Když sovětská KGB upozornila, že kolem vojenských letišť u Milovic a Mimoně, která tehdy využívala okupační sovětská armáda, nejspíš slídí americký tzv. poziční agent CIA, Státní bezpečnost začala ihned jednat a spustila prověřování tisíců občanů.
Podle KGB se mělo jednat o nějakého nenápadného místního občana, který má řídícího důstojníka údajně v Itálii. Z 1 609 vytipovaných, kteří někdy vyjeli do Itálie, nakonec zvláštní pozornost získal sedmdesátiletý Rudolf Krzák, vyznamenaný za chrabrost, nositel několika válečných křížů, ale také bývalý politický vězeň z 50. let.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovali Alexandra Dekanová a Mikuláš Kroupa. Paměť národa si tradičně v listopadu připomíná ty, kteří bojovali za naši svobodu. Už jedenáctým rokem proto pořádá veřejnou sbírku na podporu válečných veteránů a dalších bojovníků za svobodu. Symbolické květy vlčího máku najdete po celý měsíc v knihovnách, kavárnách či obchodech. Od 7. do 11. listopadu je nabízejí také dobrovolníci v ulicích. |
Životní příběh generálmajora Rudolfa Krzáka by vydal na mnohasvazkový román. Narodil se 6. dubna roku 1914 v jihočeských Bernarticích ležících zhruba na půl cesty mezi Táborem a Pískem. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích se rozhodl pro kariéru vojáka z povolání. Už v Budějovicích se přátelil se spolužáky, ze kterých se později stali významní soudruzi a ti mu pravděpodobně za války i komunismu nejednou zachránili život.
Například Bohumír Štěpán Lenc. Za války se přejmenoval na Bohumíra Lomského, na východní frontě se stal velitelem náčelníka štábu 1. československého armádního sboru, zástupcem generála Ludvíka Svobody, v padesátých letech ministrem národní obrany.
„Lidé brečeli.“ Nechtěl jen přihlížet, a tak utekl z protektorátu bojovat za svobodu |
Krzák mu neřekl jinak než jeho studentskou přezdívkou „Bába Lenců“: „Pamatuju si ho, jak si jednou na gymnáziu vzal šátek na ten svůj kulatý obličej a vypadal jako stará bába, tak jsme mu začali říkal Bába Lenců,“ podotkl Krzák, který před válkou vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích.
Nechtěl šlapat stejnou zem jako nacisté
Během nacistické okupace v březnu 1939 sloužil jako pobočník velitele pěšího pluku v Českých Budějovicích v hodnosti poručíka. „Nemůžu šlapat jednu půdu s německými botami, které zaplavily náš stát,“ vysvětlil Krzák, proč se vypravil přes hranice. Se čtyřmi důstojníky ilegálně přešel česko-polské hranice na severní Moravě.
V Polsku se zdržel jen krátce a na lodi Chrobry odcestoval již se stovkami dalších vojáků do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie. Jako seržant legie se u 11. pluku Senegalských střelců nezdržel ani měsíc. Vznikající exilové ministerstvo národní obrany v Londýně ho vyzvalo, aby s dalšími důstojníky vytvořili československý pluk ve francouzském stanovém táboru Agde.
Po napadení Francie nacistickým Německem v květnu 1940 se účastnil ústupových bojů jako velitel motorizované jednotky. Velel padesáti převážně francouzským šoférům s vojenskými kamiony. „Můj kůň zahynul na náklaďáku hladem, protože nebylo, čím ho nakrmit. Neměl jsem ani mapu. Doptával jsem se na cestu místních a žádal je o jídlo pro naše vojáky,“ vzpomínal.
Rudolf Krzák u prezidenta Václava Havla na počátku 90. let.
„Nikdo se neptal – máš, nemáš? Ne, opatři si, udělej to, dělej zázraky! Těch čtrnáct dní byl největší výkon v mém životě. Nejedl jsem, nespal, musel jsem ta auta hlídat, protože byla životně důležitá pro naše přesuny. Naším úkolem bylo převážet ustupující vojáky, ale já ani nevěděl, kde náš pluk vlastně je.“
Podařilo se mu zachránit stovky našich vojáků a dovést je až do přístavu. Zde předal francouzskému důstojníkovi polovinu roty – pětadvacet aut, ostatní šoféři dezertovali i s vozy. Společně s dalšími uprchlíky se nalodil na loď Rod-el-Farag do Velké Británie. Do Liverpoolu dorazil 12. července 1940.
