Jak byste svou náplň práce pohřební průvodkyně v krátkosti popsaly?
Koublová: Zabýváme se organizací posledního rozloučení se vším všudy na míru rodině, které zrovna pomáháme. Oproti ostatním pohřebním službám se to snažíme dělat velice osobně na místech a způsoby, které jsou lidem blízké.
Nechci říkat, že nemáme rádi krematoria a smuteční síně, protože i v nich se jednou za čas vyskytneme. Není to pro nás ale tak osobité, jako když rodina řekne, že měl tatínek rád letadla a my následně zorganizujeme poslední rozloučení na letišti.
Chceme, abychom pozůstalým skrz naše rituály, které jsou svým způsobem jedinečné, pomohli jejich zemřelé vyprovodit. Proto si říkáme průvodci. Jsme s rodinou od momentu, kdy člověk zemřel, až do momentu smíření, což může být klidně i rok, dva.
Jiný přístup ke smrti. Zemědělec založil hřbitov, nebožtíky „sází“ do země |
Na instagramový profil Funeralguides přidáváte i krátká videa. Jaké nejčastější mýty boříte na internetu nebo ve svém okolí?
Žáčiková: V podstatě všechno. Že pohřeb nemusí být v krematoriu. Že může být o víkendu. Že si lidé mohou nechat doma tělo několik dní. Že může být pohřeb klidně i za měsíc.
Koublová: Většina z nás má ještě civilní zaměstnání, a když někam jdeme, řekneme „já mám obřad“. Už jenom tím bouráme bariéry a pouštíme téma mezi lidi.
Hřbitov bez uren a rakví? Nebožtíci by mohli spočinout v ekologických biocentrech |
Stalo se někdy, že jste od pozůstalých dostaly požadavky, které jste nebyly schopné splnit?
Koublová: To se nám ještě nestalo. Největší výzva, co jsme kdy měli, byl výstřel popela raketou. Paní si přála pohřeb, který bude zážitek a všechny ohromí. Proto právě její manžel přišel s tímhle požadavkem.
Oslovili jsme Svaz modelářů, který s tím měl už zkušenost a raketu nám vytvořil. Poté jsme do ní obřadně vsypali popel a okvětní lístky. Společně s rodinou jsme ji odpálili a popel pak rozptýlili nad předem domluveným místem.
Jak v základu postupovat, když někdo zemře a je třeba vypravit pohřeb?Žáčiková: Na začátku se volá lékař, záchranka nebo 112. Ti tělo ohledají a vyplní úmrtní list. Pak se volá pohřební služba, která se má postarat o tělo zesnulého. Pokud dotyčný zemře v nemocnici, tak tam je to vyřešené. Když ale odejde doma ve tři odpoledne, tak není nutné mít hned v osm večer naplánovaný celý obřad. Do čehož vás občas tlačí menší lokální služby.
Máte právo si nechat nebožtíka pár dní doma a v klidu se s ním důstojně v soukromí rozloučit. Případně ho nechat odvézt pohřební službou, ale můžete si ještě promyslet, co se s tělem bude dál dít.
Koublová: Pokud vám někdo umírá, je dobré být na situaci připravený. Pobavit se o tom a na rozhodnutí nespěchat. Je stanovená doba 96 hodin, do kdy je třeba si zajistit pohřební službu, ale málokdy vám ten, kdo nebožtíka odváží, tohle všechno řekne.
Ekologická rakev, lněný rubáš, kvítí jako náhrobek. Hřbitov nabízí alternativu |
Jsme přirozeně natlačení do nějaké služby a lidi už poté nenapadne si říct, že si teď dají den, dva na rozmyšlenou a najdou někoho, od koho ten pohřeb chtějí. Hlavní je dát si čas, nenechat se nikým nikam natlačit a nechat myšlenky volně plynout.
Nejkrásnější je, když mluví hosté
Jak běžné je mít při obřadech v Česku otevřenou rakev? Pomáhá to příbuzným, aby se s danou situací lépe vypořádali?
