Povodně 2024
Sledovat další díly na iDNES.tv„Solidarita je tady úžasná. Stačí se jen zmínit, že děti mají jednoho jediného plyšáka, kterého si stihly vzít před povodní s sebou, nebo že nám uplavaly vánoční ozdoby, a druhý den vám přijde krabice plná dárků,“ říká dojatě Veronika Trnčáková, zatímco se rozhlíží po pozemku, kde stál jejich dům, který s manželem přes deset let budovali. Po povodni ho však statik nechal zbourat.
„Jen ten domov, ten nám momentálně chybí,“ posmutní žena a vytahuje z bahna softshellový nákrčník, který dětem šila. Opodál leží zimní bota nebo vánoční baňka. „Jé, ta by se mi teď hodila,“ zvedá ji ze země.
Letošní Vánoce stráví u babičky, která bydlí nedaleko a kde rodina našla dočasný azyl. „Za tuto možnost jsme moc rádi. Když vidím sousedy, jak mají vlhké baráky, v nich holé zdi a horečně před zimou vysouší, je mi jich líto,“ říká Trnčáková. Cukroví neřeší, babička je cukrářka. Ona sama má teď jiné starosti.
Zase bezdomovci. Manžele Lukáčovy připravila příroda už o druhý dům |
„Kvůli demoličnímu výměru, který potřebujeme kvůli pojišťovně, každý den voláme na obec a Povodí Odry, jak to bude s naším pozemkem. Jestli ho budeme moci směnit za jiný, nebo ne. Ale nikdo nic neví,“ krčí rameny žena.
Vyplavené VánoceZatímco se většina českých domácností chystá na blížící se Vánoce, rodiny z oblastí postižených povodní hledají nové bydlení. Lidé, se kterými mluvila MF DNES, si od Ježíška hlavně přejí, aby se mohli nastěhovat do svých domovů, nebo aby našli vhodné pozemky k výstavbě nových domů. Bez ohledu na náročné podmínky jsou ale všichni rádi za to, že svátky mohou strávit po boku svých nejbližších. |
Načerpat vánoční atmosféru na trhy do sousední Písečné však zajde. „Lidé se potřebují odreagovat. A my teď máme o čem mluvit na hodně dlouhou dobu,“ vybaví si katastrofu z poloviny září, kvůli které přišli úplně o všechno.
„Řekli jsme si, že až ten dům doděláme k obrazu svému a budou pokojíky pro děti, vezmeme se,“ usmívá se Trnčáková.
Dům odplaval na dovolenou
Svatba se uskutečnila 7. září, po sedmnácti letech, co se s manželem znají. A týden nato přišla povodeň. „Nejhorší je to vysvětlit dětem. Čtyřleté dceři říkám, že jak jsme byli na dovolené u moře v Polsku, tak domeček se tam chtěl jet taky podívat, a tak nám uplaval. Protože jak to chcete těm dětem s nadsázkou říct?“ přemítá Trnčáková.
„Víte, žilo se nám tady opravdu dobře. Ale jak říká jedna moje známá, nikde není napsané, že se nám jinde nebude žít ještě líp,“ doufá.
Veronika Trnčáková nás vede na kopec, ke zchátralému stoletému baráku. Je odsud krásný výhled na řeku. Očistí kámen a objeví se nápis 1. 1. 1946. „To je letopočet, kdy se sem nastěhoval můj praděda. Bydlel tu ještě s jednou německou rodinou, která byla později odsunuta,“ vypráví.
Ona sama si pamatuje, jak si jako malá chodila do maštalí ke kravám pro mléko. „Mám to tady ráda a chtěla bych z té historie co nejvíce zachovat,“ vysvětluje.
Patrika čeká operace mozku. Rodiče chtějí být s ním, ale dům vyplavila voda |
Procházíme kamennými zárubněmi ve dveřích a vstupujeme do místnosti s klenbami. Na zdech je napsáno, kde co bude – obývák, kuchyně, šatna, ložnice a v horním patře pokojíky pro děti.
„Děti tu už byly a moc se jim tu líbí. Pomáhají bourat a vyklízet, trávíme tu veškerý volný čas. Přes zimu vyřídíme papíry a na jaře začneme stavět. Náš nový domov,“ plánuje třiatřicetiletá žena a zasní se. Ačkoliv ví, do čeho jde a co všechno bude potřeba udělat, nebojí se. „Mám šikovného manžela. Do dvou let se nastěhujeme,“ věří.