Nic takového se tehdy u nás v Čelákovicích neprodávalo (nebo mi to alespoň rodiče úspěšně zatajili), a tak jsem byl z džusu dost na větvi. Dalších spartakiád už jsem se nezúčastnil a nechybělo mi to.
Ve čtvrtek na mne po letech atmosféra spartakiády opět dýchla, navíc ještě s přídechem prvomájového průvodu a vojenské přehlídky. Zahájení olympiády v Pekingu bylo určitě velkolepé a technicky i choreograficky téměř dokonalé. Ale tomu spartakiádnímu dojmu se stejně nějak ubránit nešlo.
Kroje, zpívající holčička, pochodující vojáci s rudou vlajkou – návrat do osmdesátých let v přímém přenosu. A komentátoři České televize by svým patosem dokázali připomenout komunistické spartakiády snad i tehdy, kdyby se olympijské hry konaly uprostřed Wall Streetu. Ale každý, kdo si alespoň trochu pamatuje májové a spartakiádní veselice z husákovského socialismu, by si na ně vzpomněl, i kdyby sledoval jen záběry beze slov.
Ke konání her v Číně bylo řečeno mnohé. Padaly paralely k Berlínu 1936 a Moskvě 1980, oprávněně. Diskutovalo se o tom, zda hry dají komunistickému režimu razítko světového uznání, nebo zda mohou vést ke zlepšení vnitropolitických poměrů v Číně. Výrazně se asi nestane ani jedno, ani druhé.
Pro komunistickou Čínu to měla být skvělá reklama, ale až do zahájení to zatím byl pro většinu světa spíše proces otevírání očí. Ať už se jedná o čínskou ekonomiku, politiku či šikanování vlastního obyvatelstva. Valná část obyvatel Západu o tom samozřejmě má nějaké základní povědomí, ale až blížící se hry vyvolaly zvýšený zájem o podrobnosti. Během putování olympijské štafety po pěti kontinentech se dostalo utrpení čínských disidentů i okupaci Tibetu takové pozornosti jako již dlouhá léta ne, možná nikdy.
V téhle souvislosti bylo zapalování olympijského ohně skutečně pozoruhodné – na obří ploše se vysílaly záběry právě z té štafety, která nakonec přinesla Číně daleko více ostudy než reklamy. Od choreografa jistě nechtěné, ale o to zajímavější připomenutí.
A právě o připomínání při téhle olympiádě půjde. A hlavně po ní. Byla by velká škoda, kdyby pozornost, kterou nyní Číně jako čtenáři a diváci věnujeme, skončila se závěrečným ceremoniálem her. Pak by byly i sebevýraznější protesty proti porušování lidských práv k ničemu. To by bylo smutné, zvlášť když víme, co všechno s tím spartakiádním pocitem souvisí…
