Jeden z transportérů měl poškozený spojkový válec a řidič tak nemohl řadit rychlost. Další transportér zůstal stát v Praze, když se mu zastavil motor a nešel znovu nastartovat. Byla totiž vybitá baterie.
"Osobně se nás to dotýká, ale skutečně za to nemůžeme," povzdechl si jeden z hodonínských profesionálních vojáků. Také velitel tamního výcvikového střediska řidičů major Ladislav Haman je přesvědčen, že jeho podřízení za nic nemohou a narážky v místních restauracích ho mrzí.
"Lidé říkají: Co jste tam dělali? To jste se zase předvedli! Ty názory se mě vnitřně dotýkají. O mých podřízených se teď mnohdy mluví velice špatně a oni si to nezaslouží. Já sám jsem to vysvětloval manželce a ta pochopila, že jsme dělali vše, co jsme mohli. Moji lidé si zaslouží spíš poděkovat. Ostuda to nebyla. Úkol jsme splnili," tvrdí Haman. Upozornil, že na základě jedné poruchy jednoho obrněného transportéru nelze hodnotit bojeschopnost celé armády.
Hodonínští vojáci neměli při výběru transportérů na dlouhou cestu příliš mnoho možností - výcvikové středisko má totiž pouze osm strojů. Dva z nich byly v opravnách ve Šternberku, u dvou se při výcviku řidičů objevovaly poruchy a tak vlastně ty čtyři nakonec zbyly jako jediné použitelné.
Velitel střediska dostal rozkaz k přípravě čtyř transportérů na přesun do Prahy ve středu 26. září po deváté hodině večer. Okamžitě povolal do kasáren třináct příslušníků útvaru, kteří začali od desáté večer stroje připravovat na dlouhou cestu. "V dílně kontrolovali, zda je dostatek nafty, oleje, zda je vše promazáno, prověřili světla, řízení a brzdy," vypočítal velitel jednotlivé úkony.
Vojáci podle něho udělali vše potřebné, co je před takovým přesunem potřeba. "Je ale pravda, že transportér má sto šedesát mazacích míst. Kdyby bylo víc času, zkontrolujeme všechna. Takto jsme dali do pořádku jen ta, která souvisí s pohonem. Žádné součástky ale nebylo potřeba měnit," dodal velitel střediska, který přípravu techniky osobně sledoval až do dvou hodin ráno. Podle něho absolvovaly transportéry i krátkou zkušební jízdu v kasárnách a byly v pořádku.
Haman ovšem přiznává, že by bylo rychlejší a spolehlivější přesunout obrněné transportéry do Prahy na valníku. "Já jsem ale dostal za úkol přepravit je tam po vlastní ose. Plnil jsem úkol, který jsem dostal. Věřím, že nadřízený zvážil i alternativu takové přepravy," řekl.
A proč přesto Haman na tuto alternativu vzhledem ke stáří strojů a délce trasy svého nadřízeného neupozornil? "Ne, že by na to nebyl čas, ale ani mě to nenapadlo. Dostal jsem rozkaz plnit úkol jinak," vysvětlil. Pochybnosti o tom, že by transportéry nemusely pořesun vydržet, prý velitel neměl.
Podle Hamana totiž nešlo závady transportéru předvídat. "Je to ale zastaralá technika a pro případ potřeby jsem měl připraven i podvalník na odvoz. Tři sta kilometrů je pro tyto stroje značná zátěž," přiznal. Transportéry se například při pomalejší jízdě ve městě přehřívají, protože jsou chlazeny vzduchem. Zabrat dostává také baterie, protože v nižších otáčkách ji dynamo nedobíjí a vozidlová radiostanice, kterou při přesunu vojáci často využívali, má velkou spotřebu proudu. "V Praze pak řidič dupl na brzdu, zhasl mu motor a kvůli slabé baterii jej už nenahodil," vysvětlil Haman.
Přestože transportéry při dlouhém přesunu selhaly, jsou podle něho dostačující k výcviku vojenských řidičů, který hodonínský útvar zabezpečuje. "Jsou zastaralé, ale jako výcvikové vozidlo stačí. Nejsme totiž bojovou jednotkou v tom pravém slova smyslu," řekl Haman.
Přečtěte si více: Další transportéry čekají v kasárnách
 Obrněný transportér OT 64 ve výzbroji České armády už dosluhuje |
