Zákon nařizuje veterinářům podávat primárně léky zvířecí, po lidské variantě medikamentu by měli sáhnout až ve chvíli, kdy není dostupná ta veterinární.
„To může znamenat, že lék není zaregistrovaný, momentálně na trhu nebo jej zrovna nemá na skladě či v brašně a nečinností by způsobil zbytečné utrpení zvířete,“ vysvětluje prezident Komory veterinárních lékařů Karel Daniel.
Vcelku běžně tak zvěrolékaři podávají třeba humánní infuzní roztoky, preparáty na léčbu kožních chorob či oční potíže.
„Jedna firma mi dodává jak veterinární, tak humánní léčiva. Léky z druhé skupiny netvoří velký podíl objednávek, ale vypomáhám si jimi vcelku často. Třeba veterinární oční léky skoro vůbec neexistují,“ potvrzuje brněnský veterinář Jiří Ptáček.
Zatímco antibiotika pro skot a další hospodářská zvířata obsahují jiné účinné látky a ta lidská by je adekvátně zastoupit nemohla, spektra antibiotik nasazovaných lidem a malým zvířatům jsou podle něj vzhledem k typu používaných léčebných látek takřka totožná.
„Cena veterinárních antibiotik i jiných léků přitom bývá i mnohonásobně vyšší než cena humánních léčiv, a to i přesto, že jsou z hlediska účinku naprosto stejné, jen se lék třeba trochu jinak jmenuje,“ připouští Michal Crha z Kliniky chorob psů a koček Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně.
Prášky pro psa? Skočte si k praktikovi
Zatímco cenový strop u humánních medikamentů stanovuje Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL), ceny zvířecích preparátů farmaceutické společnosti určují podle svého. Ceny distributorů taky nejsou konečné, veterináři si k nim v ordinaci samozřejmě obvykle ještě přirazí.
Někdy však převáží soucitný přístup. „Veterináři jsou sice povinni podat lék veterinární, otázka etiky je ale druhá věc. Když do ambulance přijde důchodce, potřebuje konkrétní lék a veterinární stojí pětkrát víc než humánní, může být realita někdy jiná,“ připouští Crha.
Seriál Češi a psi |
„I zvířecí antibiotika jsou dostupná v různé účinnosti či síle a třeba pro velkého psa vyjdou velmi draho. V takovém případě se s majitelem obvykle domluvím, jestli je ochoten si je nechat napsat u svého praktického lékaře,“ říká veterinář z Brna, který si nepřál zveřejnit své jméno, redakce jej však zná. „U některých to takto funguje bez problémů, jiní řeknou, že s ním nemají takový vztah, aby ho o tohle žádali.“
Některé farmaceutické firmy podle něj situace zneužívají. Vyrobí lék, který v krabičce určené lidem stojí stovku, zatímco ve „zvířecí variantě“ i trojnásobek nebo ještě víc. Na veterináře pak tlačí. „Ceny veterinárních léků by asi taky někdo měl reguloval, ale je to trochu boj s větrnými mlýny,“ podotýká.
Ředitel České asociace farmaceutických firem Martin Mátl namítá, že neadekvátní jsou naopak ceny humánních medikamentů, protože je regulace stlačuje tak nízko, že je pak firmy raději vyvážejí do zahraničí, nebo zcela stahují z trhu.
„Cenu nelze odvozovat jen z množství účinné látky, ale z celkových podmínek, které panují na daném trhu. Ty mohou způsobovat, že cena veterinárního léčiva se v porovnání s obdobným humánním léčivem může zdát vysoká, ve skutečnosti ale může odpovídat střetu poptávky a nabídky,“ míní Mátl.
Lidské léky se také obvykle vyrábějí ve větších šaržích a víc se jich prodá, což umožňuje snižovat náklady.
Nedůvodným podáváním lidských léků se podle Crhy veterináři v krajním případě vystavují i finančním postihům ze strany kontrolorů Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv (ÚSKVBL) či Státní veterinární správy. Ti kromě toho prověřují i uchovávání, předepisování či výdej léčiv.
