Po volbách rozehrál velký poker o moc. Poker, ve kterém můžete mít karty v rukávu a kibice, který kouká protihráči do karet. Nakonec prohrál.
Topolánek ukázal povedenou dvojku, Melčáka s Pohankou, a Paroubkovi o fous nevyšel rudý flash. Zůstal řadovým poslancem. Pokud chce teď dosednout do křesla ředitele Sněmovny, musí zaplatit.
Je to kruté, ale takovou hru chtěl i on sám. Paroubek se k tahům daleko za hranicí beztak více než volných pravidel politického fair play odhodlal až poté, když soupeře podezříval z prvotřídního podrazu: zveřejnění Kubiceho zprávy.
ODS toto podezření odmítá a nikdy se patrně nedozvíme, zda vynervovaný Jiří Paroubek propadl paranoii, nebo se stal obětí spiknutí. Jisté je, že se po prohraných volbách rozhodl válčit o premiérské křeslo do statků a hrdel.
Kdyby ustoupil vítězné ODS, dostal by místo předsedy Sněmovny hned druhý den po volbách a k němu ještě velký balík politického oběživa. Na takový koňský handl, zcela běžný po nerozhodných volbách, sice není zrovna pěkný pohled, ale necrčí z něj krev.
Paroubek ale viděl rudě. O předsedu Sněmovny se strhla nemilosrdná bitva připomínající pouliční přestřelku dvou mafiánských famiglií.
Když se ukázalo, že přes všechny oběti a ponížení (například Paroubek kontroloval svým poslancům hlasovací lístky) žádná z famiglií nezvítězí, uzavřely vypečené příměří.
Předsedou bude zvolen pan Nikdo, který složí nedůstojný veřejný slib, že odstoupí, kdyby došlo na třetí pokus při jmenování premiéra, který by byl v jeho rukou.
Topolánkův caporegime
Dalík třetímu pokusu předešel, když nakoupil dva Paroubkovy pěšáky, Melčáka a Pohanku. Nečistě započatá bitva byla nečistě rozhodnuta.
Paroubek chtěl všechno a nezůstalo mu takřka nic. Zůstal řadovým poslancem a i jeho pozice v čele strany se otřásla, když na sjezdu dostal jen šedesát procent hlasů. V řeči mafie: podřízení dali kmotrovi varování – ještě jedna prohra a dostaneš rybu.
Mezitím se pan Nikdo, Miloslav Vlček, vybarvil v šikovného politika. Ostatně byl by blázen, kdyby nechopil příležitost za pačesy. Nejenže se v čele Sněmovny neztrapnil, ale začal získávat pozice i uvnitř ČSSD.
Ale i kdyby Vlček nakrásně odstoupil, ke svému zvolení potřebuje Paroubek benevolenci vládních stran. A ty naznačují, že si ji může koupit. Takový obchod by byl návratem k normálním poměrům. Je správné, když opozice nahlas křičí, když je státní mocí znásilněno právo jako v případu Čunek.
Nepřátelství na život a na smrt, střelba ze zálohy a falešné karty, to škodí všem. Nebyl by to ale teflonový Paroubek, kdyby si nutnost výměnného obchodu připustil.
Naopak vyhrožuje tím, že bude praktikovat jakousi vlastní zahraniční politiku, a vrazí tak Topolánkovi vývrtku do zad v době zvlášť choulostivé, v době českého předsednictví Evropské unie.
V to, že bychom se dočkali od politiků džentlmenských gest, už nevěří ani beznadějní romantičtí naivové. Bohužel se začíná ztrácet i víra, že by se země mohla ve vlastním zájmu vrátit k normálnímu politickému kšeftování. Ano, Paroubek patří do čela Sněmovny, ale musí řádně zaplatit.
