U dospělých je největší problém plamen, říká odborník na popáleniny

  11:59
Popáleniny a úrazy spojené s mnohdy devastujícím porušením kůže nejsou v rámci medicíny mainstreamovým tématem a moc často se o nich nehovoří. O úrazech batolat, složení odborného týmu, transportech pacientů, ale i následné péči a inovativních přístupech v rozhovoru Jana Brodského pro Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví promluvil přední český odborník docent Robert Zajíček, přednosta Kliniky popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze (FN KV) a 3. LF UK. iDNES.cz získal souhlas k publikaci rozhovoru.

Robert Zajíček | foto: Tomáš KristMAFRA

Pane docente, jak velkým tématem nebo jak častým problémem jsou u nás popáleniny?
První věc, kterou je nutné říci, a já to říkám vždy a všude, že péče, kterou v České republice (ČR) pro pacienty máme a kterou jim zajišťujeme, patří do „balíčku“ 10 procent celkové poskytnuté péče ve světě. Pacienti u nás, stejně jako v USA, Kanadě a obecně na západě, tedy ve vyspělých zemích, přežívají kritické úrazy.

Ale zbývajících 90 procent úrazů se neděje ve vyspělém světě, ty se dějí například v Iráku, Namibii nebo kdekoli v Africe, tam lidé umírají na podstatně menší úrazy. Pravděpodobnost, že v důsledku úrazu zemřete třeba právě v té Africe, je strašně vysoká v porovnání např. s Evropou. To znamená, že se pohybujeme na špičce ledovce. Celosvětově největší průšvihy vidíme u pacientů v zemích mimo Evropu a Ameriku.

Výrazné zlepšení mortality

Přesto asi dochází k nějakému vývoji, kde zlepšení situace, a to nejen u nás.
V podmínkách vyspělých zemí pozorujeme výrazné zlepšení mortality za posledních deset let hlavně u dětských pacientů. Dříve byla ta hodnota popálené plochy těla tzv. cutt of burn size, tedy té, která lomí komplikace a mortalitu, 40 procent povrchu těla.

Do určitého procenta popálené plochy jsou komplikace stále stejné. Ale když pacient před deseti lety překonal celkovou zasaženou plochu těla o velikosti 40 procent, tak komplikace a úmrtnost rostly prudce nahoru. Teď se nám hranice posunula na 60 procentech povrchu těla. Což je u dětských pacientů obrovský úspěch a znamená to, že do 60 procent to funguje relativně dobře a úspěšnost se zvedá.

Představa popáleného dítěte je děsivá. Co se dětem nejčastěji stane, že si způsobí popáleniny?
My tady v Česku léčíme hlavně opařená batolata. Typické úrazy v dětském věku, v té tzv. západní, vyspělé společnosti, jsou právě opařeniny. Protože si nedávají pozor a ani nemohou, protože nechápou rizika a nebezpečí, ale hlavně my dospělí nedáváme pozor. Děti pořád někde běhají a něco na sebe strhávají. Ale nevaříme doma na otevřeném ohni. Nemáme doma otevřené ohně a okolo pobíhající děti, rozhodně se tolik nedělají ohně ani venku, protože ty děti už tolik nechtějí v důsledku jiné zábavy a jiných aktivit, typicky sportování nebo počítače, čas trávit venku u ohně, jako to bývalo kdysi, u táboráků nebo opékání buřtů.

Naopak v tom rozvojovém světě dominují u dětí právě úrazy plamenem, tzn. hořením. Hoří slumy, hoří domy, vaří se na otevřeném ohni, lidé vlivem různých situací padají do velkých kotlů, což jsou strašná traumata. Celosvětově je tedy rozdíl mezi společností vyspělou a řekněme tou rozvojovou.

V Mostě uhořelo šest lidí. Restaurace byla v jednom plameni, popsal hasič

Jaká je naopak situace u dospělých pacientů? Také se situace zlepšuje jako v případě dětí?
U dospělých pacientů je situace komplikovanější, protože se nám zvyšuje skupina starších pacientů, kteří jsou více nemocní. Západní společnost je více nemocná a pacienti mají spoustu přidružených onemocnění, které léčbu popálenin komplikují. Typicky jde o diabetes, obezitu a spoustu dalších komplikací, a tam se s léčbou postupuje pomalu a obtížně. Jestliže u batolat je největší problém opařenina, tak u dospělých je to plamen. Krby, zapalování ohňů, grilování a barbecue party, protože když to nehoří, tak tam lidé stříknou trochu benzínu.

