Centrální pracoviště, kde vzniká předpověď počasí pro celé Česko, připomíná výpočetní středisko. Na obrazovkách v pražských Komořanech se střídají snímky z družic se záběry z radarů. Základem pro předpověď je výpočet založený na složitém vzorci, předpovědním modelu, který v noci dlouhé minuty počítá jeden z nejrychlejších počítačů v Česku (více o centrále čtěte v tomto článku).
Centrála ČHMÚ v Komořanech |
Když v roce 1960 nastoupil do Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) jako mladý meteorolog Vladimír Seifert, vypadalo to úplně jinak. Jeho hlavním nástrojem byla tužka a papír. Místo počítače rozhodovala zkušenost meteorologa. Naměřené údaje se kreslily do map speciálním dvojitým perem. Meteorologům je pomáhaly malovat kresličky.
„Dneska už celou tuhle mapu namaluje počítač,“ vysvětluje. Meteorologie se posunula a už je to záležitost matematických modelů, tehdy se všechno dělalo ručně – analýza map, všechny výpočty.
Počítač místo pravítka
Už za Seifertova mládí se vědělo, že to, jaké bude počasí, se dá spočítat. „Představte si ale tu obrovskou síť meteorologických stanic, z nichž musíte jednotlivé údaje vkládat do počítačového programu, a teprve pak dostanete výsledný model,“ vysvětluje. To nebylo možné, než vznikly rychlé počítače. „Tehdy jsme říkali, že můžeme zavřít matematiky o chlebu a vodě, aby za čtrnáct dní vypočítali předpověď na zítřek. Takže praktický význam to nemělo žádný,“ tvrdí Seifert.
Seriál o počasí |
„Matematické modely existovaly od začátku 20. století, ale nebylo v lidských silách to bez počítače spočítat,“ potvrzuje mluvčí ČHMÚ meteorolog Petr Dvořák. Od padesátých šedesátých let se podle něj odehrávaly různé pokusy, slušné využití předpovědních modelů však přišlo až v 90. letech. Předtím dominovala zkušenost meteorologa, který se podíval na nakreslené mapy a na poradě se sestavila předpověď, jaké asi bude počasí.
Srovnávat tehdejší a dnešní úspěšnost předpovědí by bylo úsměvné. „Ta úspěšnost musí být dneska nutně lepší, ale stoprocentní nebude nikdy. Vždycky to bude jen pravděpodobná předpověď,“ usuzuje Seifert.
Podle Dvořáka se s příchodem digitalizace změnila celá meteorologie. Ještě před 20 lety došel pozorovatel do budky, otevřel ji a na teploměru odečetl teplotu, zapsal a odeslal hodnoty dálnopisem. Dneska se to všechno už měří digitálně a přijde to rovnou do počítače.
„Staré zařízení ale v budce zůstává jako záloha, kdyby technika selhala,“ dodává Dvořák. Navíc člověk je podle něj stále nenahraditelný. Přístroj neumí změřit třeba množství a druh oblačnosti. „Pozorovatel se podívá a řekne: Dneska je to stratokumulus,“ uvádí Dvořák s tím, že přístroje nepoznají ani to, zda se jedná o přerušovaný déšť, přeháňky nebo jestli padá rosa.
