„Neměl jsem problém identifikovat, co je na tom režimu špatně,“ vzpomíná Novák na léta zrání v letech pozdního socialismu. „Nepovažuju sebe sama za nějakého aktivního odbojníka. Jenom jsem chtěl, aby mi ten režim co nejméně překážel.“
Vyrůstal Hradci Králové v rodině lékaře a říká, že jeho rodiče před ním nikdy neskrývali své smýšlení o panujících poměrech a doma o všem mluvili otevřeně. Stejně tak se nemusel přetvařovat ani ve vodáckém oddílu, kam chodil od dětství. Získal tu přátele na celý život.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovali Zdeněk Horák a Michal Šmíd. Organizace sbírá vzpomínky lidí, kteří byli u klíčových okamžiků našich dějin, a uchovává je pro budoucí generace. Díky podpoře veřejnosti se tyto vzpomínky proměňují ve filmy, knihy, výstavy či vzdělávací programy, aby mladší generace mohly poznat odvahu, lidskost a hodnoty svobody. V období Vánoc, kdy se vzpomínky a tradice sdílí, je možné příběhy podpořit v rámci Vánoční sbírky Paměti národa. |
Když chodil do třetího ročníku střední průmyslové školy, přišel jednou do třídy během vyučování ředitel Salaba: „Prosím tě Roberte, pojď sem, je tu pro tebe StB,“ řekl s obavou v hlase. Důvod zadržení a výslechu se ukázal posléze. Parta z vodáckého oddílu chodila do hradecké hospody u Dvořáků a čas od času si koupili sud piva a vyrazili na víkend. Říkali si „Sudparta“. Podle všeho ale do hospody chodil udavač, který v tom viděl zkratku pro sudetoněmeckou stranu „Sudetendeutsche Partei“ a podezření z propagace nacismu bylo na světě.
V jiném hostinci pak psala vrchní stolní společnosti útratu na dlouhou účtenku, mladí vodáci tomu z recese říkali „propíjíme letenku do Austrálie“ a v bujných představách donašeče se z toho vyklubal plán na ilegální opuštění republiky. Obvinění ale byla natolik vratká, že celá tato aféra vyzněla do ztracena. Do oddílu chodily i děti tehdejších prominentů, a tak se pamětník domnívá, že vyšetřování mohl také zarazit někdo „shora“.
Po maturitě nastoupil Robert na brigádu jako zřízenec do nemocnice. Říká, že zde našel zajímavou sestavu pestrou směsici lidí z okraje tehdejší společnosti. S kolegy v nemocnici tehdy dokonce uspořádali stávku – chtěli prosadit důstojnější přístup k tělům mrtvých pacientů s chirurgie.
Byl z toho skandál. „Kdo vás vede?“ ptali se policejní vyšetřovatelé neschopní pochopit, že by zřízenci mohli sami něco podobného zorganizovat. „Nevěděli si s tím rady“ vypráví Novák a dodává, že po třech či čtyřech dnech se s mrtvými těly už se zacházelo náležitým způsobem. „Tehdy jsem pochopil, že má smysl se snažit o nápravu věcí.“
Končíte! vyhrožovala profesorka. Nakonec musela odejít ona
Pedagogická fakulta v Hradci Králové, kam se Robert Novák dostal na druhý pokus v roce 1988 měla ve vzpomínkách tehdejších studentů pověst důkladně znormalizované školy s tuhým režimem. Obor pedagogika vedle některých předmětů, o které měl pamětník zájem (jako psychologie) obnášela i tupé biflování stranických či svazáckých stanov.
Do druhého ročníku nastoupil na podzim roku 1989. Předtím v létě roku 1989 podepsal provolání Několik vět. Sám přiznává, že se radikalizoval a zažíval stále častější konflikty s doktrinářsky naladěnými pedagogy.
Kritizovali režim z korby slavné Tatry. Jak se Kopřivnice přidala k revoluci |
Například diskuse s profesorkou Švarcovou v předmětu vědecký ateismus vedly k otevřeným výhrůžkám o možném vyhazovu ze školy: „Vůbec nemá cenu, abyste na této škole zůstal, já vám stejně zkoušku nedám, vy přese mě neprojdete a budete tu končit,“ říkala mu. „Netrvalo dlouho a musela končit ona,“ glosuje to dnes pobaveně pamětník.
Přestože tehdejší státem a stranou ovládaná média pouštěla do éteru jen kusé a zkreslené zprávy, i do Hradce Králové dorazila zvěst o tom, co se stalo 17. listopadu v Praze na Národní třídě i o následném vyhlášení stávky pražskými vysokoškoláky.
V pondělí 20. listopadu ještě na hradecké pedagogické fakultě zčásti probíhala výuka. Odpoledne se dění přesunulo do restaurace Bouda, kde se sešla skupina studentů, i z dalších hradeckých vysokých škol, tedy z medicíny a farmacie. Večer na koleji se i pod vlivem příjezdu lidí, studujících v Praze, kteří přivezli čerstvé informace, padlo rozhodnutí o vstupu do stávky.
Jelikož pedagogická fakulta v Hradci tehdy sídlila ve vícero budovách v různých částech města, rozhodli se studenti obsadit koleje v ulici Na Kotli. V úterý 21. listopadu pak vyrazili aktivisté přesvědčovat ostatní studenty, že se učit nebude a že je nutné vstoupit do stávky. Na fakultě ale měla silnou pozici organizace Socialistického svazu mládeže, která se snažila pootočit vývoj od přijetí radikálních požadavků v intencích prohlášení pražských studentů k podstatně krotšímu stanovisku svazáků.
