Drozdovská Pila vznikla v 19. století kolem mlýna přestavěného na pilu. Po přistavění hotelu se stala oblíbeným výletním místem pro členy Sokola a obyvatele Zábřeha, které lákala čistá voda řeky Březné plná raků.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracoval Vít Lucuk. Organizace sdružuje lidi se zájmem nejen o historii prostřednictvím Klubu přátel Paměti národa. Díky pravidelným příspěvkům více než 5 tisíců členů může spolek mimo jiné uchovávat vzpomínky lidí, kteří prožili klíčové okamžiky dějin. |
Zábřežsko tvořilo český ostrov v převážně německém pohraničí. Za druhé světové války spadalo do Říšské župy Sudety a místní čelili silné germanizaci, přesto si zachovali národní hrdost a mnozí se zapojili do odboje.
Centrem odporu se stal Zábřeh, kde roku 1941 vzniklo Národní sdružení československých vlastenců vedené Jaroslavem Tůmou, Karlem Holoušem a Josefem Hrabáčkem. Organizace spolupracovala s dalšími skupinami, rozšiřovala letáky, sháněla zbraně, prováděla sabotáže a pomáhala uprchlým zajatcům. Gestapo později zatklo stovky členů, z nichž mnozí zahynuli v nacistických věznicích a táborech.
Na konci války působila v lesích u Drozdovské Pily partyzánská skupina Zábřeh. Majitel letoviska Eduard Novotný a jeho syn Vladimír, kteří partyzány podporovali, byli 21. září 1944 zatčeni gestapem. Vladimír byl umučen, jeho otec zemřel krátce po osvobození na následky věznění.
„Přišel pán a říká, že jde od Blbce“
V roce 1945 se do svého domu na Drozdovskou Pilu vrátila rodina Jaroslava a Ludmily Knápkových, kteří také spolupracovali s partyzány. Po obsazení pohraničí vojsky wehrmachtu odešli v roce 1939 na samotu Žilkův mlýn u Velké nad Veličkou. Krátce poté se tam zapojili do odboje.
Žilkův mlýn ve Velké nad Veličkou, kde za války rodina Knápkových urývala parašutistu Františka Bogataje.
Přes hranice pomáhali mužům, kteří chtěli bojovat proti nacistickému režimu v zahraničních armádách, v domě ukrývali zbraně, několik odbojářů a také velitele paravýsadku Carbon pod vedením kapitána Františka Bogataje. Z úkrytu v podkroví odeslali vysílačkou Jarmila I desítky depeší do Londýna, díky nimž proběhlo několik výsadků zbraní.
Knápkovi na Drozdovské Pile opět rozjeli svou dílnu na výrobu dřívek na kartáče, kterou vybudovali před válkou. Ještě v listopadu 1947 obdrželi Jaroslav a Ludmila od generála Ludvíka Svobody Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně. Šlo ale o jejich poslední veřejné uznání. V únoru 1948 totiž moc ve státě převzala do svých rukou komunistická strana. Rodina následně přišla o svou živnost a několik lidí, které znali z odboje, skončilo ve vězení.
Před zatčením utekl z Československa František Bogataj, který se následně v Mnichově stal jedním ze zakládajících členů nově vznikajícího protikomunistického zahraničního odboje. Jeho zpravodajská skupina ve spolupráci s americkou tajnou službou CIC vyslala několik kurýrů do Československa. V prosinci 1950 se jeden z nich, Václav Vokáč, objevil u Knápkových.
Zákazy, ódy na režim i branná cvičení. Jak vypadala školní docházka za normalizace? |
„Zrovna když jsme zabíjeli prase, přišel pán a říkal, že jde od ‚Blbce‘. Otec okamžitě věděl, že jde od Bogataje, protože ten měl za války tajnou přezdívku ‚Blbec‘. Ten člověk mu předal dopis od Bogataje a požádal ho, jestli by byl ochotný spolupracovat se západní rozvědkou a podávat zprávy. Otec s tím samozřejmě souhlasil, a tak dostal šifrovací klíč na zprávy a ten agent mu nechal tisíc korun na výdaje. Vytvořili pak dvě schránky, kam se zprávy budou podávat,“ vyprávěl Bronislav Knápek, syn Jaroslava Knápka, který se setkání zúčastnil a s otcem později jednu tajnou zprávu sepsal.