Mezi parašutisty
Rudolf Krzák v Anglii během následujících čtyř let prošel bojovým i zpravodajským výcvikem. Vyznamenali ho za boj ve Francii válečným křížem, povýšili do hodnosti nadporučíka. Krátkou dobu strávil v kanceláři jako šifrant 1. oddělení II. odboru Ministerstva národní obrany v Londýně.
Kromě toho absolvoval řadu kurzů včetně parašutistického ve Zvláštní skupině D. Prošel stejným výcvikem jako třeba Kubiš a Gabčík, seznámil se tu se skvělými vojáky, jako byli Josef Šandera nebo Adolf Opálka, ani jeden z nich válku nepřežil, padli v protektorátu buď přímo v boji s gestapem a SS, nebo zemřeli v nemocnici na svá zranění.
Hlad, mráz a dřina. Mladík chtěl bojovat za svobodu, ale skončil na Sibiři |
I Krzáka v roce 1944 vyslali do bojové akce v tříčlenné skupině Silica I. Seskočil kdesi v přímořských horách v severní Itálii. Měl zajistit hromadnou dezerci československých vojáků z takzvaného vládního vojska k partyzánům. „Vladaři“ tady sloužili po boku italských fašistů, přičemž nacisté je na italské území převeleli z obavy, aby se jednotky v protektorátu nestaly zárodkem povstalecké armády.
Krzák dva měsíce operoval mezi italskými partyzány, účastnil se různých diverzních akcí. Podle historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu organizoval a s pomocí radiomajáku Eureka i přijímal zásoby leteckou cestou, tlumočil při výsleších zajatců. Za dramatických okolností v poslední chvíli utekl z obklíčení italských a německých vojáků.
Radiosignalizací se mu podařilo navést záchranný třímístný průzkumný letoun na malé jím vybudovaném letiště v horách v Cortemillia. Po dalších peripetiích se nakonec dostal zpátky do Anglie, kde tři měsíce vedl výcvik výsadkářů. Potom si zažádal, aby ho poslali do bojů na východní frontu.
Bába Lenců zařídil, aby nešel na smrt první den
Rudolf Krzák.
O jeho touze poznat, jak se válčí pod sovětským velením na východní frontě, se dozvěděli jeho přátelé z vojenské akademie, toho času u jednotek na východní frontě. Okamžitě o tom podali zprávu Bohumíru Lomskému, zástupci velitele armádního sboru, ten zajistil, že Krzák již v hodnosti kapitána nepadl hned první den.
Lomský totiž pamětníka jmenoval na místo zástupce velitele 5. praporu 3. samostatné brigády. Krzák nastoupil k demoralizované hrstce frontových vojáků. Místo tisíce mužů měl k dispozici jen sedmdesát zmrzlých bojovníků, kteří v posledních bitvách na severní Moravě měli jediný zájem – přežít.
A jak to vypadalo, když vydal pokyn k útoku? „Po čtyřech lezli asi čtyřicet metrů porostem. A Němci udělali samopaly – trrrr, trrrr. A naši zase po čtyřech couvali pozadu zpátky,“ popisoval Krzák, který byl vojáky respektován díky svým bojovým zkušenostem z Itálie a vyznamenáním za chrabrost i několika válečnými kříži.
Nacisté mu vyvraždili celou rodinu
Těsně před koncem války se dozvěděl strašnou zprávu – nacisté povraždili celou jeho rodinu. Prokop Tomek uvádí ve své historické studii podrobnosti: „V roce 1942 gestapo zjistilo, že Rudolf Krzák se účastní zahraničního odboje. Stalo se tak kvůli parašutistům z Anglie, konkrétně Václavu Kindlovi z výsadku Intransitive, který přinesl Krzákovým do Bernartic dopis od syna. V Bernarticích našli parašutisté roku 1942 pomoc a zázemí. Dostali totiž od Rudolfa Hrubce, přítele Rudolfa Krzáka, záchytnou adresu jeho strýce Františka Lukeše z Bernartic.“
Pamětní deska na domě rodiny Krzákových v Bernarticích.
„Po atentátu na Heydricha byly kontakty parašutistů s občany z Bernartic prozrazeny a došlo k rozsáhlému zatýkání. Krzákovi rodiče Severín a Antonie byli za pomoc, kterou poskytli parašutistům, dne 2. července 1942 v Lubech u Klatov zastřeleni. Gestapo zastřelilo i jejich dvě dcery Jiřinu a Zdenku. V koncentračním táboře Mauthausen byl v lednu 1943 zastřelen i jejich syn Severín. Kromě Rudolfa tak válku z rodiny přežil jen jeho bratr Bohumil,“ dodává historik.