Nebo plynové kotle, nehoří, jdou ho zkontrolovat, posvítí si svíčkou a bouchne to. Nebo lidé usnou s hořící cigaretou, což není problém jen u bezdomovců, ale i v klasických domácnostech. Hoření a neštěstí vznikají často i při vaření drog. Na druhé straně jsme svědky toho, že v západním světě, v těch 10 procentech celého světa, vidíme celkově pokles počtu pacientů, ubývá jich.

Průměrná doba transportu okolo hodiny

Čím je to způsobeno?
Protože máme lepší bezpečností podmínky, lepší pracovní prostředí, například v továrnách, lepší bezpečnostní prvky, celosvětově klesá oproti dřívějším letům i spotřeba alkoholu na pracovišti a tolerance k tomuto jevu, jsou větší kontroly, na pracovištích bývá lepší zabezpečení, kamerové systémy, několikastupňová kontrola práce, už se ve velkých počtech nepracuje například v obrovských slévárnách, protože byly zrušeny nebo automatizovány a tak bych mohl pokračovat. Proto dochází k poklesu počtu pacientů s ohledem na vývoj společnosti v tom vyspělém světě.

Je naopak něco, co se nezlepšuje a na čem by se mělo zapracovat?
Je zde jeden velký problém, který mě osobně velmi rmoutí, a to jsou válečná zranění. Uvádí se, že až 20 procent úrazů, které se stanou ve válkách, jsou spojené s popáleninami. Což je strašné číslo. Nejde jen o to, že by byla popálená kůže, ale pacienti mají na těle kusy odtržené kůže, například z důvodu zásahu šrapnelů. V České republice armáda nemá specializované oddělení na léčbu popálenin.

Nemá ani specialisty na popáleniny a my zde ani nikoho z armády na léčbu popálenin neškolíme. Bohužel. Ale v jiných zemích Evropy, napadá mě třeba Belgie, je veliká vojenská nemocnice, vedle ní stojí nemocnice civilní a vzájemně se doplňují a pomáhají si. Všichni se školí. V zahraničí se běžně spolupracuje mezi civilním a armádním sektorem. A já si myslím, že i armádní specialisté by se měli vyškolit v oblasti ošetřování popálenin, protože 20 % úrazů jsou právě popáleniny a bylo by dobře mít tu zkušenost, jak o takové pacienty pečovat. Proto jsme stále otevřeni spolupráci a rádi bychom naší armádě pomohli.

Snad tam neumřel kamarád, bojí se Mostečané po tragédii v oblíbené restauraci

Čím je způsobeno to, že se zlepšila péče o pacienty a snižuje se mortalita u popálenin?
Je to v první řadě přednemocniční péče. Dnes je průměrná doba transportu pacienta na odborné popáleninové pracoviště, typicky na naši kliniku ve FN KV, okolo jedné hodiny, z naší spádové oblasti, což jsou vlastně celé Čechy, možná ještě kousek dál. Celkově to vychází asi na 6,5 milionu obyvatel. Dříve to tak nebylo, pacienti byli transportováni sanitkami, nebyla vzájemná komunikace.

Dnes jsme v komunikaci už přímo s lékaři na místě nebo ve vrtulníku a jsme schopni pomoci kolegům v primární péči a přednemocniční léčbě po telefonu, kdy jim řekneme, co mají dělat, necháváme si od nich běžně na telefon poslat fotky přímo z terénu. Funguje to rychle, efektivně. Pacient už nejezdí přes různé nemocnice, než se dostane k nám. Dříve bývalo standardem, že nejdříve jel do nejbližší nemocnice, z ní do okresní nemocnice, pak třeba do krajské nemocnice a pak až třeba v rámci nějakého transportu pomalou sanitou k nám. Taková situace již u nás moc často nenastává.

