Červenec 2013, čtyři měsíce po převzetí prstenu. Papež František v letadle odpovídá na otázky novinářů. Jeden z dotazů ho má přivést do úzkých. Jde o ústřední téma kulturních válek: přístup církve k homosexuálům.
Osazenstvo zbystří, situace se podobá té, když se farizeové ptali Krista, zde je správné platit okupantům daně. Řekne-li ano, je kolaborant, zvolí-li ne, rozpoutá nepokoje.
Mesiáš nepřišel na svět řešit otázky národního hospodářství, a tak bezelstně ukáže na minci s císařovou podobiznou a řekne: císařovi dávejte to, co je jeho, a Bohu, co je Boží.
Papež František měl na výběr, zda homosexuální vztahy odmítne a pro západní svět se stane tmářem, nebo je schválí a v jedné větě zpochybní stovky let církevního učení o rodině.
Nevybral si ani jedno, místo toho pronesl pozoruhodně lidskou větu: „Pokud je někdo gay a hledá Boha, kdo jsem já, abych ho soudil?“ Z letadla nevystupoval progresivista ani homofob, ale pokorný papež, který si netroufá vstupovat do osobního vztahu konkrétního člověka s Bohem.
Z dalšího světadílu, nebo zase Ital? O nástupci papeže Františka se už spekuluje |
A především – papež, který nepřišel řešit kulturní války, ale přinášet světu radostnou zvěst Evangelia. Zprávu o tom, že Bůh nesoudí, ale miluje.
Epizoda z letadla, ze kterou byl František veleben zprava i zleva a na kterou později vícekrát navázal, však v církvi zanechala jednu praktickou nepříjemnost.
Papežská vyjádření k citlivému tématu se významně proměnila, ale v katechismu, který ve své poslední verzi z roku 1992 závazně kodifikuje církevní učení, František v příslušném odstavci neupravil ani čárku. Dodnes se tam píše, že homosexuální vztahy (ano, vztahy) představují těžkou mravní spoušť.
Jakýkoliv církevní představitel byl kdekoliv ve světě dotázán na stejné téma, musel si vybírat mezi závazným, kodifikovaným učením církve a slovy svého šéfa. V obou případech se dostal do podezření z neposlušnosti, to podle toho, kdo se zrovna ptal.
Člověk skromnosti, který pečoval o slabší. Svět chválí odkaz zesnulého papeže |
Při povrchním hodnocení bychom tedy došli k závěru, že papež František byl mužem krásných, velkých, lidských gest, které neprovázely reálné činy. Hlubší pohled však musí vzít do úvahy, že katolická církev není západoevropská instituce.
Působí dva tisíce let na všech kontinentech a je největším soudobým společenstvím světa s 1,4 miliardami členů. Její těžiště se rychle přesouvá ze sekularizované Evropy do Afriky a do Asie.
František nejenže věděl, jak zanedbatelný je liberální západoevropský pohled vzhledem k celku, ale především dobře chápal, že smýšlení takové masy lidí se nedá měnit škrtáním řádků v předpisech. Je to naopak: katechismus reflektuje již dosaženou shodu.
Pokud by začal škrtáním a přepisováním, vyvolá válku, rozkol, schizma. Potěší progresivní Německo, vyvolá zmatek v jižní Americe, extrémně ztíží situaci křesťanů v muslimských zemích. Třetí věc, kterou vyhodnotil správně, je otázka plynutí času.
Na papežský stolec nastupoval v 76 letech a patrně ani nedoufal, že bude mít k dispozici dlouhých 12 roků. Věděl, že má omezenou dobu, a svůj pontifikát nepojal jako období revoluce, ale právě změny důrazu, přístupu. Ač v církvi držel veškerou zákonodárnou, výkonnou i soudní moc, v nevídané pokoře se rozhodl, že jí lépe poslouží citlivými gesty než dryáčnickými výnosy.
Podívejte se i na naše další živé přenosy
Sledovat na iDNES.tvZa svou misi si zvolil připravit půdu pro změny, které na vlastní oči neuvidí. Příští papež, zvolený nejspíš letos v květnu, už nebude nastupovat do doznívající „postkonzervativní“ éry Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kteří vládli dohromady pětatřicet let.
Přijde po papeži, který na bouřlivé společenské změny reagoval projevy pokory a lásky, a to i k lidem, pro něž psané regule nenacházejí pochopení. Díky Františkovi bude mít nový Svatý otec „svěžejší“ startovní pozici, a to ve světě, který mezitím o dalších 12 let omládl.
Podobně jako k homosexuálům František přistoupil například k tlakům na zrovnoprávnění žen v církvi. Nezačal je světit na kněžky ani jáhenky, nepřepsal koncepci svátostného kněžství, ale zapojil je do nejvyššího vedení Svatého stolce, což se nikdy dřív nestalo, není to však otázka věrouky.
Papež František zemřel. Bojoval s nemocemi, bylo mu 88 let |
Když proti němu vystartovali progresivističtí němečtí biskupové, kteří si svolali synodu k řešení kulturně válečnických témat, vyrazil jim meč z ruky tím, že synodu vyhlásil pro celý svět.
O postavení církve a věřících v ní diskutují nejenom Němci, ale všichni. Jakýkoliv radikální požadavek ztratil na naléhavosti, celosvětová synoda dává zaznít hlasům odevšud, nejenom z nejukřičenějších koutů.
František tedy netrhl oponou, nerozkopal dvířka mezi církví a světem. Jen je pokorně, tiše, se šibalským úsměvem pootevřel. A nejenom slovy. Ze zhruba 135 kardinálů, kteří budou vybírat nového papeže, jich jmenoval převážnou většinu a vybíral dost netypicky – přednost dával mimoevropským zemím, například Praha tentokrát ostrouhala, kardinála naopak dostala poprvé v historii Barma či Království Tonga.
Františkova pokora tedy nakonec nezůstala jenom v rovině gest. V situaci, kdy od něj půlka světa očekávala revoluci, se promyšleně rozhodl: nebudu reformátor, připravím pozici svému nástupci.
Umetu mu cestu. Výsledkem může být něco, co by se nepodařilo ani nejradikálnějšímu revolucionáři: církev se v příštím období zásadně otevře světu, aniž by se zároveň rozpadla. Papež František se na to bude dívat z nebe a šibalsky se umívat.
