Poslechněte si druhý ze čtyř dílů série Učím jinak s Terezou Jadrnou:
Současné školství a názory veřejnosti na kantory Jadrnou od vystudované profese odrazovaly, během státnic však kývla na nabídku spolužačky, aby přijala místo učitelky na základní škole. Přestože se před tabulí v horizontu dvaceti až třiceti let nevidí, našla si nyní cestu, díky níž je v práci spokojená.
„Nevím, je to ve hvězdách. Ale zatím mě to baví a naplňuje, našla jsem si ve školství vlastní cestu. Nejde jen o učení jako takové, ale i o tvorbu materiálů, kontentu. Taky popularizuju profesi, kterou u nás lidé nemají rádi. To je moje cesta – snažit se i v normální státní škole učit tak, jak bych byla já sama ráda učená,“ vysvětluje motivaci.
Tereza JadrnáPopularizátorka učitelství, instagramerka a učitelka, která vytváří vlastní výukové pomůcky, se snaží budoucím kolegům či veřejnosti přiblížit svoji profesi. Jak sama s oblibou říká, i učitel je člověk. Vystudovala střední pedagogickou školu v oboru učitelství pro mateřské školy a pedagogiku (v oboru učitelství pro první stupeň základní školy) vystudovala i na Univerzitě Karlově. |
Říká, že během státnic měla mozek asi v jiném rozpoložení, navíc souhlasila ze srandy. „Docela ráda se sebetrýzním,“ usmívá se. Její začátky ovšem tak usměvavé nebyly, přechod z pedagogické fakulty do reálného světa učitelů je totiž velmi náročný. I Jadrná se tak musela vyrovnávat s nejednou nástrahou.
„Chodili jsme na praxe na velmi kvalitní, krásné školy. Bylo tam všechno a najednou jsem přišla do normální školy, kde se řeší běžné věci a není úplně všechno, co mají prestižní školy. Byly to pro mě šoky – za pár dní mělo být 1. září a člověk neví, co má dělat s nezařízenou třídou. Ale kdyby to člověk očekával, tak ho to tak nepřekvapí. Byl to velmi náročný první týden, nevěděla jsem, kde mi hlava stojí,“ popisuje.
Vedení školy jí navíc připravilo překvapení – ihned získala třídnictví ve třídě, kde polovina dětí nepochází z česky mluvících rodin. V lavicích jí vedle sebe zasedají Češi, Ukrajinci, Rusové, Kazaši či Vietnamci. „Někteří neumí složit ani větu česky,“ přiznává a dodává, že na začátku svého prvního školního roku ani neuměla vyslovit některá jména.
Učitelé mají potřebu do všeho kecat
Za dva roky společné práce se jí podařilo děti dostat na určitou jazykovou úroveň. Myslí si, že jí k tomu hodně dopomohly i pomůcky, které zařazuje do pravidelně výuky a díky nimž děti dosahují lepších výsledků a lépe se látku učí. „Protože na to sami musí přijít, ne jako když jim to sama všechno prozradím,“ myslí si.
KONTEXT: Měli mě za blbce, proto jsem empatický, říká pedagog s poruchami učení |
V Bleskovém kole otázek potom práskla na sebe a své kolegy kantory, že trpí pracovní deformací i v soukromém životě. „Podle mě máme potřebu do všeho hrozně kecat a ve všem radit, opravovat lidi. To je taková naše vlastnost. Na všechno máme názor. Občas mám pocit, že i moji kamarádi si musí kontrolovat pravopis,“ směje se.
Ve vší vážností ale přiznala, že například nesouhlasí s ministrem školství Vladimírem Balašem, který by rád prosadil, aby vyučování začínalo až v devět hodin. Poukazuje na studie, podle kterých děti odpoledne již nemají kapacitu vnímat novou látku.
Rozdává Tereza, která do výuky ráda zavádí neotřelé pomůcky, pětky? Jaký názor na ně má a co si myslí o některých rodičích, kteří mají tendenci ji a její kolegyně chvílemi až šikanovat? A jak zvládá ukočírovat multikulturní třídu? Poslechněte si druhý díl ze série Učím jinak podcastu Kontext, kde se dozvíte víc!
Byla jsem v prázdné třídě a nevěděla, co dělat. Učitelé líčí těžké začátky |
