„Tohle je na mě už teplý,“ mávne rukou třiaosmdesátiletý Pavel Janák a jen si omočí nohy. Voda v bazénu má příjemných 27 °C. Před chvílí dohrál pétanque s kamarády a jde si vyluštit křížovku. Vitální senior se pak zvedá ze své lavičky. Dostal ji k osmdesátinám, nese jeho jmenovku a nikdo jiný si na ni netroufne sednout.
Kráčí se zchladit pod sprchu. Paní Alena Svobodová, jeho kamarádka a hrdá „permanentkářka“, se nikam nežene. Chytá bronz a těší se, až slunce zaleze za hradbu stromů. Třeba někdo z partičky důchodců zase bude slavit narozeniny. „Možná i flaštička špiritusu padne,“ rozzáří se oči elegantní dámě, když nastavuje tvář slunci.
Pořádně se rozhlédnu a naplno vnímám tu nádheru kolem. Jsme na plovárně Dachova u Hořic v Podkrkonoší. Loni oslavila 100 let existence. Patří k nejstarším v Česku.
Slunce se neúprosně opírá do rozpálených ulic měst, ale tady, uprostřed lesů, jako by se čas zastavil v dobách Vančurova Rozmarného léta. Kdesi za obzorem jsou umělohmotné aquaparky plné chlóru, ječících dětí a front na tobogany. Tady vládne tlumený hovor, cinkání skleniček a líné šplouchání přírodní vody z pramene Kalíšek, který koupaliště zásobuje.
Správce plovárny Martin Ostap zdraví procházející plavce. Zná tu snad každého jménem. Aby ne. Většina lidí sem jezdí celý život, mnozí každodenně. A to včetně osazenstva místního malého kempu, odkud voní opékané špekáčky.
„Už znám všechny jejich historky nazpaměť. Oni mi je každý rok vyprávějí, protože už zapomněli, že mi je říkali loni,“ směje se správce.
Podolí, Žluté lázně, Petynka. Kam Pražané na kolech nejčastěji cestují za osvěžením |
Míjíme dřevěnou kolonádu s vitrážovými okny ve stylu art deco, z níž na vás dýchne atmosféra 20. let. Na dlouhodobý pronájem převlékací kabinky se tu čeká klidně i pět let. „Divil byste se, ale řada kabinek se pronajme už v lednu na celou sezonu,“ míní Ostap.
„Já jim říkám dachovské elity. To jsou lidé, co sem chodí třeba půl století i déle. Nevynechají jediný rok,“ vysvětluje Ostap.
Žádná chemie tu vodu nekazí, sypou sem jen bakterie proti sinicím a řasám. Voda je tak čistá, že v ní žijí čolci horští. A to jsou hodně vybíraví obojživelníci, co se kvality vody týče. Kolem dřevěného ostrůvku uprostřed bazénu skáče mládež šipky do třímetrové hloubky, zatímco na břehu se lidé normálně baví. Telefony leží v taškách.
„Signál chybí. Což je dobře. Lidi si víc povídají spolu,“ zubí se správce. Jedinou vadou na téhle prvorepublikové kráse jsou paradoxně samotní obyvatelé nedalekých Hořic. Prakticky sem nechodí. „Raději sednou do auta a jedou někam dál. Pomlouvají zdejší vodu,“ kroutí hlavou Ostap.
Třiaosmdesátiletý Pavel Janák u své lavičky na plovárně Dachova u Hořic v Podkrkonoší
„Hořičáci odjakživa k tomuhle koupališti měli nějakej odpor. Asi nám ho záviděli,“ dodává smířeně Pavel Janák, který se právě vrátil ze sprchy. „Ale my si to zkazit nenecháme,“ udělá tečku nad žabomyšími válkami čiperný senior a usedne na svoji lavičku.
Tak jako loni a každý rok, co jeho paměť sahá. O pár desítek kilometrů dál, na dohled pískovcových skal Kokořínska, se odehrává podobný únik z moderní uspěchanosti. Jen kulisy se ze dřeva mění na elegantní kámen. Městské lázně Mšeno.
Preferujete tradiční plovárny, nebo moderní aquaparky?
Noční plavci ve Mšeně
„Já tady jako kluk trávil celé prázdniny. Navazoval první lásky. Chodili jsme se tam v noci s holkama koupat, pan plavčík, který bydlel kousek nad lázněmi, nás vždycky vyháněl, což bylo to největší dobrodružství,“ zasní se hned na přivítanou starosta Mšena Jiří Guttenberg.
Stojíme na kolonádě lázní, architektonického klenotu ve stylu art deco z roku 1932. Symetrické linie, tyrkysová voda padesátimetrového bazénu a dvě elegantní třípodlažní fontány, po kterých tiše stéká a ohřívá se voda, vytvářejí naprostou iluzi lázeňského přepychu.
Historie koupání v Praze. Dámy za závěsem, neplavce pověsili na bidlo |
„Lidi už jsou přesycení hlučných aquaparků s tobogany. Tady je klid a skutečná retro atmosféra,“ připojuje se Jiří Říha z místního okrašlovacího spolku. Z dek na pěstěném trávníku se neozývají hysterické povely matek, neřve tu žádná reprodukovaná hudba. Stovka lidí si tu užívá konejšivé ticho.
Slovo „lázně“ je ovšem tak trochu historický chyták. Sem tam se jím sice dodnes nechají napálit turisté s kufry, kteří hledají procedury a spletou si Mšeno s Mšenými-Lázněmi na Litoměřicku. Ale skutečnost byla vždy prostší.
Plovárna Mšeno. „Já tady jako kluk trávil celé prázdniny. Navazoval první lásky,“ zasní se hned na přivítanou starosta Mšena Jiří Guttenberg.
„Dříve se slovo koupel ještě moc nepoužívalo. Byla to lázeň. Lidi běžně neměli doma vany, vykoupat se mohli leda tak v neckách. Naše lázně měly vany, sprchy a teplou vodu, takže se sem lidé chodili prostě umýt,“ vysvětluje Říha.
A samotné plavání? Ve třicátých letech spíše podružná záležitost. „Návštěva plovárny byla spíš společenská událost, dámy se vždy oblékly do šatů a velkých klobouků. Posedávalo se kolem, pilo víno. Děti se samozřejmě koupaly, ale dospělí je spíš sledovali ze břehu. Víc lidí ale posedávalo mimo vodu,“ říká Říha.
Parádní zatopené lomy v Česku. Na těchto místech se božsky vykoupete |
Dnes už se lidé chodí spíše zchladit, protože bazén je napájen přímo ze skalního pramene a teplota vody jen málokdy přeleze 23 °C.
Když odpoledne pomalu přechází v podvečer a stíny historických kabinek se dlouží přes prohřátou dlažbu, je naprosto jasné, co lidi na tato místa táhne. Hledají útočiště před hlučným 21. stoletím. Hledají oázu, kde se čas neměří na odškrtnuté vteřiny na parkovacím automatu, ale na vyluštěné křížovky, prodebatovaná odpoledne a sklenky vypité s přáteli.
Zdejší dřevo, kámen a studená pramenitá voda totiž nabízejí to, co plast a chlór zkrátka nikdy nedokážou – životní poezii a vzpomínku na dny, kdy léto bylo opravdové, klidné a krásně rozmarné.
