Manželé Lukáčovi zatím bydlí v bytě a přemýšlejí, kde budou stavět do třetice. Jak přiznávají, je to nevyhnutelné, protože ani jeden z nich nejsou panelákový typ.
Do povědomí místních lidí i všech, co ve vytopeném regionu pomáhali, se tato mladá rodina zapsala tím, že i když přišli o všechno, Iva Lukáčová ještě našla sílu pomáhat druhým. Na pozemku v České Vsi, kde bydlí její maminka, která byla mimochodem také vytopená, se jí podařilo vytvořit humanitární centrum U Pontonu, kam na dobrou kávu, jídlo a pití chodili hasiči, dobrovolníci i vojáci.
Díky svým kontaktům a prořízlé puse dokázala zařídit pro ostatní věci, za které by se nemusela stydět nejedna obec nebo krizové centrum. „Netekla tady pitná voda a lidé měli u cesty ceduli, že by ji potřebovali. Jenže vrtulníky nás míjely a letěly dál do Mikulovic. Tak jsem prostě vzala barely a jela do lázní pro vodu z pramene. Také jsem zajela do obchodu a vykoupila všechnu balenou vodu, co tam měli, a pak jsem ji tady rozdávala dětem,“ popisuje Lukáčová.
Ostravané po povodních pijí zejména povrchovou vodu. Podzemní má odstávku |
Rychle se to rozkřiklo a pomáhali všichni, jak jen kdo mohl. Na chodníku před domem, ze kterého jen chvíli před tím stihla odházet bahno a vystříkat ho tlakovou myčkou, se začaly vršit všemožné věci. „Někdo přinesl pytle těstovin, jenže co s nimi, když nešel proud a lidé si je nemohli uvařit. Vyřešila to sousedka kuchařka, která si suroviny vzala a na oplátku nám začala vozit obědy. Voněl tu buřtguláš, zelňačka, kuře na paprice, buchty,“ vypráví mladá žena.
Vyplavené VánoceZatímco se většina českých domácností chystá na blížící se Vánoce, rodiny z oblastí postižených povodní hledají nové bydlení. Lidé, se kterými mluvila MF DNES, si od Ježíška hlavně přejí, aby se mohli nastěhovat do svých domovů, nebo aby našli vhodné pozemky k výstavbě nových příbytků. Bez ohledu na náročné podmínky jsou ale všichni rádi za to, že svátky mohou strávit po boku svých nejbližších. |
Dostali agregát, takže mohli také vařit a nabíjet mobily. Nakonec měla Iva Lukáčová mobil plný kontaktů a jen vyřizovala požadavky. „Před domem se vršily zásoby všemožných věcí a my je zase rozdávali potřebným. Povolala jsem kamarádky, vařili jsme třeba 400 káv denně a celý den jsme se nezastavili. Děti jsem nechala v Brně u známých, protože syn není očkovaný a já se bála o jeho zdraví. Ale vlastně bych na ně ani neměla čas,“ vypráví.
Jak sama říká, byla to pro ni terapie, aby nemyslela na svoje trable. Má na mysli jejich vysněný dům, který si Lukáčovi zrekonstruovali a těšili se, jak si v něm budou spokojeně žít. Jenže povodeň jim překazila plány.
„Mysleli jsme, že něco zachráníme. Věci ze sklepa jsme nosili výš a naskládali je na bezpečné místo do špajzky, jenže ta nám uplavala. Do našeho domu narazila kovová lávka a kus nám vybourala. Nešel zachránit,“ popisuje Michal Lukáč, který byl u toho, když se do domu zakousl bagr.
Nakonec k demolici přijela i jeho žena. „Nechtěla jsem tu být, ale zlomilo se to ve mně ve chvíli, kdy mi sestra poslala fotku babiččiny oblíbené harlekýnky, jak se válí v bahně. V tu chvíli mi došlo, že bych si to později mohla vyčítat,“ svěřuje se Iva Lukáčová, zatímco celá rodina i s dětmi pózuje na betonové základové desce. Ta je totiž tím jediným, co po jejich domově zbylo.
„Najde nás Ježíšek?“ Řada rodin pracovníků krnovské nemocnice stále nebydlí doma |
Druhý domov
Místo u řeky měli manželé rádi, vždyť se tam narodil jejich syn. „Ano, přímo tady, u křížku,“ ukazuje Lukáčová přes cestu. „Byl březen, 40 minut po půlnoci. A já v minus šesti stupních rodila venku opřená o auto. Byl to překotný porod a sanitka dojela minutu po narození syna. Nestihla to dřív, hodně to na cestách klouzalo,“ popisuje sympatická maminka a vybavuje si, jak byla těhotná s dcerou.
„Byla jsem zrovna v 11. týdnu a v Brně se tehdy stala vážná nehoda, při které se šalina srazila s trolejbusem. No, a já v tom trolejbusu seděla,“ zavzpomíná.
„Bylo to 1. dubna a bylo tam hodně zraněných. Já proletěla sklem a pak jsem nosila krunýř, nic horšího se mi naštěstí nestalo,“ dodává a je vidět, že je ráda, že se z rušného velkoměsta přestěhovali na odlehlý sever.
„Jenže tady se z nás zase stali bezdomovci, jak s oblibou říkají naše děti,“ usmívá se Lukáč. Do schránky na vratech mu stále chodí pošta, i když to místo už vlastně neexistuje. „Manžel zasadil strom, postavil dům a zplodil syna. Jenomže ten strom mu uplaval a dům vlastně taky. Už bychom po tom všem, co nás potkalo, chtěli někde zakotvit a užít si trochu klidu,“ shodují se oba.
