Když čtrnáctiletý Jaroslav Duka (jméno Dominik přijal až jako řádové) oznámil rodičům, že chce být knězem, jeho otec František ani nehlesl. Až po chvíli dodal: "Do toho ti mluvit nebudu."
František Duka, někdejší zbrojíř 311. československé bombardovací perutě britského Královského vojenského letectva (RAF), se totiž respektu k postojům druhých a k demokracii naučil právě v britských službách. "Když jsme šli v RAF na oběd, tak nikdy podle hodností, ale jak kdo měl čas. Zdravili jsme jen přímé nadřízené a vyšší důstojníky. Na rozdíl od prvorepublikové armády, v níž doznívalo zupáctví z Rakouska- Uherska," líčil později svoji cestu otec nynějšího arcibiskupa.
Matka to oplakala
Anežka Duková synovu volbu oplakala. Krátce po porodu jí zemřela dcera a lékaři ženě oznámili, že už nebude mít děti.
"Hodně se tenkrát modlila a pak jsem se najednou narodil já," vysvětluje příčiny matčiných rozpaků Dominik Duka. "Dokonce mi pak řekla, že tak doslova své modlitby zase nemyslela, když mě teď musí dát Panence Marii," vzpomíná arcibiskup. Dnes si velmi cení, že mu otec jeho volbu nikdy nevyčetl a časem z ní měl dokonce velkou radost.
Jak se vůbec slučuje kariéra letce RAF s kněžskou dráhou jeho syna? "Vždyť já se svým způsobem cítím vojákem na frontě. Voják demokratické země se přece stejně jako kněz zasazuje o druhého. Někdy je to se zbraní v ruce, jindy naopak duchovní či humanitární pomocí. I proto je mi ostatně blízká služba našich feldkurátů v armádě, za nimiž jsem se vydal i do Afghánistánu či Iráku," vysvětluje arcibiskup.
Živí ze žaláře nevylezete
František Duka sloužil za nacistické okupace v takzvaném vládním vojsku, které bylo v roce 1944 přemístěno do Itálie. Tam Duka dezertoval k partyzánům, kteří ho převedli do Švýcarska. Cesta do Británie k RAF pak už nebyla tolik obtížná. Mnohem horší zkouška čekala letce po skončení války. Jako západní letec byl vězněn na Mírově, kde jej a jeho kolegy uvítal šéf rozvědky Bedřich Reicin slovy, že z Mírova živí nevylezou.
"Nepamatuji, že by si rodiče někdy stěžovali na těžký osud. Tatínek nikdy nezahořkl, nikdy nenadával, snad jen na ministra obrany Ludvíka Svobodu, když toleroval zatýkání vojáků, kteří bojovali na Západě. Statečnost tatínka mi dnes velmi pomáhá a snad ještě více trpělivost maminky," říká arcibiskup.
Když František Duka onemocněl v polovině 80. let leukemií, dávali mu lékaři sedm týdnů života. Ty se protáhly na sedm let a zarytý odpůrce komunismu se dožil i jeho pádu. Zemřel v květnu 1991. "Když jsem ho viděl naposledy, podal mi modlitební knížku, abych mu ji dal do rakve. Tatínek skonal za dva dny," vzpomíná Duka.
