Devítiletá Šoša je nadšená čtenářka. Kromě toho, že jí táta s mámou denně čtou před spaním, po knížce sáhne sama i přes den. Nejraději má Harryho Pottera a Bibi. „Ve škole, když někdo přečte knížku, tak si o ní povídáme, když se mi to líbí, tak si ji přečtu taky. Naposledy třeba No jo, medvěd nebo Školní strašidlo,“ vysvětluje. Učitelka prý dětem knihy nezadává povinně. „Terce třeba doporučila knížku o koních. Ví, co by se mohlo komu líbit. Mě to baví,“ dodává Šoša, která po prázdninách nastoupí do čtvrté třídy ZŠ Slovenská na pražských Vinohradech.
Má být cílem školního vzdělávání právě to - tedy vzbudit v dětech dobrovolný zájem o čtení, a to o jakékoli? Diskuzi na sociálních sítích vyvolala minulý týden autorka dětských knížek Veronika Hurdová, když na svém blogu vyzvala k úplnému zrušení povinné četby a s nadsázkou se ohradila proti povinné Babičce Boženy Němcové.
„Kdo vlastně určil, že je dítě v X letech zralé na Němcovou? A co když některé dítě zralé je a jiné není? Neměli bychom děti nechat vybrat si, co budou číst?“ ptá se Hurdová.
Spolehlivá cesta, jak čtení v dětech zabít
Povinné školní osnovy již dnes neexistují a Rámcové vzdělávací programy vydávané Výzkumným ústavem pedagogickým (VÚP), podle nichž se školy řídí při sestavování vlastních učebních plánů, o povinné četbě nehovoří. Uvádí jen obecně, že žák by měl „získat pozitivní vztah k literatuře“. Centrální doporučení literatury, kterou by děti měly na základní a střední škole absorbovat, tedy není.
Čtení pomáháProjekt Čtení pomáhá nabízí jednoduchý seznam knih rozdělený do tří věkových kategorií, a to pro žáky 1. až 5. třídy, 6. až 9. třídy a pro studenty středních škol. Zároveň dětem umožňuje podílet se na charitativní činnosti. Děti se do projektu přihlásí, a když přečtou některou z knih ze seznamu a dokážou její znalost vyplněním krátkého kontrolního testu, získávají padesátikorunový kredit. Peníze si však nenechávají pro sebe, ale věnují je na některou z nabízených charit. Každý rok rozdělí Čtení pomáhá až deset milionů korun. |
„Škola si to stanovuje sama. Většinou je soupis povinné četby dohodou v rámci předmětové komise českého jazyka a literatury na dané škole,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.
Češtináři s tradičnějším přístupem zůstávají striktně u povinné četby. „Předepíšou seznam povinných knih a děti si z nich mají dělat zápisky do čtenářských deníků. Myslím si, že je to spolehlivá cesta, jak čtení v dětech zabít. Vůbec nechápou, k čemu to je. Jsou vedené k tomu, aby si to někde vygooglovaly a obsah knížky si zkopírovaly z internetu,“ říká Miroslav Hřebecký z organizace EDUin.
Nezačíná se Babičkou, ale Harry Potterem
Řada škol se však již přiklání k liberálnějšímu přístupu ke čtení a výběr literatury nechává ve velké míře na samotných dětech. Češtináři se odklánějí od „literárního dějepisu“ a prostého učení kdy se spisovatel narodil, co napsal a kdy zemřel.
„Nezačíná se Babičkou, ale klidně třeba Harrym Potterem. To pak jsou úplně jiné možnosti, když dítě nadšeně vypráví, jak ho to zaujalo. Děti se tak přirozeně dostávají i k literární interpretaci - rozebírají psychologii postav, jak to autor myslel nebo jak by to napsaly jinak. Taková čeština pak děti mnohem víc baví,“ říká Hřebecký.
Podle Bohumila Kartouse z EDUin by však škola přeci jen měla výběr dětí korigovat. „Neměla by je nechat číst úplně, co chtějí, protože pak to může skončit u literárního braku. Ale určitě by to nemělo být stavěno jen na kánonu národní literatury, který se ve školách učí už sto let,“ vysvětluje.
Klasická díla české literatury devatenáctého a dvacátého století jsou pro dnešní děti nesrozumitelná. „Je to jednak jazykem těch knih a jednak se změnil svět, ve kterém se děti pohybují. Audiovizuální svět, který dnes dominuje vnímání dětí, jim nastavuje úplně jiná kritéria. Učitelé by se s dětmi měli naučit pracovat s takovými, jaké jsou, a nesnažit se vracet do dob, kdy literatura neměla takovou velkou konkurenci v audiovizuální zábavě,“ domnívá se Kartous.
Až budu větší, babička mi půjčí svoje detektivky
Otázkou je, jestli není škoda, že generace takovýchto čtenářů přichází o „perly“ české literatury tím, že na starší a pro děti méně srozumitelné knihy rezignuje. Podle Hřebeckého k nim však děti mohou dospět později v životě, pokud se ve škole - ve všem slova smyslu - naučí číst. „Snažit se, aby se na základní škole, byť na druhém stupni, četl třeba Vančura, je strašně brzy. To jsou díla, na která člověk přijde později v životě a nepřijde na ně úplně každý. Pokud do nich děti budeme nutit, tak se jim kvůli zhnusení ze základní školy budou vyhýbat obloukem i později,“ říká Hřebecký.
Školní čtenářské klubyProjekt Brána ke vzdělávání inicioval školní čtenářské kluby ve dvanácti českých městech. Klub funguje jako volnočasový kroužek nabízený školou žákům prvního stupně, ale i jejich mladším sourozencům. Děti se scházejí, čtou, povídají si o knížkách, navzájem si je doporučují, hrají hry a jedí sušenky. |
Čtenářská gramotnost českých žáků je podle výsledků mezinárodních výzkumů spíše podprůměrná, zejména na druhém stupni. Ministerstvo školství chce aktivity na podporu čtenářské gramotnosti finančně podporovat především formou zjednodušených nákladů z operačních programů, tedy takzvaných šablon do škol. „Jedná se o takové aktivity, jako je další vzdělávání pedagogů, jejich profesní rozvoj, včetně předávání příkladů dobré praxe, či čtenářské kluby,“ uvedla Jitka Ježková z odboru komunikace ministerstva.
Nové prostředky na podporu čtenářské gramotnosti dětí dostala také ZŠ v Krásné Hoře nad Vltavou. „Součástí dotace je částka na nákup knížek. Budeme je vybírat tak, aby děti zajímaly a aby je skutečně četly. Jde nám o to, aby je to zajímalo, bavilo a aby se neodradily hned na prvním stupni,“ říká ředitelka školy Eva Šedivá. „Já děti nechávala, aby si nosily svoje knížky. Když si někdo přinese knížku, která neodpovídá jeho věku, třeba ve čtvrté třídě knížku, kterou může číst prvňák, tak ho navedu, poradím mu,“ doplňuje ji krásnohorská češtinářka Radka Čandová.
Pokud se dítě podaří pro čtení skutečně nadchnout, je vysoce pravděpodobné, že mu láska ke knihám zůstane i v pozdějším životě. Desetiletá Emička ze ZŠ v Roztokách u Prahy se chlubí: „Úplně miluju záhady a detektivky, třeba Záhady s.r.o. nebo Smrtičovi. Babička říkala, že pak až budu větší, tak mi půjčí svoje detektivky.“
Je Babička od Boženy Němcové vhodná povinná četba pro děti na základní škole?
 |
