Ne každému se daří novoroční předsevzetí plnit, jak by si přál. Jaké bývají hlavní důvody takových selhání nebo nezdarů?
Těch důvodů může být víc. První, co mě napadá, je, že lidi mívají příliš velká, nerealistická očekávání. Rovnou si řeknou, že zhubnou 20 kilogramů, vylezou na Kilimandžáro nebo že do dvou měsíců uběhnou půlmaraton.
Vlastně to svědčí o určité netrpělivosti, kdy lidé chtějí všechno rychle, ideálně hned. Mají pocit, že po třech návštěvách posilovny budou mít o pět kilogramů méně. Jako by pak ale s tou plánovanou změnou také rychle ztráceli trpělivost.
Někde jsem četl hezký příměr o tom, jak si bambus vytváří pět let kořenový systém, takže to vypadá, že se vůbec nic neděje. Pak ale během několika týdnů vyroste do 30metrové výšky. I když si to nechceme přiznat, čekáme, že se změny budou dít rychle. A pak, když se rychle nedějí, nám dojde dech a my velmi rychle ztrácíme motivaci pokračovat ve svém úsilí.
Takže to lidé brzy vzdávají, a ještě jsou na sebe přísní?
Často jde skutečně o situaci, kdy jedinkrát selžeme. Řekneme si, že budeme třikrát týdně studovat španělštinu. A pak nám to jednou nevyjde, a je konec. Neříkám, že to tak má každý, ale řada lidí si řekne: „Asi na to nemám, asi jsem se nenarodil pro jazyky nebo běhání, asi to nedám.“ Rozhodně jsme k sobě v obdobných situacích málo shovívaví.
Existují rady, které by pomohly vyhnout se takovým zklamáním?
Obecně platí, že důležité je začínat s malými cíli. Důvod, proč všichni v lednu běhají ve Stromovce, a v půli února už tam nevidíte ani nohu, spočívá v tom, že si lidi představují, jak hned uběhnou pět kilometrů. To mi připadá stejné, jako kdybyste nikdy nejedl jablka a rozhodl se, že jich napoprvé sníte pět kilo. Obávám se, že po této zkušenosti nebudete chtít další rok vidět ani jablečný závin.
Další tip – a dobře si uvědomuji, že se to snadno řekne, ale hůř udělá – je začít mít svůj nový zvyk rád, případně si na něm něco konkrétního oblíbit. Mám třeba kamaráda, který se postí. A i když to u něj začalo tím, že chtěl být zdravější, dnes má rád samotný proces půstu. Těší se na něj, je zvědavý, jak se u toho bude cítit, co bude jinak než minulý týden atd. Jak můžete vydržet u běhání, když ho nesnášíte a vlastně běháte jenom kvůli tomu, že potřebujete zhubnout? To je pak těžké nepolevit.
Čtvrtina Čechů si dává předsevzetí. Většina je vzdá do poloviny ledna |
A jak se můžeme přesvědčit, že nás ta nová činnost nebo režim budou bavit?
Je na to spousta „triků“. Je třeba dobré spojit novou činnost s nějakým návykem, který je nám příjemný a už je pevnou součástí našeho běžného fungování. Třeba si pouštět hudbu, jen když si jdu zaběhat. Jde o to, spojovat příjemný nebo stabilní návyk s něčím novým.
Obecně ta rada ale zní: najít si v předsevzetí něco, co budu mít aspoň trochu rád. Protože pokud chodíte do posilovny s krajním odporem a jenom kvůli pofidérnímu cíli, že zhubnete deset kilo, pak u toho zkrátka nevydržíte. Takže zkuste chodit do posilovny třeba s kamarádem – bude vám to příjemnější a u toho budete cvičit. Je důležité oblíbit si samotný proces, cvičit jen kvůli cíli je zabijácké.
Slyšel jsem, že nové cvičení nebo nový kurz si má člověk nastavit tak, aby se stal součástí jeho života. Máte na tohle nějaké tipy?
Říká se, že když chceme získat nový, dobrý návyk, máme si ho udělat dostupnějším. A když se chceme nějakého zlozvyku zbavit, pak je zase naopak dobré třeba cigarety z domu skutečně vyhodit. Když chci přestat s alkoholem, je dobré nemít v garáži tři lahve bourbonu. Pokud chci začít dělat něco pro své tělo, hodí se zas mít boty na běhání doma v botníku, případně nedojíždět za sportem přes půl okresu.
Zlozvyků jako přejídání a kouření se naše předsevzetí týkají často. Máte nějaký tip, jak na závislosti?
