Nádhera, povzdechnu si v soutěsce řeky Kamenice, když dofotím jeden z motivů. Z řeky stoupá pára, do toho mírně mží. Drápu se zpět na chodník. Normálně by mě asi pokáral, že jsem stále v první zóně národního parku, ale teď strážce Václav Nič pokyvuje hlavou.
„Máte pravdu, už si to za ta léta neuvědomuji. A to tady chodím poměrně často, ale kontroluji kde co a nemám čas se rozhlížet.“ Při tom klepe do trubkového zábradlí, které zde v sedmdesátých letech zbudovali vojáci. „Ale když se takto zastavím, musím jenom souhlasit.“ A dole pod námi zatím stojí v proudu s otevřenými tlamičkami mladí snad pstruzi, nebo dokonce lososi, které zde vysazují.
Přece to nevzdám
Byl to právě strážce Národního parku České Švýcarsko Nič, kdo mi dal tip na nejsevernější bod Česka. Vyrazil jsem k němu v pondělí a už už jsem to chtěl vzdát. Necelé dva kilometry před cílem mě zastavila cedule doplněná sloupkem uprostřed cesty. Dál jen cyklisté a pěší. Měl jsem ještě něco v plánu, už jsem sedal do auta, když vedle zastavil passat. Mladá rodina si vyrazila i s dětmi a babičkou vyzbrojenou hůlkami stejným směrem. Než bych se nechal zahanbit, že jsem to vzdal, přidal jsem se k nim.
V jednu chvíli se babička s holemi ukázala být největším tahounem, jindy se zase „zapomněla“ u lavičky, aby plynnou němčinou „pošprechtila“ s paní z druhé strany hranice, aby nás vzápětí křepce doběhla. Za pět minut od ní znám rodinnou historii.
Panenské louky se střídaly s kapraďovým porostem a nivou říčky. Cestu si zpestřujeme čtením naučných tabulí o místních ptácích. A ani ne za tři čtvrtě hodiny jsme na místě. Sice mě po cestě bodla vosa, či Wespe, podle toho, na které straně hranice klikatící se podél říčky jsem v tu chvíli byl, ale vem to čert.
Však se mě na Severní, jak se jmenuje blízká obec, hned v úterý ráno pan Nič ptal. Měl jsem štěstí. Ráno, ale i po celý den. Lehce pršelo a i proto jsem snadno zaparkoval hned u Restaurace Mezní Louka. Nikde ani noha. A na sraz v 9:15 u infocentra, odkud každé úterý vyráží strážce zdarma s tím, kdo přijde na komentovanou prohlídku Českým Švýcarskem, nikdo nepřišel. Máme se jen pro sebe a volíme program.
Mlha, déšť a dusno
„Vemte si raději tenisky,“ vrtí hlavou strážce nad mými gumáky. Sice s pořádným vzorkem na podrážce, ale prý by nebyly pohodlné. No nic, nazouvám kecky. Je mi jasné, co do deseti minut nastane. Okamžitě jsou mokré. Možná by vydržely o chvíli déle, ale potkáváme dalšího kolegu strážce a společně se spouštíme na skok do nepřístupné první zóny, kde bude hlídkovat, jestli si tudy nezkracují cestu němečtí turisté.
Když se za nějakou dobu vrátíme na stezku, jsem už mokrý po kolena. Cestou na Pravčickou pan Nič vykládá o své profesi. Většinou prý s turisty vychází dobře, respektují ho. Snad jen v pár procentech případů jsou s návštěvníky potíže. Při tom sbírá nějaké ty odpadky, které „zapomněli“ na cestě. „Měli jsme taky psa, kterého kolega naučil sbírat PET lahve,“ vzpomíná na čtyřnohého pomocníka.
Kraj plný zázraků
Stále mží a je mlha, ale dusno. Snad i kvůli tomu narážíme na živého turistu až po víc než hodině. Prý je to tady výjimečná situace. Jinak hotová dálnice. Každopádně tak stezka nevypadá. Schůdná, to ano, ale že by tudy chodilo až 1 500 lidí denně, to mi nepřipadne. Sem tam se z mlhy vyloupne nějaká ta skála, ale na to, že by se mi podařila fotka „jako z katalogu“ to zdaleka nevypadá. A když se těsně pod Bránou spustí lijavec, uklidíme se raději na čaj do Sokolího hnízda a meditujeme nad tím, jak je možné, že si stát prodal jedinou přístupovou cestu k výjimečné přírodní památce. Díky této „chybce“ vysází návštěvník 75 korun do soukromé kapsy. Za sezonu jich prý je 80 až 100 tisíc.
Koho tady potkáteDo řeky Kamenice je vysazován losos. Už se sem začal vracet z moře. Na řece je v listopadu k vidění na několika trdlištích. Dále pak pstruh, lipan, vranka, parma nebo úhoř. Z ptáků to jsou skorec, ledňáček, konipas horský, v zimě kormorán. Ve skalách hnízdí sokol stěhovavý, výr velký a čáp černý. Letos kvůli požáru přišli ochranáři o tři mláďata sokola. |
Zázraky se však v tomto kraji dějí, jak mi den před tím tvrdila Klára Magrová z rumburské Lorety, a mraky se trhají. Sice už tady nežije tolik dobrých katolíků, kteří by se chodili modlit do kostelů a kaplí, kterých je plná krajina, nakonec však i to sluníčko trošku vysvitne a cosi se daří vyfotit. Takový snímek, jaký bych chtěl, to však není. A prý ho hned tak neudělám.
Snad kdyby byla přístupná Malerweg - původní malířská stezka, oblíbená v době romantismu. Dostat se do těch správných míst však znamená vstoupit do první zóny a v mokru to nepřipadá už vůbec v úvahu. A počkat pod Sokolím hnízdem do západu slunce není možné už vůbec. Snad příště, slibuji si po cestě dolů do Hřenska. Jako náplast mi strážce ukazuje jednu ze studánek, kde si pravidelně nabírá vodu ze sto metrů hlubokého vrtu.
Ještě než vstupujeme do soutěsky, píšu rychle zprávu do redakce. Hlásit jsem se měl už před hodinou, ale kvůli zpropadenému signálu on-line reportáž strádá. A pak už mě čeká hodinka chůze nádherným kaňonem s nádhernými tůněmi, mechem obrostlými balvany a kejklířskou projížďkou na loďičkách. I ten košilatý humor převozníka mi chvílemi přijde milý.
Tichou soutěsku, která za dvacáté století stihla být Edmundovou (po zakladateli ze šlechtického rodu Clary-Aldringenů), Ďurišovou (po ministrovi zemědělství Júliu Ďurišovi), československé lidové armády, aby se v 90. letech opět stala Edmundovou, opouštíme schody na Meznou. Mraky odtáhly, jen jsme notně zpocení vystoupali, a já velebím Ničův nápad, abych odložil holinky.
Když pak u správcovy chaty po sedmi hodinách chůze pijeme kafe na rozloučenou, uvažuji, jestli bych s ním měnil. Sice osmá platová třída, ale volná pracovní doba a každodenní pobyt v přírodě...
