Anežka Hrůzová byla dívka z vesnice nedaleko Polné. Pracovala jako švadlena. 29. března 1899 se z Polné jako každý den vracela z práce přes les, domů však již nedošla. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech na Bílou sobotu. Vrah ji nejprve uhodil zezadu do hlavy, potom přiškrtil a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem. Tělo ukryl do mlází, přikryl větvemi a zmizel. Měla roztrhané oblečení, ale nebyla znásilněna. Pitva prokázala, že byla panna.
Tělo dívky našli během rozsáhlé pátrací akce venkované. Při ohledání se objevila velká krvavá rána na krku, která připomínala tradiční „košérování“. Rituální porážku, při které židovský řezník – šochet poráží zvíře za přísně stanovených podmínek.
Vražda oživila temnou pověru
A právě shoda okolností, kdy šlo o křesťanskou pannu, která vykrvácela na Bílou sobotu, na kterou ten rok připadl i židovský svátek pesach, se stal důvodem, že vražda oživila jednu dávnou temnou pověru. Že Židé přidávají do macesů, chleba pečeného na pesach, krev křesťanských panen.
Ačkoli v podezření bylo tehdy více osob, zatčen byl dvaadvacetiletý Leopold Hilsner, mladík se špatnou pověstí. Trochu tulák, žebrák, nedoučený švec a nejchudší z polenských chudých a hlavně Žid.
V Polné rázem propukly protižidovské bouře, antisemitismus zachvátil nejen bulvární a radikální listy a v mnohatisícových nákladech vycházely i nejrůznější pohlednice – matka modlící se na místě vraždy či rodný domek oběti.
Proces na vlně antisemitismu
V této atmosféře se konal od 12. září 1899 v Kutné Hoře proces, v němž žalující stranu zastupoval známý národovec a radikální poslanec Karel Baxa, pozdější dlouholetý pražský primátor a předseda čs. ústavního soudu.
Hilsnerovi přitížilo, že během vyšetřování i procesu několikrát lhal. Nikdy se ale nepřiznal a důkazy proti němu byly jen nepřímé. Přesto byl Hilsner 16. září odsouzen za spoluúčast na vraždě Hrůzové k trestu smrti.
Celý proces probíhal za obrovského zájmu tisku a před davem přihlížejících, který byl přesvědčen o Hilsnerově vině. Publikum se nevešlo ani do soudní síně a na vynesení rozsudku čekalo na náměstí pod okny soudu.
Proti vlně antisemitismu se tehdy ozval profesor pražské univerzity Tomáš Garrigue Masaryk. Ten se v kauze začal angažoval až po rozhodnutí soudu první instance, kdy vydal brožuru Nutnost revidovati proces polenský. Masaryk, který zkritizoval vyšetřování i postup soudu a usiloval o revizi procesu, se snažil vyvrátit domněnku, že Hrůzová se stala obětí rituální vraždy.
Za to se mu dostalo veřejného odsouzení a lidové básničky „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ Studenti Masaryka vypískali na přednášce, obvinili ho z toho, že je od Židů zaplacen. Dav studentů pod jeho okny mu nadával od židovských zaprodanců a musela ho rozehnat policie.
Masaryk sám přiznával, že mu nešlo ani tak o samotného Hilsnera, o jehož inteligenci se vyjadřoval hanlivě, ale o to, aby případ nebyl vnímán jako židovská rituální vražda. Po Masarykových protestech a na základě dalších znaleckých posudků byl verdikt 25. dubna 1900 zrušen a kauza byla soudem ve Vídni vrácena k novému projednání u jiného soudu.
Krajský soud v Písku však Hilsnera 14. listopadu 1900 znovu odsoudil k trestu smrti. Trest, který potvrdil i vrchní soud ve Vídni, zmírnil až v červnu 1901 císař František Josef I. milostí na doživotní vězení. Žádosti o další revizi procesu, kterou požadoval Masaryk spolu s dalšími významnými vědci a humanisty, však byly zamítnuty. Za Hilsnerem se na dvě desetiletí zavřela vrata pankrácké věznice.
Milost přišla pozdě, vrah zůstal neznámý
Obětí antisemitských bouří se nestal jen Hilsner a Masaryk. Už po synově zatčení uprchla z Polné Hilsnerova matka s jeho mladším bratrem. Rodina se posléze dokonce nechala přejmenovat.
Hněvu veřejnosti čelil i Hilsnerův advokát, doktor Zdenko Auředníček, který ho hájil jako ex offo před kutnohorským i píseckým soudem. Musel čelit ostrým útokům veřejného mínění a úbytku významných klientů. Po procesu s Hilsnerem se rodina ocitla na okraji společnosti a na Masarykovu radu se proto přestěhovali do Vídně, kde Auředníček opět začal vykonával advokátní praxi.
Až v březnu 1918 udělil císař Karel I. Hilsnerovi milost. Zbytek života strávil Hilsner pod jménem Heller ve Vídni, kde mu byla z pokynu prezidenta Masaryka údajně vyplácena finanční podpora a kde také v roce 1928 zemřel. Hilsner nikdy nebyl rehabilitován, o tom, kdo mohl být ve skutečnosti Anežčiným vrahem, existuje řada teorií.