Nyní už vrtulník letí přímo k nám, na specializované pracoviště. Lékaři ze záchranné služby jsou vyškoleni, umí zavrtat intraoseální vstupy (alternativní metoda zajištění žilního řečiště ve stavech, kdy je obtížné nebo nemožné zajištění standardního venózního vstupu – pozn. red.), umí pacienta zaintubovat a přivézt ho relativně rychle. To je velmi dobré, protože většinou je to tak, že se právě zvládnutý začátek projeví v dalším průběhu onemocnění. Pacienti, kteří se dříve pohybovali dlouho neošetřeni v terénu, na to vlastně dopláceli.

Druhá věc je, že se centralizovala ta samotná péče. To znamená, že existují centra, kde je vyškolený tým, který se o popálené pacienty stará. V ČR jsou 3 taková centra – Praha, Brno, Ostrava. Ve FN KV jde o centrum vzniklé v roce 1953, přičemž jde o nejstarší popáleninové centrum ve střední Evropě. Zároveň se jedná i o jedno z největších evropských center, protože máme 60 lůžek. Náš tým se stará pouze o popálené pacienty. Díky tomu jsme schopni pracovat inovativně, máme zkušenosti, víme přesně, co máme dělat, kam naše péče vede, máme nastavené na péči veškeré procesy. Vše má pro pacienta obrovskou výhodu. Protože jak víme a vídáme, je možné se v jiných zdravotnických zařízeních v rámci Česka setkat s různou úrovní péče.

Výrazně se zlepšila intenzivní péče

Zřejmě je to ale výhodné pro všechny strany, když je ten systém takto nastaven.
Na druhé straně jsme si zdravotníky, lékaře hodně rozmazlili, protože když uvidí popáleninu, tak ji rovnou posílají k nám a pak jim chybí zkušenosti. Což nám principiálně nevadí, ale jen do okamžiku hromadného neštěstí. Protože když se stane hromadné neštěstí, tak popálení pacienti budou muset ležet v krajských nebo okresních nemocnicích a být léčeni lékaři, kteří nemají primárně dlouhodobou zkušenost s popáleninami, protože oni se s nimi vlastně nesetkávají.

V případě hromadného neštěstí by tam pak museli popálení nějakou dobu ležet, než by byli převezeni na naše pracoviště. I proto jsme ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví, odbornou Společností urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP a odbornou Společností popáleninové medicíny ČLS JEP vypracovali materiál Koncepce řešení mimořádných událostí k velkým počtům pacientů s termickým úrazem. Přesto jsme i nadále tím primárním pracovištěm, kam jsou pacienti transportováni. Což je pro pacienty v mírových dobách nejlepší varianta, když ho přednemocniční péče rychle zajistí, rychle mu dají první pomoc a rychle ho vrtulníkem transportují na naši kliniku.

Dnes už lidé nekřičí bolestí, prožívají jiná utrpení, říká odborník na popáleniny

Protože v tu chvíli se pacient dostane na pracoviště s nejlepší péčí.
To je další věc, péče u nás je totiž multidisciplinární a fokusovaná na pacienty. Na našem pracovišti přijímáme v průměru 700 až 800 pacientů ročně a děláme pouze popáleniny a rozsáhlé kožní ztráty jiné etiologie. Třeba když někdo havaruje a má strženou kůži z velké plochy těla.

Případně ještě jde i o některá velmi zvláštní onemocnění, například toxická epidermální nekrolýza, která spočívají v tom, že pacient dostane třeba antibiotikum nebo lék proti bolesti hlavy a v důsledku toho se v podstatě „svlíkne“ z kůže včetně sliznic. I takoví pacienti následně profitují z toho, že jsou tady u nás na naší klinice, protože svým stavem jsou hodně podobní popáleným pacientům. Takže i když jsou to v podstatě kožní pacienti, tak leží u nás. Občas také léčíme i pacienty, kteří mají velké rozsáhlé bércové vředy a podobné komplikované rány. Takové pacienty stahujeme k nám a náš tým je na ně připravený.

Co je dalším důvodem podporujícím to zlepšení situace?
Rozhodně to, že se za posledních x let výrazně zlepšila intenzivní péče. My máme dnes ventilátory, dialýzy a další přístroje monitorace – vše se strašně zlepšilo. Zlepšila se zároveň chirurgická péče, protože teď jsme schopni řešit chirurgicky i pacienty, kteří mají 80 až 90 procent popálené plochy těla. Díky tomu mají pacienti nesrovnatelně lepší prognózu oproti minulosti. Ale dostáváme se do situace, celkově jako obor, že vlastně už péči nemůžeme nikam dále výrazně posouvat.

