„Odběr krve je nenahraditelný lékařský úkon a klíčová součást prevence. Mnohé lidi ale děsí. Každý desátý dospělý se kvůli tomu vyhýbá nejen odběrům, ale i návštěvám lékaře,“ upozorňuje mluvčí společnosti SYNLAB Gabriela Semelová.
Opírá se o výsledky průzkumu zaměřeného na pocity a zkušenosti Čechů spojené s odběry krve, který v dubnu udělala laboratorní firma spolu s agenturou Ipsos. Dotazník vyplnilo 520 lidí zastupujících reprezentativní vzorek populace. Různou míru strachu přiznalo přes 40 procent dotázaných, větší obavy až pětina, největší desetina.
Hrůza z jehel i krve
Průzkum zjišťoval i nejčastější důvody obav z odběrů. Ukázalo se, že nejvíce lidí stresují jehly (40,2 procent). Následují strach z bolesti (29,9 procent), pohled na krev (27,7 procent), obavy ze mdlob (26,8 procent) a nevolnosti (25 procent).
Panická hrůza z jehel i ztráty penisu. Studie odhalují fobie různých národů |
Na první pohled se mohou zdát čísla přehnaná. MF DNES ale mluvila s řadou lidí, kteří pod příslibem anonymity popsali, jak trpí.
Čtyřiatřicetiletého Karla z Brna děsí odběry krve od dětství. „U pediatra mi nedokázali normálně vzít krev, zvládali to až na několikátý pokus. Od té doby mám z odběrů hrůzu, blednu, je mi zle, několikrát jsem omdlel. Raději předem hlásím, že si musím lehnout,“ líčí.
Nedávno byl na operaci. V kartě měli zdravotníci poznámku, že před ním nesmí ani mluvit o jehlách nebo krvi. „Naštěstí to dodrželi,“ dodává Karel.
Podobné stavy zažívají muži, ženy i děti, jako třeba devítiletá Martina z Turnova. Má panický strach z jehel po nepovedeném odběru před čtyřmi lety. „Starší lékařce se nedařilo trefit žílu, zkoušela to dál, i když dcera brečela. Na pátý pokus žílu napíchla, ale krev jen kapala. Sestra ruku mačkala a otáčela jehlou v ráně. To už dcera hystericky řvala a vzpouzela se. Když ji sestra pevněji sevřela, zoufale křičela: Tati, pomoc,“ vzpomíná otec dívky.
Muž tehdy doktorku okřikl, ať to nedělá, když to neumí, ale lékařka pak seřvala jeho. „Skončilo to tím, že krev z ní stejně nedostali, dcera měla trauma, celý den koktala a od té doby se panicky bojí odběrů. Nejhorší na tom je, že tehdy stačila krev z prstu, což jsem navrhoval. Naštěstí dnes máme jinou doktorku, která bere krev jen z prstu,“ dodává otec školačky.
Strach z lékařů může být i fatální. Zbavit se ho přitom můžete vcelku snadno |
Podobně je na tom i 23letá Karolína z Brna. Odběrům krve se vyhýbá, na posledním byla v deseti letech. Když tehdy odcházela z ordinace, polil ji studený pot, zatmělo se jí před očima a omdlela.
„Od té doby mám z odběrů panickou hrůzu, která se zhoršuje. Vadí mi pohled na jehly a krev, ale i to, když někdo natáhne ruku a jsou vidět žíly, nebo když o odběrech jen slyším. Šílím z toho a snažím se rozptýlit, protože cítím slabost a začínám omdlévat. Někdy to rozdýchám, někdy si ale musím lehnout a zvednout nohy, jak mi poradila lékařka,“ líčí Karolína.
Přiznává, že už jí nedělá dobře ani měření tlaku, nebo to, kdy slyší tlukot srdce či cítí tep. Na střední škole se jí párkrát udělalo špatně, když se učili o oběhové soustavě člověka. „Nevím přesně, v čem je problém. Asi mi nejvíc vadí, že mi někdo bere něco z těla. Neumím si představit, že někdy v budoucnu budu muset na odběry. Asi tam udělám pořádné divadlo,“ obává se Karolína.
Strachem z injekční jehly trpí znatelná část populace. Jak se této fóbie zbavit? |
Někteří dospělí lidé si traumata z dětství nevybavují, ale jsou přesvědčení, že jejich úzkostné potíže souvisejí s negativními vzpomínkami na návštěvy nemocnic, v nichž zemřeli jejich nejbližší.
„Denně jsem navštěvovala otce v nemocnici, ale v den, kdy zemřel, jsem to nestihla. Po jeho smrti jsem musela vyhledat psychiatra a užívat antidepresiva. Léky pomohly, ale ne úplně. Když jsem je musela vysadit a píchat si hormony kvůli otěhotnění, strávila jsem vždy půl hodiny přesvědčováním sama sebe, než jsem se odhodlala. I teď se injekcím vyhýbám. Nezvládla bych ani vpich do páteře kvůli lokální anestezii. Na vlastní přání a s potvrzením od psychiatra jsem rodila císařským řezem v úplné narkóze,“ líčí 44letá Lída z Olomouce.
K doktorům nechodí
Šestačtyřicetiletý Michal z Prahy kvůli panice z odběrů krve k doktorům raději nechodí. Tvrdí, že je zdravý a nepotřebuje to. Stejně je na tom jeho pětašedesátiletý otec.
„Strach mám odmala. Otec taky, ten nechodí ani k zubaři. Já ano, ale jednou jsem zahlédl jehlu s nití na šití a omdlel jsem. Od té doby si tam dávám sluchátka na uši, pouštím hlasitou hudbu a mám zavřené oči, abych to zvládl,“ líčí Michal.
