Žena prošla vyšetřením v listopadu 2002. Přestože si následně stěžovala na dušnost a bolesti u srdce, personál ji nechal na běžném lůžku, kde ji sestra následně našla v bezvědomí. Resuscitace se sice zdařila, nicméně ženě nedostatek kyslíku přivodil těžké poškození mozku.
Její manžel, kterého soudy po zbavení svéprávnosti ženě určily jako opatrovníka, následně v březnu 2007 na základě získané zdravotnické dokumentace a videozáznamu z vyšetření zažaloval Fakultní nemocnici Královské Vinohrady o částku 35 milionů korun.
Případ nejprve řešil Obvodní soud pro Prahu 10, který žalobu posoudil jako důvodnou s tím, že o výši odškodnění rozhodne až následně. Protože však nemocnice měla pocit, že se opatrovník poškozené ženy o kompenzaci přihlásil po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty, podala odvolání k pražskému městskému soudu, který dal stejně jako později i Nejvyšší soud nemocnici za pravdu.
Obě tato rozhodnutí však v úterý zrušil Ústavní soud (ÚS) s tím, že nižší instance porušily právo dotyčné na spravedlivý proces. To, jak se se záležitostí v odůvodnění argumentačně vypořádaly, podle něj adekvátně nesplňuje požadavky jednoduché lidské logiky.
„Informace byly (opatrovníkovi - pozn. red) poskytovány v několika etapách a odvolací soud ani Nejvyšší soud jasně nevysvětlily, proč si myslí, že už z první sady listin - propouštěcích zpráv - měl zjistit, že došlo k pochybení na straně nemocnice. Okamžik, od kterého běží promlčecí lhůta, záleží na tom, kdy se poškozený dozví o rozhodujících skutečnostech pro uplatnění nároku,“ vysvětlil soudce zpravodaj David Uhlíř.
ÚS: Soudy vybíraly nahodile
Muž totiž od počátku argumentuje tím, že se nejdůležitější a rozhodující informace dozvěděl až z obrazového koronografického záznamu, který získal od nemocnice až víc než rok po zdravotnické dokumentaci. Teprve od této chvíle podle něj začala běžet promlčecí lhůta.
„Upřímně řečeno, nikdo z nás soudců není lékař, a tak nedokáže jednoznačně jen z nahlédnutí do propouštěcích zpráv posoudit, ve které části poskytnutých informací byly rozhodující skutečnosti, na základě kterých mohl stěžovatel dospět k závěru, že došlo k pochybení ze strany nemocnice a že má smysl nárok na náhradu škody uplatňovat,“ doplnil Uhlíř.
Podle něj se nižší soudní instance dopustily jakéhosi nahodilého výběru, kdy Ústavní soud není schopen zjistit, proč jeden soud dospěl k závěru, že rozhodující informace byly až ve videozáznamu, a jiný, že byly už v listinných podkladech.
„Městský soud se nyní bude muset zevrubně vypořádat s otázkou, kdy začalo běžet promlčení, kdy byly poskytnuty rozhodující informace. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že to, co je v obrazovém záznamu, už bylo předtím popsáno v lékařské dokumentaci,“ doplnil.
