Už jen to, že policie odposlouchávala telefon poslaneckého klubu a že soudce povolil odposlech přímo ve Sněmovně, má rozměr katastrofy.
Opozice na věcná obvinění neodpovídá stejně věcně, ale emotivně, potupnými charakteristikami a posměšky z Rathovy dílny. Vztahy k policii, k tajné službě, podivné informace podivných tajných mužíků, to byla oblíbená doména ČSSD už od časů experta Bašty.
Vyrostla z toho obludná noční můra. Odposlechy Topolánka v kauze Kořistka, benevolence, se kterou se odposlechy povolují – ročně policie poslouchá půl milionu telefonů – už jen to jsou důvody nejen k pádům vlád, ale i drastickým zásahům do poměrů v zákonodárství, v moci soudní i výkonné. U nás se nic takového nestane a nechystá.
Případ odposlechů dostává nečekaně velký rozměr: Sněmovna už se neshodne ani na elementární ochraně demokracie. Nic nevyřeší a s ničím nepohne ani o milimetr. Je ve válečném stavu. Každá strana říká, lžete vy, pravda je naše. Fakta nehrají ve Sněmovně roli.
Patrně jen chlup dělí poslance od pěstních bojů a střelby. Vládní strana bude trvat na zamezení zneužívání odposlechů a na změně zákonů, Paroubkova opozice na opaku. Nestane se nic.
Na Kubiceho zprávě, ze které poslední odposlechová aféra vyrostla, je pozoruhodné i to, že se nevyšetřuje její obsah, ale jen to, jak se dostala ven. Pokud je jen půl jejího obsahu pravda, zblednou před tou půlkou všechny nezákonné odposlechy.
Nečekejme od Sněmovny řešení. Současné rozdělení politických sil žádné řešení neumožňuje. Jsou dnes jen dvě pravdy, Paroubkova: Topolánekgate, a ta druhá: politické odposlechy ne!
Za rok byl radikál Paroubek schopen vytyčit nelítostné válečné pole, které by rád zaplnil mrtvolami. Cesta z války je jediná: co nejrychleji volby. Ale politická scéna nedokáže dnes nic – asi ani dohodu, jak volby vyvolat.
Vyšetřovací či kontrolní komise, pokusy o ústavní vylepšování, personální změny – to přinese jen další a trapnější pat. Dračí vejce nejsou odposlechy, ale tato Sněmovna. Nic dobrého už zrodit nemůže.
