V politice se Fiala začal angažovat v roce 2012, když v čele ministerstva školství nahradil Josefa Dobeše (Věci veřejné), jehož ani ne dvouletou vládní éru provázela řada afér. Fialovi se rozjitřenou situaci v resortu podařilo poměrně rychle uklidnit.
V roce 2013 odmítl účast v úřednické vládě Jiřího Rusnoka, protože nesouhlasil se způsobem jejího ustavení. Kandidaturu na předsedu ODS ohlásil Fiala v prosinci 2013. Ačkoli byl členem strany teprve krátce, vstoupil do ní v listopadu, podle svých slov s občanskými demokraty ideově spolupracoval už od první poloviny 90. let.
Fiala už nebude kandidovat na šéfa ODS. Koalice SPOLU je přežitá, říká senátor |
O dva měsíce později – lednu 2014 – byl zvolen předsedou ODS. Tehdy pro něj hlasovalo zhruba 80 procent delegátů. Funkci posléze obhájil celkem pětkrát – v letech 2016, 2018, 2020, 2022, 2024 – a letos 11. září coby předseda občanských demokratů vyrovnal v délce funkčního období Václava Klause, který stranu vedl od jejího vzniku v dubnu 1991 do prosince 2002, tedy 11 let, sedm měsíců a 24 dní.
Záchranu strany, jež ve volbách v roce 2013 dosáhla nejhoršího výsledku v historii (byla pátá, hlasovalo pro ni 7,72 procenta voličů), viděl Fiala v návratu k pravicovému programu. V roce 2017 strana pod jeho vedením skončila ve sněmovních volbách druhá se ziskem 11,32 procenta a 25 mandátů.
Před pěti lety pak stál u zrodu volební koalice SPOLU, kterou s ODS vytvořily KDU-ČSL a TOP 09. Po volbách, které koalice v říjnu 2021 vyhrála, se SPOLU ihned dohodlo s koalicí Pirátů a STAN na vytvoření většinové vlády. Premiérem se Fiala stal 28. listopadu 2021, jeho vláda byla jmenována 17. prosince 2021.
Fiala jel s premiéry Polska a Slovinska do Kyjeva za prezidentem Zelenským |
Velké uznání doma i v zahraničí Fiala získal, když po ruském útoku na Ukrajinu 15. března 2022 spolu s kolegy z Polska a Slovinska navštívil jako první z vysoce postavených západních politiků ruskou armádou obležený a ostřelovaný Kyjev, kde jednal s prezidentem Volodymyrem Zelenským a premiérem Denysem Šmyhalem.
Během premiérství se však Fialy dotkla i jedna z afér, a to kauza kolem Podnikatelské družstevní záložny (PDZ). Fiala podílnictví v této kampeličce nezmínil v majetkových přiznáních. Premiér chybu vysvětlil tím, že měl v záložně běžný účet a neuvědomil si, že to znamená současně i podíl.
Lídrem koalice SPOLU byl Petr Fiala také v letošních sněmovních volbách. Ty ovšem vyhrálo opoziční hnutí ANO se ziskem 34,51 procenta hlasů. SPOLU skončilo na druhém místě, hlasovalo pro něj 23,36 procenta Čechů a Češek. Po porážce Fiala oznámil, že nebude znovu kandidovat na předsedu ODS.
Akademická dráha
Fiala vystudoval český jazyka a historii na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Po studiích pracoval jako historik v Muzeu Kroměřížska, redaktor Lidové demokracie nebo v nakladatelství Atlantis.
Po převratu v listopadu 1989 patřil Fiala mezi první akademiky, kteří se začali naplno věnovat politologii, v roce 2002 byl jmenován prvním profesorem pro tento obor v České republice. Specializoval se zejména na srovnávací politologii a evropskou politiku.
Premiér Fiala dohnal Klause a stává se nově nejdéle sloužícím předsedou ODS |
Spoluzaložil katedru politologie na Masarykově univerzitě, mimo jiné byl i jejím vedoucím v letech 1993 až 2002. V letech 2002 až 2004 vedl katedru mezinárodních vztahů a evropských studií. Byl také ředitelem Mezinárodního politologického ústavu (1996 až 2004), ředitelem Institutu pro srovnávací politologický výzkum (2005 až 2011) a děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity (2004).
V letech 2004 až 2011 působil jako rektor Masarykovy univerzity, vedl Českou konferenci rektorů (2009 až 2011), poté byl do května 2012 devět měsíců prorektorem Masarykovy univerzity.
Fiala je autorem či spoluautorem monografií a více než 200 odborných studií publikovaných v řadě zemí. K těm nejznámějším patří Evropská unie (2003, 2009), Evropský mezičas (2007, 2010), Politický extremismus a radikalismus v České republice (1996), Katolicismus a politika (1996) či Teorie politických stran (1998, 2009).
