„Něco ve mně úplně od začátku hrozně silně křičelo, že to prostě nejde. Že to jednoduše nechci, ne teď. Žádná moje část z toho neměla ani trochu radost. Beru rozhodnutí mít dítě vážně. Myslím si, že si děti zaslouží narodit se do bezpečného prostředí a že si zaslouží, aby z jejich narození rodiče měli radost,“ vypráví Sára, která otěhotněla s přítelem v pětadvaceti.
Jak dodává, chtěla ještě cestovat, dostudovat školu, najít si práci, která ji bude bavit, chodit na terapie a pracovat na sobě. Právě i proto, aby se jednou mohla stát dobrou matkou, pokud bude chtít. Přestože věděla, že se na přítele, se kterým je doteď, může spolehnout a že by je rodiny podporovaly, byly to právě výše zmíněné důvody, které ji přiměly učinit rozhodnutí.
Rozhodnutí, které nebylo vůbec lehké, ale kterého nelituje.
„Měla jsem pocit, že jsem v průběhu rozhodování zestárla minimálně o 10 let,“ vzpomíná. Nejvíce bojovala s pocity, že na to nemá právo, protože její důvody nejsou dost vážné, přestože sama za sebe věděla, že jsou dostatečné.
Jak podotýká, bylo těžké rozhodnutí ustát. „Cítila jsem se neskutečně provinile a zároveň přítel se sám za sebe rozhodl, že bychom to zvládli, takže jsem byla přesvědčená, že se kvůli tomu rozejdeme... Což se nakonec nestalo, ale ten vztah to určitě poznamenalo. Na jednu stranu jsem ho chtěla vyslyšet, na druhou stranu se to prostě odehrávalo v mém těle... A já nebyla vůbec schopná si ani představit, že bych měla mít dítě a vlastně ani to, že bych měla být těhotná se vším, co to obnáší,“ popisuje.
Jsou vdané, mají děti a jdou na interrupci. Proč chtějí tyto ženy potrat? |
V době rozhodování pro ni bylo nejhorší stigma a s ním spojené pocity viny. „Nijak jsem se s tím netajila, ale vždy, když jsem to někomu řekla, tak jsem měla strach, že mě soudí. Myslím, že by mi tenkrát dost pomohlo, kdybych znala příběhy lidí, kteří tím taky prošli a necítila bych se v tom tak sama...“ vzpomíná.
V současné době od potratu uplynuly dva roky a své rozhodnutí hodnotí Sára pozitivně a s vděkem, že měla možnost volby. „Pokud někdy budu chtít mít dítě, může to být moje svobodné rozhodnutí, které udělám co nejvíc zodpovědně,“ říká.
Moje sny o cestování a kariéře v zahraniční firmě by vzaly za své. Stejně tak moje svoboda, nezávislost, rodina by mi nemanželské dítě vytýkala celý život. Byla by ze mne nešťastná matka s nešťastným dítětem, kterému bych nedokázala dát péči a lásku jakou si miminko zaslouží.
Petra
Kariéra a sny by vzaly za své
Naplnění vlastních životních cílů a splnění snů byly stěžejní také pro Petru. Ta otěhotněla nedopatřením ve čtyřiadvaceti letech se spolužákem z vysoké školy. „Toužila jsem cestovat a pracovat v zahraničí a v té době jsem byla přesvědčena, že děti nebudu chtít nikdy. Z domova jsem měla velmi špatný příklad, máma byla věčně naštvaná, utahaná a nešťastná, nechtěla jsem skončit jako ona,“ vzpomíná Petra.
Potraty v ČRV České republice je interrupce legální až do dvanáctého týdne těhotenství. Pokud ji žena podstoupí do osmého týdne těhotenství, mluví se o miniinterrupci. S lékařským doporučením je možné interrupci zvolit do čtyřiadvacátého týdne těhotenství a v případě závažných zdravotních problémů kdykoli. V polovině osmdesátých let byla dokonce miniinterrupce vnímána jako druh antikoncepce. Od devadesátých let, kdy se zvýšila dostupnost antikoncepce, počet interrupcí klesá. V roce 2014 ji podstoupilo necelých dvaadvacet tisíc žen, čímž jejich počet za posledních dvacet let klesl na pětinu. |
O tom, že by si plod nechala, nikdy ani nepřemýšlela. Pokud by se tak stalo, nejspíš by se musela vrátit k rodičům a stala by se z ní matka samoživitelka, protože muž dítě nechtěl. „Moje sny o cestování a kariéře v zahraniční firmě by vzaly za své. Stejně tak moje svoboda, nezávislost, rodina by mi nemanželské dítě vytýkala celý život. Byla by ze mne nešťastná matka s nešťastným dítětem, kterému bych nedokázala dát péči a lásku jakou si miminko zaslouží. A vyčítala bych si to. Dost děsivá představa.“
Od interrupce už uběhlo dvanáct let a Petra dodává, že nebyl ani jeden moment, kdy by svého rozhodnutí litovala. „Tím, že jsem se rozhodla nestát se matkou, jsem si dala možnost si splnit své sny, vystudovala jsem, pracovala v zahraničí, procestovala celý svět, užívala si svobodného života až do svých třiceti, kdy jsem poznala svého současného manžela,“ doplňuje. V březnu tohoto roku se jim narodí první miminko, na které se oba těší. „Jsem si jistá, že mu poskytneme milující náruč a potřebné zázemí,“ usmívá se.