Jediné, co nás nyní může posunout někam výrazně kupředu, a na to čekáme, že někdo vymyslí nějakou umělou kůži s nějakými geny v nějaké laboratoři a my tam v případě potřeby zavoláme a řekneme – „potřebuji tmavou nebo světlou kůži, aby měla hodně pigmentových znamének, trochu ochlupení, potřebuji jí 2 metry čtvereční a přivezte mi ji za dvě hodiny“. A taková laboratoř by ji vyrobila a přivezla a my bychom vyřešili mantru, že došlo k 100% ztrátě kůže, kdy na sobě nemá daný pacient ani jeden centimetr čtvereční kůže zdravé.

Ale definitivní umělá kůže je otázkou velmi náročného primárního výzkumu. Kůže je totiž velmi komplikovaný orgán a není vůbec jednoduché ji vyrobit. Čekat tedy budeme určitě ještě velmi dlouho, protože aktuální výzkumy, které k tomu v zahraničí, konkrétně ve Švýcarsku, probíhají, trvají třeba 20 let, stojí miliony franků a k dnešnímu dni mají vyrobených pár centimetrů čtverečních. Protože je otázka, co pigmentové buňky, co potní a mazové žlázy, a další.

Nové technologie

To znamená, že už nemůžete nic dělat lépe než dosud?
Samozřejmě něco drobně zlepšit v intenzivní péči nebo chirurgii jde, ale to je vše a pro nás momentálně proto nastává jiný úkol. Hledat jiný rozměr v rámci popálenin. A tím je začít se dívat na pacienta trochu jinak a říct si „zlepšeme následnou kvalitu života pacientů“. Aby měli lepší jizvy, lepší výsledky v rehabilitaci, odešli z nemocnice dříve domů, rychleji se adaptovali na nový život. Protože cílem toho, co děláme, není jen pacienta zahojit, ale právě kvalita života za rok, kdy bývalý pacient už bude zpátky doma. Naším cílem je, aby se vrátil do společnosti, do práce, děti šly do školy, běhaly, sportovaly, aby se prostě pacienti vrátili co možná nejvíce do fáze a způsobu života před úrazem.

Nyní máme například nové technologie, třeba lasery, pojďme tedy dělat něco s jizvami právě laserem. Naši pacienti jsou často v těžkých podmínkách, pokud jde o výživu nebo rehabilitaci. Přemýšlíme, jak je lépe živit i doma, přemýšlíme, jaké používat nové rehabilitační postupy nebo léky. Celou naši filosofii tedy otáčíme a posouváme kupředu jiným způsobem. Úkol číslo 1, tedy přežití, a abychom pacienta zahojili nebo uzdravili, jsme částečně vyřešili a zde jsme už na hraně a nic podstatného pro něj asi už nyní nemůžeme udělat. Proto pojďme otevřít další rozměr péče. My nejen, že pacienty léčíme, ale my se o ně i staráme do budoucna. Popáleninová chirurgie akcentuje i tuto trajektorii, která se fokusuje na kvalitu života.

Dochází i ke změnám ve struktuře pacientů? Zaznamenáváte i zde nějaký vývoj?
To, co se nám poslední roky stává, je, že jsme dříve neměli chronické pacienty. Zejména u starších osob je velký problém s rezervami, které lidé ve stáří mají, typicky z hlediska hojení. Dříve to bylo tak, že starší pacienti umírali poměrně brzo, nebo rozhodně dříve, než nyní. Teď, díky intenzivní péči, jsme schopni pacienty zvládnout, ale oni již nemají sami dost sil, aby rozsáhlou plochu na těle zahojili sami. Takže se různě jejich tkáně rozpadají, infikují se, nebo se těžko vrací do života.

