Pověsil medicínu na hřebík a šel nalévat čaj

  • 59
Třiadvacet let pracoval Ivan Brabec jako dětský lékař v jednom z libereckých obvodů. K padesátinám si nadělil dárek: opustil svoji profesi. Nešel za kariérou, ale za klidem: do čajovny. V tom je jeho příběh ojedinělý. Zde je jeho velmi otevřená zpověď.

Proč jsem odešel
Můj odchod z medicíny měl tři důvody: štvala mě arogance pojišťoven, naprostá absence vůle politiků dát zdravotnictví dohromady a negativní obraz doktorů v médiích.

Mnoho lidí zná medicínu jen z knížek a televize. Ale komu přijde doktor Štrosmajer z televizního seriálu nepřiměřeně arogantní, ten je buď hlupák, nebo neví, o čem je řeč.Když jdete na medicínu, ještě netušíte, jak moc si v sobě budete nosit příběhy, k nimž se dostanete.

Do smrti nezapomenu na rodinu, v níž sotva roční dítě vypadlo z okna, protože jeho otec byl v době, kdy ho měl hlídat, totálně namol. Matka mrtvého dítěte mi v ordinaci plakala, že ho dostane do kriminálu, a za půl roku s ním byla znovu těhotná. Prostě ho potřebovala.

Nezapomenu ani na dvanáctiletou dívku s mentální anorexií, která do toho spadla jen proto, že se její rodiče nedokázali kultivovaně rozejít a i na oddělení nemocnice se před ní hádali tak, že je musel personál vyhodit.

Než jsem se dostal na medicínu, dělal jsem nultý ročník na dětské klinice v Praze. Za ten rok jsem do márnice odvezl dvaadvacet mrtvých dětí. Když jsem odvezl to první, musel jsem se na oddělení nadopovat prášky.

Po roce, když jsme vezli s kolegou to poslední, vyprávěli jsme si při tom vtipy.Ne proto, že nám to bylo jedno, ale proto, že nám to NEBYLO jedno. Někdo z nás utíká k alkoholu, jiný ke každé nové sestřičce, někdo je cynik.

To ještě neznamená, že takový doktor nemá pacienty rád. A on ten drsný přístup kupodivu uspokojuje pacienty víc než nažehlený doktor profesionál, který odvede perfektní službu, ale nic víc.

Podvádíme pojišťovnu
Každý z nás si něco připsal. I já, obvykle tehdy, kdy už mi pojišťovna strhla tolik, že jsem se jen potřeboval trochu zahojit. Nikdy na to nepřišli, nejsem hlupák. Ty okaté chyby, kdy lékař vykazuje léčbu tropické nemoci, která se tu vůbec nevyskytuje, to jsou vesměs omyly, protože vztah průměrného doktora k administrativě je hanebný.

Vystřídal jsem ale za deset let tři účetní firmy a všechny mi řekly, že něco takového jako ve zdravotnictví nezažily. Tady v čajovně máme splatnost faktur čtrnáct dnů. Od zdravotní pojišťovny jsem naopak dostal dopis, že neuznává kratší dobu splatnosti než měsíc, a pošlu-li fakturu s kratším termínem, může to být důvod pro její odmítnutí.
Neuděláte s tím nic.

Když jsem měl podepsat dodatek ke smlouvě, řekl jsem, že si ho vezmu domů k prostudování. Právníka pojišťovny to vyvedlo z míry: "Proč? My ten dodatek stejně měnit nebudeme," řekl mi. "Vy to můžete buď podepsat, nebo nepodepsat." Pak má doktor smůlu a se soukromou praxí končí.

Korumpují nás firmy
Samozřejmě k nám chodí zástupci firem orodovat za svůj lék. Šéfy klinik vozí po světě, nám obvoďákům nosí ponožky s firemním logem a tužky. Říkal jsem těm cesťákům, ať radši zlevní léky, že na ponožky a tužky ještě peníze mám.

Jeden mi odpověděl, že o tom, kolik peněz dá firma na reklamu, je rozhodnuto dávno dopředu, než se lék vůbec dostane na trh, a že reklama nereklama na ceně léku nic nezmění. Farmaceutický průmysl je čistý byznys, který s láskou k bližnímu nemá nic společného.

Jednou nohou v kriminále
Skládali jsme Hippokratovu přísahu, ale ta přísaha z nás dělá bohy. Jenže my jsme obyčejní lidé: bolí nás zuby, zahýbají nám manželky, děti experimentují s trávou. I já mám za sebou pochybení, díky bohu to nestálo nikoho život a do novin je vyprávět nebudu.

