Naše země určitě potřebuje, aby ji po příštích volbách řídili schopní lidé. Ale rozhodně ne lidé schopní všeho.
Premiéru Paroubkovi nelze upřít mnohé schopnosti. Je to tvrdý dříč, který rozhádané a frustrované sociální demokraty postavil do latě a dal jim vizi možného nového úspěchu.
Kromě pevné ruky jim dal také jasný směr: prosazování levicových zákonů společně s komunisty. Tím zjevně odebírá voliče KSČM, což je však sporná zásluha.
Těžko říci, co je lepší, či spíše horší: zda mít v zemi ryzí komunistickou stranu, o které je jasné, co je zač, nebo silně levicovou sociální demokracii, která až příliš mnoho komunistických postupů skrývá za fazonou demokratické strany.
Žádná odpověď není správná. Jediné, co by Česku prospělo, je úbytek podpory, kterou se celá levice může pochlubit. Její nebezpečí totiž spočívá právě v tom, že nyní v sobě spojuje socialistickou ideologii s principem vlády pevné ruky.
Nejmarkantnějším projevem Paroubkova silného sklonu k autoritářství je vztah ke svobodě slova, a tedy k médiím.
Jestliže Úřad vlády v dopise adresovaném vedení České televize posuzuje, co je a co není správná satira, a jestliže si šéf tohoto úřadu dovolí určovat, že "satira se nesmí věnovat vážným tématům", jedná se o zásadní a zcela nepřijatelné vměšování mocenské instituce do práce sdělovacího prostředku.
Úřad vlády v žádném případě nemá v popisu práce určovat a hodnotit publicistické žánry, jako není v popisu práce premiéra, aby veřejně posuzoval televizní pořady.
Zbabělý přístup České televize, který se projevil zrušením pořadu Bez obalu, jenom ukázal, že jde v zásadě o televizi státní a že slovo "veřejnoprávní" je při současné konstituci Rady ČT mírně řečeno matoucí.
Když se Mladá fronta DNES touto kauzou zabývala, premiér Paroubek rovnou nařkl vydavatele novin z účelového útoku na svoji osobu.
Je smutné, že Paroubek nemá tušení o tom, s jakou vydavatelskou kulturou vzniká obsah moderních seriózních novin. Jednoduše řečeno: žádný vydavatel a žádný jiný orgán zde nenařizuje, aby novináři šili do premiéra.
Pravda je prostě taková, že novináři mají radar na zasahování do principů svobodné žurnalistiky, a proto se zabývali zrušením pořadu Bez obalu.
A je třeba říci, že by nadále novináři měli být na růst autoritářských tendencí v České republice a na skryté či otevřené projevy potlačování svobod ještě citlivější. Je to úkol demokratických médií.
Až příliš pevná ruka se v sociální demokracii projevuje i ve vnitrostranické diskusi a při sestavování kandidátek, kdy byli umlčováni kritici tragikomického počínání poslance Krause, který se v Ghaně - prý v euforii - podepsal pod obchodní smlouvu jako ředitel firmy, aniž jím byl.
Nebezpečnou ukázkou kombinace tvrdého mocenského přístupu se socialistickou inklinací ke státnímu řízení bylo Paroubkovo podivné zacházení s krajskými hejtmany v otázce zdravotnictví.
Je nepochybné, že arogance vůči představitelům územní samosprávy rovněž ukazuje na nízký respekt k dělbě moci, a tudíž ke svobodě.
Nejhorším příkladem Paroubkova odhodlání být úspěšný za jakoukoli cenu je jeho ochota spojovat se při prosazování svých představ s komunisty. Sám řekl, že mu takové spojení nevadí. Může prý přijímat zákony třeba i s Marťany.
Takové šokující sdělení lze chápat i jako urážku Marťanů. Marťané totiž nezlikvidovali svobodu v naší zemi a nepřivedli ji hospodářsky na buben. Pak je tu ještě jeden smutný rozdíl: komunisté na rozdíl od Marťanů bohužel existují.
Nejde zde o to, že by jiné strany, které si můžeme v příštích volbách zvolit, byly skvělé. Celá politická scéna České republiky trpí zvláštními neduhy. To současné nebezpečí je však jednoznačně ve spojení až příliš silné levice s autoritářstvím.
Skryté i otevřené útoky na občanské svobody, kterých jsme nyní svědky, by měly sloužit jako varovné memento.