Léky pro zvířata
Zdroj: ÚSKVBL |
Kdy je použití lidského medikamentu důvodné a kdy už za hranou zákona, však není snadné posoudit, hranice může být velmi tenká. „Česká veterinární kontrolní autorita totiž před časem na přímou otázku odpověděla, že i cena je v určitém ohledu faktorem dostupnosti,“ upozorňuje ředitel veterinární komory.
Inspektoři ÚSKVBL ročně provedou u soukromých veterinárních lékařů 40 až 50 kontrol. Na dotaz iDNES.cz ústav odpověděl, že při kontrole na klinice, ošetřovně či ambulanci je nutné zjistit, proč veterinář humánní přípravek použil.
Dokázat lékaři chybu je skoro nemožné
Kdy a zda vůbec si mohou tento postup z hlediska dopadu na zdraví zvířecího pacienta dovolit, by přitom veterináři měli umět s přehledem vyhodnotit.
„Při vzdělávání veterinárních lékařů je určující způsob použití účinné látky, bez ohledu na to, zda je obsažena v léčivu takového nebo onakého výrobce, bez ohledu na to, jedná-li se o veterinární nebo humánní specialitu,“ pokračuje Karel Daniel.
Postihu se vystavuje i praktik, který vystaví recept s vědomím, že člověk léky nepotřebuje a chystá se je dát spolykat psovi.
„Pak se samozřejmě jedná o porušení zákona o léčivech a smlouvy se zdravotní pojišťovnou. Pojišťovně by vznikl nárok na náhradu škody, podle ceny léčiva by bylo možno uvažovat i o případném trestněprávním postihu lékaře. Domnívám se, že pojišťovna by v krajním případě mohla přistoupit i k výpovědi smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče,“ uvažuje Jakub Uher z právního oddělení Sdružení praktických lékařů ČR.
Zároveň ale připouští, že prokázat takové jednání je velmi složité.
„Pojišťovna by musela cestou revize prokázat, že zdravotní stav pacienta předpis léčiva nevyžadoval. Prokázání toho, že bylo určeno pro léčbu zvířete, si už vůbec neumím přestavit. Musel by to potvrdit buď lékař, nebo pacient, což podle mne není reálné,“ dodává s tím, že sdružení zatím žádný takový případ neřešilo. „Což neznamená, že se v praxi nemohou dít,“ podotkl.
Hlavně ne lidské tabletky na bolest
Průšvih je, když se majitel rozhodne léčit marodícího psa sám a podá mu třeba Ibalgin či jinou tabletku proti bolesti, kterou mu přivodí ještě větší komplikace. „Laici by určitě neměli zvířata léčit sami. Psovi či kočce dají v dobré vůli analgetikum, kterým jim ale mohou velmi ublížit. Pro druh může být toxické, nebo ho mohou předávkovat,“ varuje Michal Crha.
Výjimečné nejsou ani případy, kdy lidé naopak užívají léky či doplňky stravy určené zvířatům. Zdaleka ojedinělá není konzumace veterinárních antiparazitik lidmi (více jsme psali například zde). Mnozí sportovci a lidé s potížemi pohybového aparátu zase třeba běžně užívají kloubní výživu pro koně Alavis, která oproti humánním léčivům s obsahem chondroitin sulfátu vychází levněji.
„Těch příkladů je řada, některé jsou úsměvné. To, že veterinární léčiva u člověka fungují, je jedna věc. Rubem ovšem je, že klinické zkoušky veterinárních léčiv - a ty by měly zaručovat jejich použití bez vážných vedlejších účinků - se u lidí neprovádějí. Tedy vždy existuje tu vyšší, jinde nižší riziko,“ upozorňuje Daniel s tím, že velkou roli může hrát placebo efekt.
„Víme, že to existuje, ale nejsme schopni posoudit rozsah. Lékaři se to většinou nedozví, pacienti jim to neřeknou. Z mého pohledu to je riziko a není k tomu důvod,“ míní mluvčí České lékařské komory Michal Sojka.
Podle svých slov si nedokáže představit, že by ve veterinární medicíně byl lék, který by měl pozitivní účinky i na člověka a přitom na trhu s humánními léčivy chyběl. „Jestli na něm něco není dostupné, znamená to, že je ten lék pro člověka neúčinný, jinak by s ním už dávno přišla farmaceutická firma,“ uzavírá.