„Zapojil mě do toho. Seznámil mě se šifrovacím klíčem a první zprávu, kterou jsme poslali, jsem šifroval já a pak jsem ji zanesl pod most k Hoštejnu, kde byla tajná schránka a kde si ji měl agent vyzvednout,“ vzpomínal.
„Nařkli ho, že ozbrojuje a chce vyvolat převrat“
Víc toho nestihli, protože 27. března 1951 zaklepalo u Knápkových několik mužů vydávajících se za představitele kartáčnického družstva. Ve skutečnosti šlo o příslušníky Státní bezpečnosti. Jaroslav Knápek se jim ještě pokusil utéct do lesa, ale StB celou Drozdovskou Pilu obklíčila.
Bronislav Knápek otcovo zatčení neviděl, protože byl zrovna ve škole v Tachově. Hned po návratu ze školy šel vybrat jednu z tajných schránek, o které StB neměla tušení, a zakopal ji v lese u Hoštejna a později zničil. Dodnes má ale kazetu, do níž zprávu uložili.
Kazeta v níž Jaroslav Knápek ukrýval tajné zprávy pro agenta CIC Václava Vokáče.
Jak vlastně StB přišla na otce, dodnes netuší. Vylučuje ale verzi, že by Václav Vokáč byl nastrčený provokatér StB, protože v protokolu o jeho výpovědi je uvedena jen jedna tajná schránka a druhou úmyslně zamlčel, aby Jaroslavu Knápkovi uškodil co nejméně.
Soud v Brně odsoudil 3. září 1951 Jaroslava Knápka za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování k deseti letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Kromě spolupráce se západní rozvědkou ho obvinili také z ukrývání zbraní. Šlo o pásové vozidlo, které v kraji zůstalo po německé armádě a Jaroslavu Knápkovi ho oficiálně přidělilo MNV Zábřeh.
Stejným způsobem získal velké dřevěné bedny, v nichž pak objevil několik nábojů, a StB je v domě našla. „Nařkli ho, že se ozbrojuje, že chtěl vyvolat převrat a že měl tank,“ popsal Bronislav Knápek.
V létě roku 1952 vězně Jaroslava Knápka poslali na zemědělské práce na Šumpersko. Na poli využil nepozornosti strážných a 5. července 1952 uprchl. Rozjelo se rozsáhlé pátrání, ale tehdy čtyřiapadesátiletého Jaroslava Knápka nenašli.
Partyzáni, osvobození i popravy. Paměť války už drží jen historikové a kronikáři |
Jeho syn neví, kde přesně se první rok ukrýval. Pokoušel se sice kontaktovat rodinu, ale málem ho přitom chytili. „Kolem Drozdovské Pily, Březné a Červené Vody byly pořád zátahy armády. Jednou jim tam někde utekl z obklíčení. Když měl takovou zkušenost, tak raději odešel pryč,“ vzpomínal.
Doma se objevil až jedné noci zjara roku 1953. „Máma ho pustila domů a dala mu najíst a jídlo, které potřeboval s sebou. Táta si s sebou vzal akorát malý krumpáč a vojenskou lopatu a odešel do lesa, kde si vybudoval bunkr,“ líčil Bronislav Knápek.
Jeho maminka mu po nocích do bunkru v mlází tatenického lesa nosila jídlo a i Bronislav tam otce několikrát navštívil. „Vykládal mi, jaké to tam je, jak kolem lítají ptáci, jak ho tam navštěvuje liška a jak sleduje růst houby.“ Na zimu se Jaroslav Knápek přemístil do úkrytu v rodinné dílně na Drozdovské Pile. V metrovém prostoru mezi kotlem a zdí vytvořili šikmou dřevěnou konstrukci a z boku ji zakryli velkými bednami, v nichž vytvořili vlez do úkrytu.