Novák vzpomíná, jak se v prvním revolučním týdnu svolalo do menzy setkání všech studentů fakulty. Sál praskal ve švech, účastnilo se i vedení školy. Atmosféra houstla, lidé z vedení začali osočovat mluvčí studentů. „Jeden z proděkanů neudržel nervy a tím nám vlastně pomohl. Začal tam na nás sprostě řvát, jak se tam sápal, tak mě shodil z pódia.“ Po incidentu došlo na veřejné hlasování. „Pro radikální znění prohlášení byli úplně všichni, snad jenom tři se přihlásili k té umírněné verzi.“
Stávkující studenti v Hradci Králové přemýšleli, jak si naklonit veřejnost, aby nebyli označeni za „flákače“. Rozhodli se pro úklid města. „Ale sežeňte najednou tři stovky košťat,“ vzpomíná Novák. Studenti vyrazili do škol i dalších institucí s prosbou o zapůjčení potřebného vybavení. Někde na ně volali policajty, jinde jim ochotně nářadí půjčili, a třeba i donesli vlastní z domova. V dalších týdnech pořádali studenti happeningy.
Hradba z papírových krabic je hotová.
Plakáty a letáky vozili autobusáci i strojvedoucí
„Myslím, že bylo velmi důležité, že jsme stávkou pokryli celou republiku,“ říká Novák a zdůrazňuje roli výjezdů do menších východočeských měst jako Opočno, Broumov nebo Hostinné. Popisuje, jak fungovalo předávání informací. Nezastupitelnou roli hráli řidiči autobusů a strojvedoucí.
Tak se stalo, že studenti třeba v pět hodin ráno rána vyráželi k prvním autobusům či vlakům vyrážejících do menších měst a po řidičích posílali plakáty, letáky, instrukce. Obdobně se do Hradce dostávaly materiály z Prahy. „Bylo to v celý republice a nedalo se to komunistickou propagandou eliminovat na nějakou partu samozvanců a ztroskotanců,“ líčí.
Novák však připouští, že ne každý se tehdy do stávkového dění zapojil. „Na peďák chodilo kolem osmi set lidí, odhaduju. 50 lidí aktivně stávkujících, další stovka byli lidi, co pomohli, když bylo potřeba. A zbytek měl prázdniny,“ říká a podobně vnímá i zapojení tehdejších pedagogů.
„Nějakých pět se k tomu otevřeně přihlásilo, další to dělali zpočátku tajně, většina těch kantorů asi taky měla nějaké volno.“ V týdnu od 27. listopadu tak někteří vyučující dokonce vypsali termíny zkoušek. Našli se i tací, kteří šli na zkoušky na katedru marxismu leninismu, obor přitom za pár týdnů zrušili. „Nakonec jsme ale uspěli, protože ta menšina byla hodně aktivní a zapálená,“ ohlíží se Novák za studentskou stávkou.
Lidé půjčili auto i darovali prstýnek
Na tehdejším dění kromě jiného oceňuje tehdejší schopnost studentů zorganizovat se a vytvořit fungující strukturu. „Vždycky jsem rozčílený, když slyším, že to bylo dopředu domluvený a naplánovaný, že by nás snad řídili estébáci.“
Poroba je horší než smrt, hlásal na Albertově autor Dračího doupěte |
Zároveň si uvědomuje, že vše mohlo fungovat i díky masivní podpoře veřejnosti. „Přišli třeba úplně cizí lidi s tím, jak nám můžou pomoc. Tak jsme jim řekli: nemohli byste nás nějak odvézt. A on třeba řekl: Já nemám čas, ale tady máš klíčky, tady máš auto, mějte ho a za čtrnáct dní mi ho vraťte. Auto v té době byla poměrně velká hodnota.“
Lidé nosili jídlo, peníze, mohli za ně koupit třeba první počítač. Novák si vzpomíná i na emotivní okamžik, kdy za studenty dorazila jedna dáma pokročilého věku: „Přinesla zlatý prsten s kamenem, že nemá peníze, ale dá nám ten prsten, aby nám přispěla.“
My jsme říkali, že to nemůžeme přijmout. Ona se rozplakala, že ten prsten jí zbyl po manželovi, který byl v komunistickým lágru a umřel a on by si přál, aby tím mohl přispět k odstranění komunistů. Já osobně si velmi vyčítám, že nevím, co se s tím prstenem pak stalo. Kdybych přemýšlel o nějakým muzeu 17. listopadu, tak právě ten prsten a ten příběh s ním spojený by tam určitě patřil,“ podotkl Novák.
Robert Novák v roce 2019.
Když se Robert Novák, dnes pedagog, v minulosti též ředitel gymnázia a komunální politik, ohlíží za děním roku 1989, říká: „Chtěl bych zmínit jeden důležitý fakt, že jsme se nechtěli mstít. I přestože mnozí mají máslo na hlavě a objevili se ve funkcích a pozicích, na které z mého pohledu morální právo nemají, tak si myslím, že je dobře, že jsme neudělali nějaká drastičtější opatření ve smyslu: kdo smí a nesmí kandidovat, i když takové náznaky tu byly. Myslím, že by to ve společnosti, která i tak je dnes velmi rozdělená, vytvořilo velkou nenávist.“
Podle něj se Češi překvapivě dobře dokázali adaptovat na život ve svobodných poměrech na rozdíl třeba od Ruska, kde se přechod k demokracii nepodařil. „V negativním slova smyslu mě pak překvapilo, jak u nás přežívají takové ty vlastnosti, že my jsme ti chudáci, a za všechno můžou ti druzí,“ dodal.
