Lékaři nad zvláštním případem jen bezradně kroutí hlavou. „Prostě se to tak semlelo, ale život jde dál,“ komentuje pětadvacetiletý student osudný moment, který mu změnil život. Stalo se to hned v prvním ročníku střední školy na seznamovacím kurzu v Březové u Třebíče. Hned druhý den pobytu skočil po hlavě do umělé nádrže.
V nejtěžších chvílích se nemohl opřít o matku ani o otce. Ten mu v jeho pěti letech zemřel. Matka si vzápětí našla mladšího přítele a Patrika opustila. Chtěli ho dát do dětského domova. Rodiče matky to ovšem nedopustili a vzali si ho do péče. Chlapec, který vyrostl do výšky 195 centimetrů, dovedl vzít za práci a babičce i dědovi se vším pomáhal. Jenže to se změnilo 9. září 2008.
„Vnuka převezli do brněnské Úrazové nemocnice. Lékař, který ho operoval, mi povídá: Raději si sedněte, protože to neustojíte. Načež mi bez okolků sdělil, že chlapec bude ležák,“ vzpomíná Patrikova babička Jaroslava. Po těch slovech se tehdy zhroutila. A nebyla to jediná rána. Patrikův děda měl měsíc po vnukově úrazu mozkovou příhodu. Prý se pod vlivem vnukova neštěstí už z nemocnice ani nechtěl dostat.
A tak na všechno zůstali sami dva
Dnes Patrik kromě kamarádů využívá pomoci osobních asistentů, sponzorsky mu pomáhá nadace Konto Bariéry. Stejně se ale s životem perou ve dvou spolu s babičkou. Neokázale a samozřejmě.
Před úrazem se Patrik věnoval vrcholovému sportu. Má doma medaile i titul mistra republiky z veslování, který získal těsně před úrazem. Aktivní sportovec se ze dne na den proměnil v bezmocného člověka.
Babička ho musí umýt, nakrmit, vyčistit mu zuby, posadit na vozík.
Přesto Patrik nepřerušil školu, odmaturoval a teď už končí magisterský obor mezinárodních vztahů a evropských studií na vysoké škole. Diplomku píše na tabletu ústy.
„Babička s jedním kamarádem mi sestrojili ze špičky rybářského prutu takovou tyčku, kterou si dám do pusy. Na všechno jsme si museli přijít sami. Existují sice různé programy reagující na hlas, ale já neumím diktovat,“ vysvětluje mladý muž.
Před úrazem byl zvyklý dělat všechno naplno. Vesloval, lyžoval, bruslil. Má šťastnou povahu a ani úraz nezměnil jeho aktivní postoj k životu. Navzdory hendikepu sní o práci pro Evropskou unii v Bruselu.
Babička Jaroslava začala věřit na osud. Patrik prý jednou po úraze na kole zůstal silně otřesený, podruhé jen velkou náhodou nejel vlakem, na který před více než devíti lety spadl ve Studénce most.
„Do třetice ho zřejmě vyšší moc zastavila, aby se úplně nezabil,“ uvažuje seniorka, která se zprvu vyrovnávala s pocitem viny.
Patrikovi se tehdy na školní seznamovací kurz nechtělo, raději by upřednostnil soustředění s veslaři. Ona ho přemluvila. „Říkala jsem mu, že je dobré seznámit se s novými spolužáky. Teď musím žít s vědomím, že jsem ho dotlačila někam, kde se mu stala ta hrozná věc,“ říká seniorka.
Ve chvíli osudného skoku do vody nebyl na místě žádný pedagogický dozor. Případ prošel celým soudním systémem, ale ani Ústavní soud nedokázal určit, jaký podíl viny nese škola. Dál už se neodvolávali. Soustředili se na Patrikův zdravotní stav.
Kdo se postará příště?
Pražský byt zaplnily různé pomůcky a zvedáky, bydlení se muselo přizpůsobit Patrikově hendikepu.
Oba však ještě neztrácejí naději v příznivý obrat. Babička vnuka několikrát do roka vozí do Vídně za americkým specialistou. Věří, že Patrikovi pomůže. „Každý kvadruplegik je jiný případ. Patrik měl roztříštěné dva obratle, které se mu zapíchaly do míchy, ale přerušenou ji neměl,“ myslí si babička.
Drobná žena ve svých šestasedmdesáti letech překypuje vitalitou. Její dcera se k povinnostem nehlásí, a tak seniorka dělá, co může. S vnukem jezdí i na dovolenou a Patrik z legrace říká, že i ona by si zasloužila magisterský titul, protože mu vydatně pomáhala ve studiu.
Jenže kdo se o něj postará v budoucnu? „Nad tím přemýšlíme furt,“ přiznávají shodně.