Několik let jsem pracoval s drogově závislými, takže vím, jak je to těžké. Univerzální rady neexistují. Opět se však bavíme o určité dostupnosti. Protože když vezmete člověka, který je závislý na pervitinu, do terapeutické komunity, s velkou pravděpodobností tam projde určitým náhledem na své jednání, zvládne udělat důležité kroky v boji se svojí závislostí, začne o sobě přemýšlet jinak. Ovšem pak se vrátí na Smíchov mezi kámoše, a je v tom zpátky.
Důležité je taky se ke svým dobrým i špatným návykům stavět vědomě. Uvědomovat si, co právě dělám, a rozhodnutí činit vědomě. Mnoho našich návyků je tak automatických, že to, že jsme něco udělali, si uvědomujeme až ex post, což je pochopitelně pozdě. Ať je to sklenička vína, nebo večerní vybílení ledničky. I s takovými vlivy je tedy potřeba počítat.
Autor bestselleru Atomové návyky zmiňuje, že za vietnamské války bylo velké procento amerických vojáků závislých na heroinu. Nixonova administrativa údajně vytvořila velmi nákladný a robustní systém, jak tyto vojáky po jejich návratu závislosti zbavit. Bylo fascinující, že údajně až 90 % všech, kteří ve Vietnamu heroin užívali,s ním přestalo hned po návratu domů.
Takže přestali, protože změnili prostředí?
Přestali, protože se vzdálili všemu, co pro ně Vietnam představoval. Snížila se dostupnost, zmizeli kamarádi, co dělali totéž. Zmizely kulomety, jež po vás pálily, a stres s tím spojený. To znamená, že jedním z tipů je toto doporučení: pokud se chci zlozvyku zbavit, musím ho udělat méně dostupným a připravit mu horší podmínky. Je totiž složité skončit s přejídáním, když mám plnou ledničku.
Druhým krokem, a to nevím, jestli se mnou budou kolegové, experti a psychologové, souhlasit, je nikoliv totální, ale radikální omezení zlozvyku. Patřím k lidem, kteří si dají v průměru jednu cigaretu denně, což mám spojené s nějakým rituálem na terase nebo na zahradě. J
sou však lidé, co kouření omezit nedokážou. Jedinou cestou pak je hledat své vlastní řešení. Každému může fungovat něco jiného – někdo vyhledá odbornou pomoc, někomu pomůžou náhražky, někdo přejde na méně škodlivé alternativy, které jsou dnes dostupné. Pro někoho může fungovat i předefinování toho, s čím končí.
Jak to myslíte?
Když si řeknete „přestanu kouřit“, stejně na kouření dál myslíte. Je to stejné, jako když vám řeknu, abyste nemyslel na nádraží Bubeneč. Předpokládám, že v hlavě máte právě představu nádraží Bubeneč. Takže další radou je nedefinovat svůj cíl jako „přestanu kouřit“, ale říkat si, co budu dělat místo toho. I hubnutí pak neznamená jenom „budu méně jíst“, jinak je to pořád záležitost jídla. To předsevzetí by spíš mohlo znít: „Budu dvakrát týdně cvičit.“ Je to stejné hřiště, jenom je trochu jinak definované. A podle mě je to znovu v tom, naučit se mít rád to nové, co nahrazuje staré. Když budu pořád myslet na to, že musím vydržet nekouřit, pak si vlastně pořád kouření trochu nosím s sebou.
Jak může s odvykáním člověku pomoct jeho okolí?
Samozřejmě u odvykání zlozvykům velmi dobře funguje říct si o podporu. Mám kamaráda, který přestal kouřit tak, že prohlásil, že kdokoliv ho uvidí kouřit,tomu zaplatí tisícovku. Nevím,jestli je to dobrý tip, ale on to tímhle způsobem doopravdy zvládl. Nespočívá to ale v tom, říct přátelům: „Když mě uvidíte s cigaretou, urazte mi ruce.“ Spíš bychom měli lidem říct: „Podpořte mě v tom.“ Chci začít běhat,atak se mě jednou za týden zeptejte: „Byl jsi běhat?“ To už znamená mít kolem sebe sociální podporu pro plánovanou změnu, i když vám může někdy být taková podpora na obtíž.
Když se předsevzetí nepovede opakovaně, často si to lidé vyčítají. Co v takové situaci radíte?
Odpustit si to. Někde jsem četl o takové hezké technice: Zkuste si odpustit, jako byste odpustil svému příteli. Kdyby si vám někdo stěžoval, že se zkoušel třikrát neúspěšně učit na příčnou flétnu, pravděpodobně byste pro něj měl velké pochopení.