Velká škoda podle ní je, že se o potratech víc nemluví. „A když už, tak jen v negativním kontextu, což ženám situaci rozhodování určitě neulehčuje. Ve filmech a seriálech se postavy vždy rozhodnou si dítě nakonec nechat a já si myslím, že je důležité v médiích i zobrazovat ženy, které se rozhodly pro potrat a vědí, že to bylo správné rozhodnutí,“ vysvětluje s tím, že osobně velmi obdivuje matky samoživitelky a přispívá neziskovkám, které jim pomáhají, ale sama by se do takové situace rozhodně dostat nechtěla.
Děloha neznamená, že musím mít děti. Bezdětní bojují s okolím i stereotypy |
Každý den jsem vděčná
„Chtěla bych zmínit, jak mě velmi rozčilují články, které interrupci představují jako traumatickou událost, které musí žena nutně litovat,“ začíná Maja, která je vděčná, že žijeme ve státě, který dovoluje ženám se svými těly svobodně nakládat. „Jsem každý den vděčná za to, že jsem interrupci vůbec podstoupit mohla, a pociťuji jedině úlevu,“ říká.
I ona otěhotněla v pětadvaceti letech, kdy se necítila připravená na dítě. V jejím životě také hrály roli kariérní plány, cestování, budoucnost s přítelem a bydlení. A do toho se dítě nehodilo. „Bylo to velmi lehké rozhodnutí, otěhotněla jsem omylem i přesto, že jsem brala antikoncepci, tedy jsem se aktivně snažila neotěhotnět,“ hodnotí.
Dodává, že také ona se i po několika letech necítí být vhodným člověkem pro rodičovství. „I když i mé blízké kamarádky děti mají, já k tomu mám velmi daleko. Neumím si představit, že bych neměla tu svobodu, co mám,“ konstatuje.
Dobrovolně bezdětní. Češi nechtějí přivést potomky na zdevastovanou planetu |
Cítím smutek, ale nelituji
Lucie pak říká, že od prvního okamžiku věděla, že dá plod pryč. Vysvětluje, že v té době měla vztah, ve kterém sama trochu bojovala. Její bývalý partner by podle ní mohl být dobrým otcem, ale choval se dominantně a dělal rozhodnutí, aniž by na ni bral ohledy nebo ji doopravdy poslouchal. V nenadálé situaci se mu proto nesvěřila, protože se bála, že by ji přemluvil, aby si dítě nechala.
„V té době jsem k úplné bezdětnosti přesvědčená ještě nebyla, ale rozhodně jsem věděla, že ještě dítě opravdu nechci. Snadné rozhodnutí to nebylo, protože jsem to neměla komu říct,“ dodává s tím, že ani v nemocnici se k ní nechovali zrovna mile. „Nejspíš i fakt, že jsem tam byla úplně sama, na ně působil, že to dělám každého půl roku... Takové pocity jsem měla z jejich chování ke mně,“ vzpomíná s tím, že zdravotníci sice nemusí s rozhodnutím souhlasit, ale měli by se chovat empaticky a nevytvářet ženám větší trauma, než které už mají ze samotné situace.
Občas uvažuje také o tom, jak by vypadal její život, kdyby si dítě nechala: „První verze, že bych zůstala se svým tehdejším přítelem, a pravděpodobně bych byla nešťastná. A druhá, že bych od něho odešla a byla svobodná matka s nízkým příjmem, což není varianta, která by mě udělala šťastnou,“ říká. „I přesto, že mě mé rozhodnutí pořád dělá dost smutnou, nelituji toho. Lituji jen, že jsem se do té situace dostala a musela jsem to dát pryč. Musela, protože jiná cesta pro mě nebyla,“ uzavírá.