Jaroslav Knápek.
„Do spodní bedny se za svlakem vyřízl otvor a udělaly se tam panty a tím se to otvíralo. Dolehlo to na svlak a nebylo to vůbec poznat, že je to na otvírání,“ popsal Bronislav Knápek a dodal, že do beden vždy naházeli nějaké harampádí a šikmou dřevěnou konstrukci zaskládali dřevem na topení.
Do domu chodily různé kontroly a proběhlo v něm několik domovních prohlídek. StB ale nikdy nic nenašla. O přítomnosti Jaroslava Knápka nikdo ze sousedů nevěděl a ani část rodiny o tom neměla potuchy. Na Drozdovské Pile se také často objevovali podivní muži. Bronislav Knápek vzpomínal, že v noci z okna vídali zář z hořících cigaret nebo mimo sezonu lovící „rybáře“. Také jim někdo otrávil psa, který svým štěkotem prozrazoval přítomnost estébáků.
V lese, za kamny i v podzemí
Po roce 1957 Ludmila Knápková, Bronislav Knápek a jeho sestra Radoslava obnovili dílnu a znovu začali vyrábět kartáčnické výrobky, ale tentokrát již nikoli jako soukromníci, ale pro Dřevotvar Šumperk. Jaroslav Knápek byl tehdy nucen opustit skrýš za kamny, protože v dílně se muselo topit. Po nocích proto vybudovali nový úkryt pod dílnou u soustruhu.
„Rozbil jsem tam s tátou po večerech beton a vykopal kryt. Nemohl být hluboký, protože tam začala prosakovat voda. Dostal jsem se jen metr do hloubky, a tak jsem šel do šířky. Mohl tam jen sedět nebo ležet. Měl tam zase elektriku a spirálový vařič, který to rychle vytopil,“ vyprávěl.
V tomto podzemním úkrytu Jaroslav Knápek zůstal až do 18. května 1960. Jak se mu v něm vlastně žilo a nebylo lepší strávit tato léta ve vězení? „Velmi rád a často četl a byl doma s maminkou. Moji rodiče měli krásné manželství, které by se mohlo dát všem za vzor,“ popisoval jeho syn Bronislav Knápek.
Bronislav Knápek v roce 2016.
Otec samozřejmě netrávil všechen čas v krytu a po nocích dokonce občas pracoval v dílně. Všechno ale muselo být dokonale připravené. „Dílenská okna jsem zatřel vodním sklem, takže přes to nebylo vidět. Vypadalo to jako zarosené.“
Dne 9. května 1960 byla vyhlášena amnestie. Jaroslav Knápek se domníval, že mu trest zruší, a tak se ve svých dvaašedesáti letech přihlásil na úřady. Trest mu ale jen snížili na pět let. Dva roky pak strávil ve vězení na Mírově, Ilavě a Leopoldově, než ho v květnu 1962 propustili během další amnestie. Jaroslavu Knápkovi však nevyměřili žádný důchod, a tak musel ještě několik let pracovat jako lesní dělník.
Někdy kolem roku 1970 manželé Knápkovi prodali Jednotě půl domu na Drozdovské Pile (druhou půlku zkonfiskoval stát) a přestěhovali se za synem Bronislavem a jeho ženou na Žilkův mlýn ve Velké nad Veličkou.
Jaroslav i Ludmila Knápkovi se tam dožili pádu komunismu. „Byli tak šťastní, že nad vším mávli rukou. Co bylo, bylo a je pryč. Nechtěli žádné tahanice s advokáty kvůli rehabilitaci a restituci. Připadalo jim to nesmyslné, protože jsme se hlavně cítili konečně svobodní. To byl ten dar. Táta, ten říkal, že republika je chudá, ať nic neděláme. Taková to byla povaha,“ vzpomínal Bronislav Knápek, jehož otec zemřel v červnu 1990 a maminka o sedm let později.