A stejně tak bychom měli umět odpustit i sami sobě. Když plánujete ve svém životě změnu–ať už se zbavujete zlozvyku, nebo se naopak učíte nějaký užitečný zvyk – meditovat nebo ráno cvičit –, je přece naprosto lidské, že to není dokonalé. Jednou ráno vynecháte, když se vám nechce, nebo si v jedenáct hodin večer prostě ten šunkový nářez dáte.
Větší problém je, když si při tom člověk poměrně rychle řekne: „Jsem neschopný, jsem ,lúzr’, asi mi není souzeno být štíhlý nebo štíhlá nebo nemám talent na jazyky.“ Někdy je důležitější si odpustit a začít druhý den znova.
Před lety jsem zkoušel hubnutí kombinující dietu s intenzivním cvičením. Součástí té metody bylo vést si o svém pokroku deník.
Ano, někdy se doporučuje vývoj zlozvyků nebo naopak dobrých zvyků mapovat. Třeba si vést evidenci nebo si udělat rozvrh na celý měsíc. Protože máme někdy tendenci dopouštět se sebeklamu, je užitečné mít před sebou něco takto vizualizovaného. Pak třeba zjistíte, že jste za celý měsíc selhal jenom jednou.
V tu chvíli si uvědomíte, že to vlastně není tak špatné. To zase znamená odpustit si. Málokdo udělá velkou změnu, aniž by chyboval. Nejsme v hollywoodském filmu. Většinou je naše snaha o změnu lemovaná spoustou pokusů a neúspěchů. A myslím, že to souvisí i s těmi malými změnami, jež si lidi evidují. A jsme znovu u toho, dělat věci více vědomě, minimálně v době, kdy nějakou změnou procházíme.
Co si vůbec o předsevzetích myslíte? Můžou se dělat po celý rok?
Abych řekl pravdu, nejsem úplně příznivcem těch novoročních i kvůli tomu, že už vlastně mají svůj trochu zapeklitý příběh. Nedávno jsem slyšel, že se lidem, kteří novoroční předsevzetí poruší už první měsíc, dokonce říká „ledňáčci“. Novoroční předsevzetí tedy znamená vstoupit do příběhu, jenž je stokrát obehraný.
Takže bych spíš řekl: „Klidně si dělejme předsevzetí na Den dětí nebo na Velikonoce. Navíc na to, abyste ve svém životě udělal nějakou změnu, potřebujete určitou úroveň energie. A tu máme obecně spíše v květnu či v červnu než uprostřed zimy. Myslím, že je skvělé pokoušet se dělat změny a zkoušet nové věci, ale nevím, jestli bych tak činil zrovna na Silvestra.
Novoroční předsevzetí? Vsaďte na mindfulness, chválí ji další studie |
A ta splněná předsevzetí znamenají silnější vůli?
Obecně se v knížkách o vůli říká, že my vlastně přeceňujeme kouzlo cíle. Často od různých expertů slyšíte, že si musíme stanovit nějaký cíl, ale já si opravdu myslím, že je v tom důležitý především sám proces a náš vztah k němu. Například Petr Ludwig ve známé knize Konec prokrastinace upozorňuje, že to důležité není cíl samotný.
Spousta lidí navíc připouští, že když dojdou do cíle, přestává je to bavit. Když vše směřuji k tomu, že si pořídím nové Volvo XC90, baví mě pak mnohdy jen první týden,a potom má radost začne slábnout. Tím se vysvětluje i známý jo-jo efekt v dietách.
Zhubnu o pět kilo (nakonec byl to můj cíl), pak ale o celou situaci ztrácím zájem, vracím se jako bumerang ke starému návyku, a za půl roku mám o osm kilo navíc. Proto je důležitější naučit se mít běhání rád nebo být zvědavý, jaké to je, osm hodin se postit, spíš než být posedlý svou cílovou metou. Protože ta meta nás umí mimo jiné často i velmi stresovat.
Vím, že to zní jako děsné klišé, ale je opravdu zajímavější mít rád cestu než samotný cíl. Což ovšem neznamená nemít se změnou spojený nějaký velký důvod. Např. chci být zdravý pro své děti nebo uskutečnit cestu do Himálaje. Ten se na velký důvod nám dává smysl, který pro změnu potřebujeme, ale upínat se jen na nějaký cíl sám o sobě nestačí.
A vám osobně se nějaké novoroční předsevzetí povedlo? Nebo nepovedlo?
Nebylo to přímo novoroční předsevzetí, ale jednoho dne jsem si řekl, že do roka a do dne opustím klasické zaměstnání a budu pracovat na volné noze. Shodou náhod se mi to prvního ledna před dvěma lety skutečně povedlo. A užívám si to.