Jde primárně o gerontologické pacienty, kteří jsou navíc polymorbidní. Pro nás je to obrovská výzva, zejména právě kvalita jejich života, protože ta byla často již před úrazem, v důsledku těch jiných ostatních onemocnění, daleko nižší, než u mladého člověka nebo dítěte. A tato skupina pacientů, která sice díky nám přežívá závažné úrazy, se u nás následně léčí měsíce a stávají se v podstatě chronickými pacienty popálenin, a my s nimi musíme speciálně pracovat.

Gerontologický pacient má daleko nižší schopnost regenerace, nesrovnatelně nižší například oproti dítěti. A když se k tomu přidá ještě psychika a další choroby, nastává velmi složitá situace.

Po nehodě měl popáleniny na 90 procentech těla, na auta ale nezanevřel

Ale i tak ve vás pacient musí mít obrovskou důvěru, protože jste po úrazu vlastně jejich jedinou naději.
Co je zároveň na našem oboru bizarní, jsou některé představy laiků, když si myslí, že po našem zásahu na popáleninové klinice budou vypadat stejně nebo dokonce i lépe než před úrazem. To je ale naprosto nereálná varianta. Druhá varianta představy je tzv. anglický pacient, tedy člověk, co sotva šeptá, leží, ani se nehne, a vypadá jako troska, jen žije.

Ani tato varianta není správná. Navíc tu druhou ani nechceme a nedovolíme. V první variantě si řekněme, že bez jizvy to neumíme, bez jizvy se od nás nikdo nevrátí, ale otázkou je, jaká jizva bude, jak bude vypadat. To už je něco, s čím umíme pracovat.

Proto je vedle vaší kliniky popáleninové medicíny v rámci FN KV hned klinika plastické chirurgie?
My děláme výkony z oblasti plastické chirurgie na jizvách na naší klinice také, ale komplikovanější výkony děláme ve spolupráci s kolegy z plastiky. Ale zase díky těm moderním technologiím a moderní rehabilitaci těch rekonstrukčních výkonů také ubývá. Což je dobře, protože každá rekonstrukční operace, každé nové použití skalpelu znamená novou jizvu někde jinde.

Jak pravidelně ve své práci využíváte služeb kolegů psychologů?
Bez nich to nejde. Součástí našeho týmu je psycholog, který s pacienty i s jejich rodinami pracuje intenzivně a nejen tady u nás, ale i po propuštění z nemocnice. Přítomnost psychologa v týmu je pro nás nepodkročitelné minimum, musí být nedílnou součástí našeho týmu.

Je psycholog přítomný třeba i na vizitě?
Naopak, my jsme třeba na naší klinice zrušili klasické velké vizity, kdy se chodí v týmu k pacientům. Tady máme velmi specifický systém práce, protože co my si můžeme u toho lůžka pacienta říct? V podstatě nic, protože hned vedle leží další pacient, je potřeba zachovávat nějakou diskrétnost v diagnóze a prognóze a zároveň jde o velmi citlivá témata a také tam není vlastně ani faktický prostor. Navíc příběh našeho pacienta se skládá z milionu různých informací, které my si o něm musíme říct.

Takže jdeme tou cestou, že si pacienty detailně fotíme a následně promítáme v rámci multidisciplinárního týmu, kde se všichni potkáváme – chirurgové, intenzivista, anesteziolog, nutriční terapeut, rehabilitační pracovník, klinický farmakolog, mikrobiolog, psycholog, sestry… a mimo jiné také lékařský etik. Každá profese má v rámci léčby svůj smysl. A toto nejde nikdy v životě udělat přímo u toho lůžka s pacientem.

Bavíme se v rámci týmu o tom, jak se cítí psychicky, jak je na tom nutričně, co mu nosí rodina, co všechno sní, kolik toho sní, jestli už se začíná hýbat, jak moc se může hýbat, může cvičit rukama, chce nebo nechce cvičit, jak je na tom po intenzivní stránce, jaké má na sobě bakterie, jak má nastavené léky, co na aktuální stav říkají jeho plíce, srdce, jaké je jeho sociální zázemí, jak komunikuje se sestrami a v neposlední řadě jaká je jeho perspektiva, až ho pustíme domů. Vše řešíme v rámci našeho multidisciplinárního týmu a hledáme pro něj společný průsečík, který by mohl fungovat. V tomto je náš přístup unikátní, je holistický, zajímá nás trajektorie života daného člověka. Konec pro nás není definován propuštěním z nemocnice.