Pravidelně navštěvoval jen pediatra. U něj byl až do 21 let. Pak chodil jen pro razítka k pracovním lékařům. Poprvé až před rokem vyhledal praktického lékaře, který má jeho kartu. Kvůli potvrzení o zdravotním stavu pro řidičský průkaz na nákladní auto. „Změřil mi tlak a potvrzení mi dal, ale pozval mě, abych přišel na odběry. Slíbil jsem to, ale nešel jsem a nepůjdu,“ dodává Michal.
Čtyřiatřicetiletá Vlasta z Prahy sice na odběry jde, když musí, ale odhodlává se k tomu až několik týdnů. Problém je, že i když před odběry pije dost vody, krev nikdy moc neteče. „Jakmile se mi jehlou rýpou v žíle nebo se snaží ji přepíchávat jinam, začíná peklo. Je mi zle a jdou na mě mdloby,“ popisuje žena.
Když jedné zdravotní sestře vylíčila, co se jí při odběrech děje, zdravotnice jí nabrala krev tenčí jehlou, která se používá u nejmenších dětí. „Doporučila mi, abych všude hlásila, že potřebuji jehlu pro miminka. Bohužel na to zdravotníci reagují různě. Někde moje obavy zlehčují s tím, ať se nebojím, že to půjde. Jenže nejde, takže jsou pro mě odběry vždy velmi stresující,“ dodává žena.
Prevence je účinnou zbraní proti rakovině. Na co a kdy máte nárok |
Z průzkumu také vyplynulo, že asi 16 procent lidí se bojí výsledků vyšetření krve a stejné množství necitlivého jednání zdravotníků.
Pomáhá vlídnost zdravotníků
„Způsob odběru je důležitý. Téměř polovině lidí pomáhá překonat jejich strach právě přívětivý přístup zdravotníků. Vlídná, jasná komunikace a ochota přizpůsobit se individuálním potřebám může pacientovi s obavami zásadně ulevit,“ říká vedoucí odběrových pracovišť laboratoří SYNLAB Martina Vršková.
To potvrzuje i zdravotní sestra Kateřina Remešová z pražské ordinace praktického lékaře pro dospělé Cyrila Muchy. „Každého pacienta se ptám, jak zvládá odběr krve. Snažím se mu přizpůsobit. Když je potřeba, položím ho na lehátko. Občas někdo tvrdí, že nemá s krví problém, protože to o sobě neví, ale pak kolabuje,“ popisuje Remešová.
Má pocit, že od covidu přibývá lidí, kteří se odběrů bojí nebo je špatně snášejí. Zvlášť mezi mladými muži. „Někteří popisují traumatizující zážitky z odběrů v dětství, ale ne všichni. Možná je to i tím, že dospívají generace, které jsou více opečovávané a nemusely čelit tolika nepříjemným situacím jako děti v minulosti,“ míní Remešová.
Vytrácí se empatie, míní sestra
Podle 70leté zdravotní sestry Boženy Žemličkové, která 42 let pracovala v ordinaci pediatra a teď odebírá lidem krev v pražské laboratoři firmy Spadia LAB, může velký strach mnoha lidí z odběrů krve souviset i s tím, že se ze zdravotnictví vytrácí empatie.
„Pro mě je práce velký koníček. Vždy jsem s dětmi mluvila o tom, co budeme dělat, a před samotným odběrem si s nimi hrála. S kluky, kteří měli strach, jsem v sesterně třeba kopala do balonu, abych odvedla jejich pozornost a získala důvěru. Občas se stalo, že pak přišli i jejich rodiče a chtěli, ať jim krev odeberu já,“ vzpomíná zdravotnice.
I s dospělými v laboratoři hodně mluví a dává najevo, že s nimi soucítí, což většině pomáhá. „Mnozí vyprávějí o špatných zkušenostech s odběry jinde. Sama jsem to zažila, když jsem ležela v nemocnici a přístup některých sester byl hodně necitlivý,“ dodává zkušená zdravotnice.
Fobie dokážou člověka paralyzovat. Jak chorobný strach léčit? |
U řady lidí po špatných zkušenostech přerůstají obavy v různé typy fobií. Může jít například o algofobii, což je chorobný strach z fyzické bolesti, vakcinofobii, což je strach z očkování, nebo trypanofobii, což je extrémní úzkost z injekcí, vpichu či odběru krve – právě ta patří k nejznámějším a nejčastějším ze zdravotních fobií. Strach je u mnoha lidí tak silný, že stačí zmínka o injekci a dělá se jim zle. Proto odmítají odběry krve a často i návštěvy lékaře, což může vést k zanedbání zdravotní péče. Přesto většina z nich přiznává, že nechce své problémy řešit s odborníky.
Nezájem o tuto péči potvrzuje Kateřina Marklová, klinická psycholožka a psychoterapeutka, která se v pražském NEO Centru zaměřuje i na léčbu fobií. „Ještě se nestalo, že by přišel pacient speciálně kvůli trypanofobii. Několik lidí se strachem z jehel jsem v péči měla, ale vždy šlo o součást většího balíčku úzkostných poruch, které se rozvinuly po nezvládnutém silně emočním prožitku,“ říká Marklová.
Zmínila případ ženy, která byla jako dítě sama v nemocnici a rodiče k ní nesměli. „Odnesla si z toho tak velké trauma, že se u ní časem rozvinuly fobie ze všeho, co souvisí s medicínou. K tomu se postupně nabalily další úzkosti, které jí znepříjemňují život. Pomoci umíme. Na terapiích odhalujeme a snažíme se odstranit příčiny, ale trvá to delší dobu,“ dodává psycholožka.
