Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Jako vyjednavači přijíždíme většinou do situace, která je na začátku naprosto zablokovaná. Na mostě sedí člověk, chce skočit a my přijedeme a nechceme, aby skočil. On se s námi bavit nechce, my s ním mluvit potřebujeme. On chce, aby všichni z místa odjeli, nám tam najíždějí další a další síly. Do toho je tam policie, která je ve stresu, protože potřebuje tu situaci vyřešit,“ popisuje situaci, která nejčastěji začátku vyjednávání předchází.
Řešení vzniká až na místě
Vyjednavači ve velké části případů jedou na místo pouze se základními informacemi. Samotné řešení vzniká podle Pošívala až na místě. Přestože první větu, kterou vyjednavač směrem k ohroženému člověku použije, považuje host Rozstřelu za důležitý moment, začátek vyjednávání leží podle něj na časové lince ještě před ní.
„Na začátku potřebuje vyjednavač zvládnout nastavení sebe sama. Musím tu první větu říct takovým způsobem, aby nezpůsobila opak toho, co chci. Potřebuji svou mysl nastavit do klidu, do soustředěnosti, protože podle toho, jak mám nastavenou mysl, se chovám a podle toho, jak se já chovám, nastavuji mysl toho druhého člověka. Pokud budu nervózní, těžko někoho uklidním,“ popisuje. Vyjednavač navíc poukazuje na to, že člověk, který se chystá zabít, nevnímá příjezd záchranných složek jako příchod pomoci.
„Proto by první vyjednávací věta měla člověku dávat najevo, že pro něj nepředstavujeme nebezpečí. Chceme naopak pro dotyčného vytvořit bezpečný prostor důvěry. Musí tam mluvit člověk s člověkem, ne policista se sebevrahem,“ vysvětluje klidným hlasem Pošíval.
Konkrétně by to podle něj znělo nějak takto: „Dobrý den, já se jmenuji Karel Pošíval a jsem tady, protože vidím, že prožíváte teď velmi těžkou životní situaci. Neumím si vůbec představit, co musíte prožívat, ale přijel jsem proto, abych vám pomohl. Můžete mi, prosím, říct, co se stalo?“ Ve chvíli, kdy s vyjednavačem dotyčný začne mluvit, otevírá se podle Pošívala okno příležitosti.
Vyjednáváme třeba i deset hodin
Většina situací se podle hosta Rozstřelu nevyřeší za půl hodiny, vyjednavači musí často aktivovat veškerou trpělivost.
„Já osobně jsem nejdéle vyjednával asi osm a půl hodiny. Byl to případ ženy, která chtěla skočit ze čtvrtého patra. K tomu si situaci ještě pojistila tím, že si pořezala předloktí a vypila Savo. Měla plán, že v tom okně zkolabuje a spadne. Jenomže byl leden, velká zima, a jak tam stála jen v noční košili, tak se jí rány zatáhly a metabolismus natolik zpomalil, že Savo neúčinkovalo.“ Pokud v takových situacích fyziologické potřeby přinutí vyjednavače si odskočit, zastoupí ho kolega. I to je důvod, proč vyjednavači pracují v týmu.
Nejdelší vyjednávání na území Prahy trvalo jedenáct hodin. „Vedla ho kolegyně z hlídkové služby Prahy 2. Přijela na místo jako první a podařilo se jí navázat s dívkou natolik dobrý kontakt, že vyjednavači, kteří přijeli až následně, už jí vlastně jenom pomáhali. Celé to trvalo jedenáct hodin, ale dívku se od záměru podařilo odradit. Za půl roku přijela kolegyni poděkovat,“ říká muž, který mimo jiné školí právě prvosledové policejní hlídky, jak v takové situaci postupovat.
Nikdy neslibuji, co nemůžu splnit
Jakkoliv se to může v případě záchrany života zdát omluvitelné, Pošíval zdůrazňuje, že vyjednavači jsou školeni na to, aby člověku v krizi neslíbili nic, co by nemohli splnit.
„Když slíbím zabarikádovanému člověku, že na něj policie nevběhne ve chvíli, kdy otevře dveře, musím to být schopen dodržet. V momentě, kdy by vyšlo najevo, že jsem lhal, zbortí se celý proces navazování důvěry a navíc, pokud by se ta situace někdy v budoucnu opakovala, ten člověk nebude už nikdy nikomu věřit.“
Jsou případy, kdy se, přestože jsou vyjednávači na místě, k vyjednávání nepřistoupí.
„Většinou jsou to situace, kdy třeba vevnitř, v zamčeném bytě, dochází k násilí se zbraní a my slyšíme rozbíjení nábytku, volání o pomoc a víme, že poměry uvnitř eskalují. V takových chvílích se okamžitě dělá ozbrojený zákrok, protože uvnitř je někdo bezprostředně ohrožený na životě a zdraví.“
Naopak s teroristy se, navzdory často šířenému přesvědčení, vyjednává. „O vyjednávání s teroristy získáváme informace ze států, kde tento problém často řeší. Minulý rok jsme byli ve Francii u jednotky, která vyjednávala při útoku na klub Bataclan i v židovském obchodě,“ říká vyjednavač.
Zkušený expert v další části Rozstřelu popisuje, co si od francouzských kolegů odnesl. Dále se v rozhovoru s moderátorkou Elen Černou dostanou i k tomu, proč úplně nevěřit filmům o vyjednávačích a kdo je podle zkušeností nadpraporčíka Pošívala nejhorším partnerem na vyjednávání.