Jednoduché to není

Kterou z těch zmíněných profesí byste potřebovali ještě personálně posílit?
Chirurgy. Vypadá to jednoduše, že operujete jen popálenou kůži, ale jednoduché to není. Chirurg, který u nás pracuje, musí vědět hodně věcí o intenzivní péči, u dětí i u dospělých. Musí se vyznat, jak léčit bolest, šok, krevní ztráty, jak ventilovat pacienta, jaká je strategie léčby antibiotiky, co dělat, když má pacient třeba sepsi nebo krvácí. Každého lékaře je navíc potřeba vyškolit tak, aby samostatně zvládl odoperovat dvouleté dítě, které má popáleniny na 60 procentech těla.

Jak to trvá dlouho, než tohle lékař úspěšně zvládne?
Deset let. Od ukončení lékařské fakulty v průměru deset let, aby byl lékař proškolený, že by mohl sám to malé dítě operovat. Protože tam nejde udělat chybu. I jedna jediná se může vymstít. Mimo jiné jde třeba o to, že malí pacienti mají obrovské tepelné ztráty. Protože jak pacient nemá kůži, tak není schopen regulovat si tělesnou teplotu. A u dětí je to obzvlášť promptní pokles teploty, takže je nutné operovat rychle, aby ti pacienti nevykrváceli.

Popálená dívka z Ukrajiny přežila díky českým lékařům. Dali jí umělou kůži

Jaký je vlastně poměr mezi dětskými a dospělými pacienty na vaší klinice?
Dlouhodobě máme zhruba dvě třetiny dospělých pacientů a jednu třetinu dětských pacientů z toho celkového průměrného počtu 700 až 800 pacientů ročně.

V oblasti popálenin a možná i popáleninové medicíny jako takové jistě existuje mnoho mýtů a nepravdivých představ. Můžete nějaké typické zmínit a vyvrátit?
První mýtus je, že jde o monotónní chirurgickou práci. Já říkám, že nejde. Není to o tom, že jste jen na sále a děláte jednoduchou mechanickou operační činnost. Dalším mýtem je, že u nás pacienti trpí bolestí. Utrpení to ano, to je ta popálenina, stejně, jako každé jiné trauma. Ale bolesti nemají. Na bolest máme samozřejmě léky. Ale snažíme se i o nové unikátní přístupy a práci s bolestí a psychikou zároveň. Například pacient, pokud je schopen vnímat, tak má v ruce takové injekční pero a může si sám dát analgetikum tím, že cvakne, jako s propiskou. Je to zajímavé, jak to funguje, protože ti pacienti tímto způsobem snižují podávané dávky opiátů až o 50 procent.

Princip je ten, že oni vědí, že nemusí čekat na sestru nebo lékaře, až jim přijdou něco píchnout, ale mohou si to regulovat sami a zde zcela konkrétně funguje psychika. Protože tím, že vědí, že sami mohou, tak to často neudělají. Dokonce tento přístup úspěšně používáme i u dětí. Starší děti si mohou podat lék sami, u mladších dětí jim to aplikují případně maminky. Tím třetím mýtem je to, že pokud někdo prodělá popáleninu, končí mu život a zůstane navždy mrzákem. Ale my zde máme pacienty, které jsme operovali, měli z 60 – 90 % popálené části těla a dnes s nimi jezdíme na kempy, pořádáme pro ně akce a hrajeme s nimi fotbal, běháme a žení se a vdávají. Jsou to úplně normální děti nebo již vyrostlí dospělí a zvou nás na svatby. Vše jsou to hmatatelné důkazy toho, že i když utrpíte úraz, můžete se plnohodnotně vrátit zpět do života.

Které místo na těle je z pohledu popáleninových úrazů nejhorší nejen na samotné postižení, ale i na operační výkony a následné hojení?
Zcela obecně je to obličej a ruce. Tedy komunikativní partie – jsou totiž velmi delikátní. Ono je to na těchto místech totiž vždy všechno vidět. Navíc třeba na tom obličeji je daleko více samostatných orgánů, než třeba na noze.

