Na opačné straně na kopci se zase tyčí zchátralý objekt, který je tak trochu mementem velkých plánů. Stoletý barák po pradědečkovi si mladá rodina chtěla začít na jaře opravovat, jenže je už skoro podzim a stále nemá potřebné plány ani povolení. Trnčákovi navíc nedosáhnou ani na státní dotaci.
Sympatická žena se však i přes to všechno usmívá, čas už je netlačí. „Měli jsme neuvěřitelné štěstí a naskytla se nám příležitost koupit byt po starší paní, která se odstěhovala za rodinou do Šumperka. Takže teď bydlíme jen přes cestu, kde to máme kousek k vodě i na kopec, a nemusíme nikam dojíždět. Navíc tu mám i tu zahradu,“ ukazuje pyšně redaktorce rozkvetlý ráj, kde může relaxovat. Jen děti trochu protestují. „Asi jsou trochu rozmazlené, protože jim vadí, že doma měli každý svůj pokojíček a tady v 3+1 mají jeden společný,“ vysvětluje.
Že i v přízemí bytovky byla loni v září voda, Veroniku netrápí. „Bylo to trochu vlhké a na zdech bylo vidět, kam až sahala voda. Ale osekali jsme omítky, nahodili nové a udělali nové podlahy. Také jsme zrekonstruovali byt. Pořád je co dělat,“ zasní se žena, které povodeň otevřela oči a dnes už vidí život jinak.
„Byla chyba odkládat všechny zážitky, dovolenou a svatbu až na dobu, kdy bude stát náš dům. Protože v momentě, kdy se zdálo, že máme všechno, co jsme v životě chtěli, přišla velká voda a o všechno nás připravila,“ přemítá.
Svatba byla loni 7. září, povodeň přišla o týden později. Trnčákovi si s sebou nestihli vzít vůbec nic. „Dodnes některé věci hledám, než mi dojde, že to zůstalo v sutinách. Nejvíc mi asi chybí věci pro pradědečkovi a výbava, kterou mi babička chystala od mých osmnáctin. Den poté, co jsem jí ukázala fotky ze svatby, zemřela,“ posmutní Veronika.
Pod hromadou suti a kamení zůstaly také deky, které háčkovala dětem, když byly ještě v břichu. „Mrzí mě to, ale jsou to malé věci. Až bude čas, uháčkuji jim nové,“ plánuje.
Stoletý barák, náš nový domov
I když se vše časově i finančně zkomplikovalo, svého snu se Veronika nevzdává. Jednou by chtěla bydlet v domě, do kterého se 1. ledna 1946 nastěhoval její praděda. Sama si pamatuje, jak si jako malá chodila do maštalí ke kravám pro mléko. „Mám to tady ráda a chtěla bych z té historie co nejvíce zachovat,“ plánuje a ukazuje kamenné zárubně ve dveřích. V místnosti s klenbami je na zdi napsáno, kde co bude – obývák, kuchyně, šatna, ložnice a přistavět bude nutné horní patro, kde budou pokojíky pro děti.
OBRAZEM: Rok od povodní. Podívejte se, jak dnes vypadají nejvíce zasažená místa![]() |
„Už tu byl statik i pán ze stavebního úřadu a připravuje se plán rekonstrukce. Bude nutné sundat a udělat novou střechu, udělat znovu věnec a celý dům zpevnit. Bohužel si budeme muset vystačit jen z peněz z pojistky,“ říká mladá žena. Dotace z programu Živel 3 jsou totiž určeny pouze na koupi nebo výstavbu nového domu, s rekonstrukcí starého baráku se v podmínkách nepočítá. „Zkoušela jsem na ministerstvu i úřadech vyjednat výjimku, bohužel to není možné. Poslední nadějí zůstává Člověk v tísni, který nám přislíbil pomoc,“ vysvětluje Trnčáková.
Z toho, že si lidé ťukají na čelo, když chce bydlet na místě, které jí bude denně připomínat obraz zkázy z loňského září, si nic nedělá. „Nespavost, kterou jsem trpěla po povodních, je už pryč. Jak se říká, čas všechno zahojí. Žijeme tady a teď a soustředíme se na náš sen. Do dvou let bydlíme,“ věří.
„Dlouho bylo všude šedo.“ Lidé z vytopené Opavy zestárli a dovolují si naději![]() |
