Vlastně jedno bych mohl: kvůli nízkému tlaku jsem citlivý na výkyvy počasí. Vždycky jsem to dokázal poznat, ale jednou ne. Zjistil jsem, že mám hodinu okno a vůbec nevím, co jsem v té době dělal. Kdybych v té chvíli udělal chybu, jdu si sednout.

Doktor je i dnes trochu šaman. Známe magnetickou rezonanci či prostaglandin, ale stále je mnoho věcí mezi nebem a zemí. Před deseti lety jsem sloužil na pohotovosti a zavolala žena, že její devítiměsíční vnučka má horečku 38 stupňů.

Dohodli jsme se, co má dělat a že kdyby něco, přijede buď ona za mnou, nebo já za ní. Když jsem se večer vrátil do ordinace z pochůzek, seděli v čekárně rodiče s tou holčičkou. Vyšetřil jsem ji, ale nic nenašel.

Viděl jsem desítky takových dětí, ale u tohohle jediného mi cosi intuitivně napovědělo, že ho mám poslat do nemocnice, a tak jsem to udělal. O půlnoci se její stav velmi zhoršil a k ránu zemřela na meningokokovou infekci. Po pár dnech na mě přišla stížnost rodiny, že jsem odmítl přijet k nim domů.

Naštěstí se ještě tehdy hovory na pohotovosti nahrávaly a já měl důkaz, že to bylo jinak. Nebýt toho, dodnes běhám po soudech, a i kdybych je vyhrál, nikdo by mi to už neodpáral, neuvěřil, že jeden doktor nevysekal druhého doktora z maléru. Jsme stále jednou nohou ne-li v kriminále, tak před soudem.

O alkoholu a sestřičkách
Občas si pacienti stěžují, že sestřička nechtěla v nemocnici budit doktora. Jenže až ten doktor druhý den bude stát nad operačním stolem, nikdo se ho nebude ptát, jestli v noci spal. A jestli řízne vedle, bude mít malér.

Přičemž kriminál je to nejmenší, my si chyby nosíme v sobě, i když jsme navenek cynici. Kolegy, kteří sklouznou k alkoholu nebo si začnou se sestřičkou, umím pochopit, potřebují ventil.

Když jsem krátce po promoci resuscitoval v nemocnici ve Frýdlantu první mimino, bylo to přesně dva týdny poté, co se mi narodil první syn. Ta chvíle, než mi přišli pomoci ostatní kolegové, byla strašně dlouhá. Pak jsem seděl na pokoji a brečel: Vidíš, tohle se ti může stát i doma.

O umírajícím Pepíkovi
Vadí mi, když o eutanazii mluví ti, kteří o tom tak málo vědí. Vzpomínám na pětiletého Pepíka, který umíral na nevyléčitelnou plicní nemoc. Doteď vidím zmítající se tělíčko pod kyslíkovou maskou. Netrpěl, ale byl už v kómatu a všichni jsme věděli, že je konec.

Stál jsem u něj 48 hodin a odpadl jsem hodinu před koncem. Zpětně lituji, že jsem tu hodinu nevydržel. Jenže nešlo odhadnout, jak dlouho to ještě potrvá. Tehdy jsem začal přemýšlet i o eutanazii, přestože vím, že Pepík by o ni nikdy požádat nemohl.

Vůbec mnohokrát jsem si za ta léta říkal, jestli to má všechno smysl. Mnoho věcí neumíme vyléčit a jen prodlužujeme život, dědičné choroby přenášíme na potomstvo..

Už jsem nemohl dál
Nevím přesně, co byl ten bod zlomu, kdy jsem se rozhodl odejít, ale stále častěji jsem si začal říkat: bude ti padesát, nemusíš to všechno dál snášet. K čaji mě vlastně dovedla medicína.

Začátkem 90. let jsem se začal zajímat o akupunkturu a s ní i o východní filozofie. Tehdy vznikaly první čajovny a dalších šest let jsme s dvěma kamarády snili, jak by to bylo fajn mít taky jednu takovou. Až jsme to konečně udělali.

S penězi jsem výrazně níž, ale ke své původní profesi nemám tak daleko: stále se mluví o stresu a do čajovny si jde člověk odpočinout. Přijde, posedí tři hodiny. A úplně zapomene na to, že už měl hodinu někde být.

MUDr. Ivan Brabec je z lékařské rodiny, dnes pracuje v čajovně 82 vůní a miluje zdejší klid a pohodu.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video