Koublová: To je záležitost spíše okolních států nebo USA. U nás se s otevřenou rakví téměř nesetkáváme. Častější je rozloučení se zemřelým před obřadem, kdy se na něj rodina přijde naposledy podívat.
V případě nečekané smrti, kdy pozůstalí nebožtíka vidí, si mozek řekne: „Ano, teď ho tu vidím, opravdu se to stalo.“ Funguje to z psychologického hlediska jako takové uvědomění.
Žáčiková: Z praxe Olega Vojtíška (zakladatel Pohřebních průvodců) je poměr otevřených rakví tak 1 ze 100, v Německu 80 a v Polsku dokonce i 90 ze 100. V tom jsme oproti ostatním zemím dost jiní.
Změna pohřebních zvyklostí. V USA čím dál víc posílají zpopelněné poštou |
Nechávají pozůstalí smuteční řeč na vás nebo ji čtou sami?
Koublová: Tak i tak. Před obřadem si voláme s rodinou klidně i několik hodin, aby nám o zesnulém něco pověděli. Jedním z důvodů je sepsání řeči a druhým terapie. Pozůstalí jsou málokdy vyslyšeni. Lidem z okolí je blbé se jich na to zeptat nebo to nechtějí slyšet, pokud mají v sobě nějaká traumata.
Takže oni nám vypráví a my pak řeč sepíšeme, pošleme ji rodině na úpravu, která ji buď schválí, nebo doplní dle potřeby. Standardně ji pak při obřadu čteme my, ale stává se, že se ji nakonec někdo z příbuzných rozhodne přečíst sám, pokud cítí, že chtějí tomu zesnulému takto něco dát nebo se nějak angažovat.
Žáčiková: Nedávno jsem připravovala pohřeb, kde jsme měly s paní ještě pět minut před obřadem připravené tři verze řeči a nakonec z toho vyplynulo, že nejhezčí bude, když necháme mluvit hosty. Takže tam nebožtíkovi jeho známí zazpívali, zahráli a vyprávěli o něm krásné historky.
Nakonec se pak odhodlala i paní a svou řeč přečetla. Někdy se ale stane, že se rodina nakonec neodhodlá. Je tedy dobré mít to před obřadem jasně dané, ale někdy se to mění i během obřadu.
Koublová: Když vzpomínají blízcí, tak je to úplně nejlepší. Je sice hezké napsat řeč, kterou přečteme my, ale nejkrásnější okamžik je, když mluví hosté.
Těla v rakvích tlela kvůli složení půdy až 40 let. S pohřby do země proto končí |
Co při rozloučení nejčastěji hraje? Stále je to Ave Maria a Jednoho dne se vrátíš?
Koublová: Slunečný hrob je stálicí. Pak hodně písničky od Lucie Bílé.
Žáčiková: Za mě je to Zuzana Navarová – Andělská. Ale ta se mi líbí, tu ráda poslouchám pořád dokola. Taky Marek Ztracený. Před týdnem na obřadu zase hráli Rammstein.
Koublová: V poslední době se nám tam dostává také Mirai, ale to je v souvislosti s tématem, o kterém píseň je. Když Mirai vydali písničku Lítej, tak si to lidi vzali za své a skladbu pouštíme při vypouštění balonků s popelem do nebe.
Na pohřeb patří humor i děti
Stane se, že si budoucí nebožtík sám naplánuje rozloučení?
Žáčiková: Poslední dobou se nám stává, že za námi lidé chodí s představou o vlastním rozloučení.
Koublová: Občas se to stane. Měli jsme třeba jednoho Skota, jehož popel jsme na voru dopravili doprostřed Vltavy a tam ho pak rozptýlili. Tohle rozloučení jsme konzultovali už zaživa.
Natírání těla máslem, rozbití lebky jako ceremoniál. Jak probíhá indický pohřeb |
Patří na pohřeb humor?
Koublová: Na rozloučení by měl být smích přirozeně. Je hezké, když čteme řeč a někdo nám na zesnulého práskne nějakou lumpárnu, čím třeba ostatní zlobil a lidi se začnou smát. Je moc hezké, když si v ten smutný moment blízcí připomenou ty hezké chvíle. My chceme, aby to tak bylo dál. Aby se slzy proměnily v úsměvy.
