Hlavní soupeři, ODS a ČSSD, dokonce shodně vidí rodinné štěstí – na letáčcích mají zobrazenou blonďatou dívku, která si na trávníku hraje se zlatým retrívrem.
Jenže hlavní problém české populace zůstává: pomalu vymírá. A to i přes současnou zvýšenou porodnost, přehnaně nazývanou babyboomem.
MF DNES známkovala stranyza předvolební sliby rodinám |
Ani narození chlapci a dívky totiž zdaleka nestačí nahradit ty lidi, kteří zemřou. K takzvané přirozené reprodukci jich chybí ještě skoro čtyřicet tisíc, nynějších 120 tisíc narozených dětí ročně je málo.
Jak mladé lidi přesvědčit, aby nezůstávali singles, svobodní, když ani dvojnásobný rodičovský příspěvek nezabral? A jak mladé páry, aby měly alespoň dvě děti? Nařídit někomu, aby se vzdal vysněné kariéry, cestování či jiných plánů, nelze.
Pro stát je to problém skoro existenční: za pár desítek let nebude, kdo by vydělával na penze pro armádu důchodců a na jejich stále dražší zdravotní péči. S nízkou porodností se potýká celá Evropa.
Bezdětní jsou na tom líp
Jedinou výjimkou je Francie, kde je možné se inspirovat, jak stát může ve 21. století motivovat mladé k tomu "mít děti".
Francouzi je pobídli dvěma věcmi. První je velké finanční zvýhodnění rodin s dětmi. Zavedli jakési "společné zdanění celé rodiny". Sečte se plat otce i matky a vydělí se počtem lidí v domácnosti včetně dětí. Díky tomu se opravdu velmi razantně snižují odvody rodiny pro stát.
V Česku je to naopak – přes všechny řeči politiků o prorodinné politice lépe jsou na tom bezdětní lidé. Stát odpustí z daní necelých jedenáct tisíc ročně za jedno dítě.
Avšak podle výpočtů Českého statistického úřadu náklady na jedno dítě jsou v průměru 80 tisíc korun za rok. Čili ona sleva na dani, můžeme říct "spoluúčast státu" na výchově, činí pouhých třináct procent. Nic moc investice do vlastní budoucnosti, když vezmete, že brzy budou vaše děti "krmit" státní kasu.
U nás nikdo nic takového jako ve Francii nenavrhuje. ČSSD se marketingově pořád zaměřuje jen na podporu v prvních pár letech života – dokola mluví o porodném, mateřské a rodičovském příspěvku. Rodiče však dítě živí minimálně do osmnácti let, spíše déle.
V chudých zemích porodnost neklesá
Konzervativní lidovci sice přicházejí s opravdu velkým zvýšením slev na děti (až 30 tisíc korun na jedno), avšak v době ekonomické krize a všeobecného šetření zřejmě zůstanou jen na papíře.
Děti navíc souvisí s důchodci a tolik zmiňovanou penzijní reformou. Zvyšování věku odchodu do důchodu nebo vytváření více pilířů financování – to všechno je sice nutné, ale vlastně jde jen o kosmetické úpravy. Krach penzí v podstatě zachrání jediná věc: dlouhodobá zvýšená porodnost.
Nejen v penzi jsou na tom dnes líp – čistě finančně – opět bezdětní. Představte si dvě rodiny. První bez dětí v produktivním věku mohou své vydělané peníze utrácet za požitky nebo majetek. Druzí, s potomky, musí investovat do dětí.
Když pak obě přijdou do důchodového věku, na penzi obou vydělávají děti u druhé rodiny. Je to spravedlivé? Neměli by si náhodou ti první alespoň na část penze sami našetřit, a nikoliv spoléhat na stát?
Hodně sociologů je přesvědčeno, že právě toto pohodlí státních průběžných důchodových systémů je hlavní příčinou, proč klesá porodnost ve vyspělých zemích.
Vždyť v chudých zemích, kde žádné státní penze nejsou, lidé mají dětí hodně. Jsou pro ně jedinou možností, kdo se o ně postará ve stáří.
Politici o tom začínají mluvit opatrně. ODS, TOP 09 a KDU-ČSL shodně navrhují, aby výše penze závisela na počtu dětí (včetně adoptovaných nebo v pěstounské péči). Avšak jde o malé rozdíly v řádu pár procent.
Dítě po padesátce
Se zajímavým nápadem přicházejí zelení. Chtějí, aby se stejně jako v Polsku manželům vypočítal společný důchod. Chtějí zabránit nerovnostem, kdy žena, která se starala o děti, a má tudíž nižší penzi, zůstává po ovdovění s nízkým příjmem.
Ale už dost o penězích. Lidé nemají děti jen kvůli tomu, že jsou "moc drahé". Francouzům se povedlo pohnout i s druhou věcí, možná ještě důležitější pro rozhodování – pomoci sladit hlavně ženám profesní a rodinný život.
Ve zmíněné Franci mají půl milionu registrovaných pečovatelek, jež pečují o děti do tří let. Následuje dostatek mateřských škol a také zvýhodnění částečných pracovních úvazků. Využívá je tam třetina maminek – neztrácejí tak kontakt s profesí a zároveň mají dost času i na výchovu dětí.
V Česku firmy zkrácenou pracovní dobu moc nenabízejí, stát je totiž nijak daňově nezvýhodňuje. Podobné recepty teď navrhují takřka všechny strany, avšak probraly se docela pozdě – vždyť takto nekonfliktní věci už dávno mohly ve shodě prosadit.
Málokdo bere v potaz, že rodina sama dneska vypadá jinak – pomalu už polovina dětí vyrůstá v něčem jiném než v tom, co známe z čítanek a usměvavých reklam.
Buď proto, že se jejich rodiče rozvedli, nebo proto, že se ani nikdy nevzali – v druhém případě sice část párů žije jako rodina, ale přibývá rodičů samoživitelů.
Ti se potýkají s každodenními problémy typu nemožnost získat rodinnou slevu na autobus nebo na dovolenou. Tady cítí příležitost na rozdíl od konzervativních partají liberálové ze sociální demokracie a Strany zelených, chtějí vyšší alimenty.
Celé to zní jako chmurná budoucnost. Pokud bereme jednání politiků jako vzorové, možná se nám snaží šéfové dvou největších stran, Mirek Topolánek z ODS a Jiří Paroubek z ČSSD, ukázat řešení. Pořídit si dítě po padesátce, pár let před důchodem.