Snažíme se pomáhat i v psychosociální reintegraci

Což má asi i velká vliv následně právě na tu psychiku.
Z pohledu psychiky jsou navíc nejkomplikovanější teenageři ve věku kolem 15 až 16 let. Chtějí se líbit, všude kolem panuje tlak na good looking, ale když má člověk třeba 50 procent těla popáleného, tak následky budou už vždy vidět. A nejen ten teenager, ale i my jsme vlastně tím pádem pod velkým tlakem, protože pacient se chce co nejrychleji vrátit do běžného života s co nejmenšími vadami na kráse a což nemusí být někdy tak snadné. V teenagerovském věku se nejvíce potkává střet samotného postižení a psychiky.

Proto se pacientům snažíme pomáhat i v psychosociální reintegraci. Máme už skoro 20 let založený spolek s názvem „Bolíto“ (www.bolito.cz), který se věnuje právě psychosociální reintegraci u popálených pacientů. Děláme pro ně různé akce, třeba kempy. Na nich je krásně vidět, jak je ten přístup individuální. Stejná jizva, která jednomu člověku vadí, tak druhému vůbec nevadí. Platí, že i s relativně malou jizvou může mít člověk velké psychické problémy a naopak.

S psychikou a kvalitou života tedy pracujete velmi zodpovědně.
S tím souvisí i další věc, kterou jsme na klinice zavedli, a je naprosto unikátní. Jde o klinického etika jako součást týmu. Což není standardem ani v těch popáleninových centrech ve světě. Protože máme spoustu etických otázek, které vždy vyplynou z konkrétní situace.

Někdy se totiž i naše snaha dostane na své limity a my nevíme kudy se vydat, abychom tomu člověku pomohli, a musíme ho třeba převést do paliativní péče. Pak nastává otázka, jaký je tedy další postup, co je etické a férové vůči pacientovi, jak se k němu zachovat. Ten etik je vlastně člověk z venku a je k dispozici oběma stranám, jak nám, tak pacientovi a rodině a celou situaci moderuje. Jeho přítomnost je důležitá i pro náš tým.

Co bylo pro vás osobně tím impulsem začít se věnovat oboru popálenin?
Jako u většiny věcí v životě to byla náhoda. Po chirurgické atestaci prvního stupně jsem přemýšlel co dál, protože mi chirurgie připadala v lecčem hodně jako anatomický problém. Ono je samozřejmě velmi zajímavé vědět, jak fungují struktury, jak se dají napojovat a jak to celé funguje. Ale já jsem osobně hledal nějaký přesah, nějaký multidisciplinární pohled na člověka. A to mi obor popálenin přináší, protože tady najednou máte věcí k řešení opravdu hodně. Co je pro mě velmi zajímavé po celou moji kariéru, je vidět toho pacienta od začátku až do konce, celý průběh. V našem oboru to není jen provedení operace a jeho předání na jiné oddělení a už ho nevidět.

My s pacienty trávíme měsíce i dlouhé měsíce a po zbytek života k nám chodí do ambulance. Dodnes mě práce s pacienty neuvěřitelně baví a nechci dělat jen jednoduché věci. A přesně takové lidi mám rád i v týmu, kdy navíc velmi podporuji a umožňuji, aby kolegové vyjížděli do zahraničí, na stáže, učili se u nejlepších ve světě a pak přijeli zpátky a tady to, co se naučili venku, zavedli. Chceme se srovnávat pouze s těmi nejlepšími ve světě. Každému zájemci o práci u nás rozhodně neslibuji jednoduchou práci, ale v rámci medicíny slibuji krásnou práci, kdy navíc nepochybujeme o jejím smyslu.

Autor:
Témata: pacient, popálenina

Rozpoutáme u nás Trumpovu konzervativní revoluci, slibuje šéf Motoristů Macinka

Nejčtenější

Pekarová chválila Kingdom Come. Nemáte zásluhu, neparazitujte, sepsul ji autor

Hra Kingdom Come Deliverance 2 od českého vývojáře Warhorse Studios je celosvětový prodejní hit. Vývojářům na Facebooku pogratulovala také šéfka Sněmovny Markéty Pekarové Adamové (TOP 09), na což...

Trump nevyhostí prince Harryho z USA. Je to chudák, má hroznou ženu, vysvětlil

Britský princ Harry se podle serveru listu The New York Post nemusí obávat toho, že bude vyhoštěn ze Spojených států. Americký prezident Donald Trump totiž vyloučil, že by ho chtěl deportovat.

