisté hospodu útokem.
"Janeček sice prchl oknem, o den později ho ale dopadli postřeleného na půdě jednoho stavení ve Lhotě," uvádí Mazný.
Tehdy ještě v Plzni nebyla borská věznice, a tak nebezpeční trestanci skončili v soudní cele v zadní části radnice. Tam nebyly podmínky pro držení tak nebezpečných vězňů, proto měli na rukou neustále těžké okovy. Přesto se jim málem podařilo prchnout, rozebrali kamna, snažili se vylézt komínem a až na poslední chvíli si jich všiml strážný.
Také samotný soudní proces provázela mimořádná bezpečnostní opatření, protože policie měla obavy, aby se někteří z Janečkových kumpánů nepokusili vězně osvobodit. Ze stejného důvodu pak byl několikrát odložen i termín samotné popravy.
Ty se tehdy vykonávaly veřejně, aby se umocnil jejich odstrašující účinek.
Několik tisíc zvědavců čekalo na podívanou už od brzkého rána
9. září 1871 se na popravišti za městem blízko dnešní Střední strojnické školy sešlo už brzy ráno několik tisíc zvědavců a četníci si museli mezi nimi cestu k šibenici klestit. "Poslední hodiny svého života bavil se Jan Janeček hlavně hrou v karty se střežícím ho dozorcem," napsal tedy reportér Pražského deníku.
Článek v Pražském deníku o Janečkově popravě
Kat nasadil odsouzenému už v cele na krk provaz a ruce mu uvázal ke koženému řemenu kolem pasu, strážníci přivedli Janečka k vozu, který hlídal celý prapor pěchoty 35. pěšího pluku. Dominikánskou, Solní a Klatovskou ulicí se vydal průvod na popraviště.
Popravu barvitě popisoval dobový tisk. "Aby tělo při umírání nemohlo sebou trhati, byl odsouzenec řemeny a provázky od hlavy až k nohoum úplně svázán," popisoval dál Pražský denník.
"Na cestě k popravišti choval se Janeček velmi zkroušeně a modlil se stále. Jeho rty se pohybovaly, nahlas však nepromluvil slova. Tvář jeho byla smrtelnou úzkostí zsinalá, při paměti zůstal do poslední chvíle," psaly druhý den noviny.
Samotná poprava trvala jen několik minut. Soudní zřízenci pak rozdali mezi přihlížející letáky s životopisem popraveného. Janečkovo tělo až do večera viselo na šibenici a pak skončilo v jámě nedaleko šibenice. Hned v noci ho ale katovi pomocníci vyhrabali a zakopali na jiném místě v Plzni kvůli obavě, aby se ho nezmocnili lupičovi kumpáni.
