Jak se v Česku proměnila situace a počty bezdomovců, když vzrostly nájmy, ceny energií i základních potravin?
To se mění velmi rychle k horšímu již dvacet let a právě kvůli obrovské inflaci a stálému nárůstu cen bytů se tato metastáza rozšiřuje. A je to vidět ve všech sociálních skupinách obyvatel. Už dříve dostupné bydlení chybělo a v důsledku tzv. zhodnocování investičních bytů se hlavně ve větších městech neuvěřitelně zvětšil převis poptávky. Na Praze 7, kde pracuji, je běžné, že za normální byt o 50 metrech čtverečních se platí za nájem se službami a s energiemi kolem 30 tisíc měsíčně. A v momentě, kdy průměrný důchod v Česku je kolem 20 tisíc a stanete se po úmrtí manžela nebo manželky tzv. samo důchodcem, najednou jste zcela závislý na dávce státní sociální podpory. To je ten nešťastný příspěvek na bydlení, jehož přiznání se stále legislativně zpřísňuje a zejména v Praze také časově protahuje.
Čili bytová nejistota – nezaplatím včas nájemné a přijdu o byt – je momentálně velmi vysoká a dotyčné stresuje. Jsou totiž existenčně závislí na tom, že zhruba 10 tisíc korun jim dotuje stát skrze sociální systém – což je u klientů, k nimž docházím pomáhat vyplňovat formulář, frustrující a ponižující. Jelikož dlouhodobá nefunkční sociální politika funguje jako domino, může souviset i s tím, že nám u seniorů stoupá počet sebevražd.
Kdybyste vytvořil v Praze a dalších městech takové podmínky pro klienty, jaké jsou ve Vídni, blížíte se tomu, že pomalu nabízíte lepší prostředí, než mají k dispozici obyvatelé takzvané střední třídy.