Po válce Krzák pracoval na Hlavním štábu ve zvláštní skupině, která prošetřovala působení parašutistů v protektorátu. Skupinu ale soudruzi k nelibosti západních vojáků asi po půl roce rozpustili. Dokončil studia na Vysoké škole válečné a nastoupil na ministerstvo obrany, měl vybudovat výsadkové vojsko. Stal se podřízeným svého nejmilejšího o generaci staršího velitele z Anglie, zpravodajce plukovníka Karla Palečka. Měli mezi sebou vztah jako otec se synem.
Chtěli, aby usvědčil Palečka z velezrady. Odmítl
Tomek uvádí, že Krzák si v této době zažádal o členství v komunistické straně. To a ani jeho přátelství s Lomským ho neuchránilo od vězení. Palečka a Krzáka zatkli agenti vojenského Obranného zpravodajství (OBZ) dne 15. listopadu roku 1949 a rok byli zřejmě velmi surově vyslýcháni v tzv. loretánském domečku v Praze: „Chtěli, abych usvědčil Palečka z velezrady, abych mu pomohl na šibenici. Tak to jsem odmítl,“ vyprávěl generál Krzák.
Tomek objevil archivní dokumentaci z té doby. Citujeme z hodnocení nočního výslechu Krzáka z 22. na 23. listopadu 1949 tak, jak ho zapsal vojenský vyšetřovatel: „Zatvrzele trvá na původní výpovědi. Krzák je zatvrzelý, na nic si nepamatuje, stále se snaží opatrnicky a stereotypně odpovídat výrazy ‚myslím, nevím, nepamatuji se, nevylučuji‘ atd. (…) I když navenek občas projeví nervositu, je uvnitř rozvážný a číhavý,“ stojí v hodnocení nočního výslechu Krzáka z 22. na 23. listopadu v roce 1949.
Protokol také mimo jiné uvádí, že jen při „energickém zásahu“ cosi připouští, ale tyto pasáže výpovědi bude u soudu prý nejspíš překrucovat. Krzák se prý pokusil před soudem obhájit, ale předsedající jen zařval: „Odvést!“ Oba důstojníky poslal na devět let do vězení.
Osm let se skrýval před StB. Odbojář vedl tajný život v úkrytu v lese i za kamny |
Po roce doma, ale pracovat mohl jen jako dělník
Oba uvěznění důstojníci Paleček a Krzák si v době procesů s komunisty Slánským a někdejším velitelem OBZ Reicinem podali odvolání. Na pokyn komunistického vojenského zpravodajství odvolací soud jejich trest revokoval a propustil je domů.
Paleček po deseti letech zemřel v ústraní. Krzák nastoupil jako dělník k zámečníkům, do továrny na výrobu laku, jako dělník k pozemním vrtům. S manželkou vychoval dvě děti a za normalizace žil s manželkou v domku se zahradou v Poděbradech.
Patřil mezi členy Československého svazu protifašistických bojovníků a zúčastňoval se jejich společenských akcí i za normalizace. Podle Tomka bylo i pro komunisty těžké Krzáka přehlížet. „Respektovali ho i kvůli tomu, že přišel za války o celou rodinu, byla to neopominutelná osoba. Pak je tam ale i ta druhá rovina – Státní bezpečnost. Pro ni ti, kteří v zahraničí prodělali nějaký zahraniční parašutistický výcvik, představovali rizikové osoby bez ohledu na jejich věk.“
Historik odmítá, že by Rudolf Krzák byl v roce 1985 americkým pozičním agentem. Připouští však, že rozsáhlá sledovací akce StB, trvající téměř dva roky, byla neobvyklá.
„Vzniklo to na základě informací z KGB. A StB pak jakoby pseudovědeckým způsobem – vylučovací metodou třeba, kdo jezdí a nejezdí do Itálie – a podle dalších a dalších kritérií určovala, kdo by to tak asi mohl být. No a nakonec se v tom sítu ocitli nejpodezřelejší a jedním z nich byl Rudolf Krzák. Podle estébáků k němu došli nějakou vědou, takovou pokřivenou,“ uvedl Tomek, který Krzákův příběh Rudolfa Krzáka detailně zmapoval a publikoval v časopise Paměť a dějiny. Osobně se s generálem nesetkal. Rudolf Krzák zemřel 22. dubna 2004.