„Je to tu peklo.“ Dva dny s narkomany na Andělu, drogovém epicentru Česka

Premium

„Já chci umřít. Fakt chci umřít. Rozumíte? Bože, prosím, ať už chcípnu, tohle není život, tohle je peklo a tyranie. Anděl je peklo,“ zoufale prosí šestačtyřicetiletý vyučený podkovář Tony, bezdomovec...

Masakr ve švédské škole si vyžádal deset mrtvých. Zahynul i pachatel, říká policie

Zhruba 10 mrtvých si vyžádala úterní střelba v areálu vzdělávacího centra v Örebro ve středním Švédsku. Policie se domnívá, že mezi mrtvými je i samotný útočník, který zřejmě jednal sám. Policie...

Šikaně čelila roky, říká matka napadené dívky. Škola pochybení odmítá

Několik desítek dětí v sobotu v Hodoníně přihlíželo nevybíravým útokům na dvanáctiletou dívku. Ta čelila fackám, kopancům, plivání i tahání za vlasy. Podle její matky šlo o důsledek dlouhodobé šikany...

V Dublinu pobodal muž několik lidí. Policie ho zadržela, útočil náhodně

Několik lidí utrpělo zranění, když je v neděli v irské metropoli Dublinu pobodal útočník. Server deníku The Irish Times nejprve napsal, že zraněné jsou až čtyři osoby, později bilanci snížil na tři.

9. února 2025  17:56,  aktualizováno  18:36

Na Mladoboleslavsku hoří rodinný dům, platí druhý stupeň poplachu

Hasiči v neděli odpoledne vyjížděli do Žďáru na Mladoboleslavsku k požáru rodinného domu. Vyhlásili druhý stupeň požárního poplachu ze čtyř možných, oheň se jim podařilo dostat pod kontrolu a nyní ho...

9. února 2025  18:29

Osvětimský vězeň číslo 2. Ze zloděje hrdinou, jenž zachraňoval před nacisty

Nacisté po něm chtěli, aby se v koncentračních táborech stal coby kápo nástrojem jejich zlovůle a tyranem, jenž život svých spoluvězňů promění v peklo na zemi. Německý zloděj Otto Küsel se ale tváří...

9. února 2025  18:26

Izraelská armáda se stáhla z koridoru, který rozděloval Pásmo Gazy

Izraelská armáda v Pásmu Gazy stáhla z koridoru Necarim, který v průběhu války vytvořila a kontrolovala. Dva kilometry široký a šest kilometrů dlouhý koridor odděluje severní část Pásma Gazy od její...

9. února 2025  12:48,  aktualizováno  17:45

Buďte fit: Vyzkoušejte cvičební program gravido
Buďte fit: Vyzkoušejte cvičební program gravido

Hledáte komplexní lekce cvičení pro těhotné a maminky po porodu? Nebo byste ocenily srozumitelné informace o přípravě na porod a mateřství? Přesně...

Nakreslili mi tečky na obličej a dekolt. Pět let tajila práci na Kingdom Come 2

Zatímco česká středověká hra Kingdom Come: Deliverance 2 právě zažívá zasloužený úspěch, práce na motion capture, tedy...

Zvyšují riziko úmrtí. Průmyslové potraviny zavrhla dosud největší studie

Její verdikt není unikátní, obdobný vynesly mnohé předchozí výzkumy. Jenže aktuální studie se chlubí největším,...

V příštích měsících uvidíme pády i velkých stavebních firem, říká expert

Premium „Kdekdo se ještě donedávna pouštěl do podnikání s pozemky, protože ten byznys vypadal tak, že ho může dělat každý a že...

Pár telefonátů a cla o měsíc odložena. Trump se dohodl s Mexikem a Kanadou

Americká cla na mexické a kanadské zboží se o měsíc odkládají. Oznámili to po telefonickém rozhovoru mexická...

Janek Ledecký tajil děti a teď i vnučku. Skoro dva roky je dědečkem

Kondici má jako čtyřicátník a figuru taky, nakonec hojně ji předvádí i v dokumentu, který o něm natočila Česká...