A jak je to s malými dětmi? Měli by je rodiče brát na pohřeb?
Žáčiková: Hodně lidí si myslí, že děti na pohřeb nepatří, což se snažíme systematicky, jako jeden z mýtů, bourat. Dětem by se smrt měla vysvětlit. Často ohledně ní mají spoustu otázek a rodiče by měli být schopní jim na ně trpělivě odpovědět, takže k ní sami musí mít zdravý vztah.
Snažíme se dělat obřady tak, aby pro děti bylo rozloučení příjemnější. Říkáme rodičům, ať jim přinesou hračky, ať něco namalují nebo se taky nějak zapojí do přípravy. Můžeme tam pro ně mít i stavebnice. Když máme fotky a rodiče neví co s dětmi, tak jim dáme kolíčky a řekneme, aby je zkusily rozvěsit. Ony se tím zabaví.
Koublová: Na pohřbu jedné malé holčičky jsme dětem dali prostor o ní něco říct a pak jsme se vůbec nedostali ke slovu. Každý o ní chtěl povídat, což bylo moc hezké a čisté. Děti mluví bez filtru a řeknou všechno, co mají na srdci.
Žáčiková: Pak se s námi loučily a řekly: „Tak zase příště.“ Což bylo naprosto kouzelné. O to nám jde, aby z toho neměly trauma, aby jen strnule neseděly a nekoukaly.
Co říkáte na mýtus, že „pohřebáci“ pijí hodně alkoholu?
Žáčiková: To my ani nepijeme, spíš ta starší generace a já se jim ani nedivím. Řešit v krematoriích x obřadů denně je asi náročné.
Koublová: Není to pro mě překvapením, ale myslím si, že je to spíše přežitek. Samozřejmě je s naší profesí spojená konzumace alkoholu – v našem případě na pohoštění po obřadu, ale aktivně se s rodinou samozřejmě neopíjíme. Občas se stane, že jako dárek dostaneme například domácí pálenku. Ale obzvlášť v této profesi, kde pracujeme s emocemi, je důležité mít takové neřesti pod kontrolou.
Kdybychom si ale po každém rozhovoru s rodinou řekly, že to byl silný hovor a daly si panáka, tak je to spíš cesta do pekel. To bychom brzy skončily.
Mrtvého po letech vykopou a fotí se s ním. Expertka o etniku, které žije smrtí |
Je pravda, že lidé z pohřebních služeb jsou svým způsobem „psycho hyeny“? Jak to máte s emocemi?
Koublová: Z podstaty naší práce vyplývá, že musíme být empatičtí. V rámci zachování svého psychického zdraví je ale potřeba nastavit si sám v sobě hranice. Kde je to místo, kde jsem dostatečně empatická, abych se napojila na emoce pozůstalých a dala jim to, co v daný moment potřebují. Zároveň tu hranici nesmím překročit, jinak by mě to sejmulo.
Máme workshopy, kde se tomuto tématu věnujeme. Je důležité mít dobrou sebereflexi, znát sám sebe, abychom s lidmi smutek sdíleli, ale nevezli si ho domů.
Žáčiková: Pro mě, která pohřby koordinuje, zařizuje, je v kontaktu s rodinou a dělá to v podstatě každý den, je někdy těžké zvládat své vlastní emoce. V jeden moment, když se sešlo rozloučení s miminkem a malým dítětem, jsem nevěděla co dělat. Vidět jejich emoce a zvládat u toho ty vlastní mě úplně zahltilo, takže jsem zčásti musela jet na autopilota. Po tomhle zážitku jsem si řekla, že si musím víc zachovat profesionální distanc.
Chápu lidi v krematoriích, kteří tu práci dělají denně, že už se dívají skrz lidi i smrt. Je to neuvěřitelně těžké. Proto je důležité si od toho držet zdravý odstup právě třeba tím, že máme jinou civilní práci, děláme jen pár obřadů do týdne a snažíme se o psychohygienu.
