Tajsir Abú Saada zamířil do Česka poprvé. Jeho vazba na zemi ve středu Evropy ale poněkud nepřímo vznikla mnohem dříve: ozbrojenci palestinského hnutí Fatah a členové Organizace pro osvobození Palestiny se učili bojovat v komunistickém Československu, které Arabům dodávalo zbraně ke zničení Izraele.
Takový byl ostatně i cíl mladého Tajsira, když se ještě ani ne sedmnáctiletý vydal do náborového střediska sekulárně nacionalistického Fatahu v syrském Damašku. Bylo krátce po šestidenní válce, v níž Izraelci rozbili vojska arabské koalice, chystající se „zahnat Židy do moře“. Tajsirův příběh do jisté míry pomáhá pochopit frustraci Palestinců - a je pikantní, že sám autor z ní neviní Izrael.
Arabsko-židovské pomeranče
Narodil se v utečeneckém táboře v Gaze počátkem roku 1951. Ještě jeho dědeček vlastnil se židovským společníkem pomerančovníkovou farmu, teď ale bylo necelé tři roky po izraelské válce za nezávislost, které Arabové říkají nakba, katastrofa. Plameny vzájemné nenávisti šlehaly vysoko.
Místo sněmovny galerieTisková konference Tajsira Abú Saady v Praze se měla původně konat v Poslanecké sněmovně. Byla ale přesunuta do galerie Langhans u Václavského náměstí. Na otázku, proč došlo k přesunu z oficiálních prostor do soukromé galerie, není zcela jasná odpověď. Tiskové oddělení sněmovny uvedlo, že akci nepořádalo, proto změnu nemůže komentovat. Ministryně spravedlnosti Helena Válková, pod jejíž záštitou měla akce proběhnout, uvedla, že se „pro jinou formu podpory rozhodla vzhledem ke svému pracovnímu programu“ a se Saadou se sešla v pondělí večer. Jenže v původních plánech se s účastí ministryně na tiskové konferenci ve Sněmovně jako s jistou nepočítalo. Otázku iDNES.cz, zda existovaly i jiné důvody, nechala Helena Válková bez odpovědi. Organizátor tiskové konference, ředitel Institutu Williama Wilberforce Mojmír Kallus, iDNES.cz sdělil, že jednou z příčin byly „bezpečnostní důvody“ s ohledem na odpolední návštěvu prezidenta Miloše Zemana ve Sněmovně. |
Tajsir ve svém životopise Sloužil jsem Arafatovi, který nyní vychází česky, líčí i málo známou část příběhu války z roku 1948, v níž tehdy již komunistické Československo ještě podporovalo nově zrozený židovský stát: totiž že masivní exodus Arabů podnítily arabské vlády Jordánska, Sýrie a Egypta, vyzývající arabské civilisty, aby nakratičko odešli, než bude Izrael (dle arabského očekávání) zničen.
„Mí rodiče uvěřili arabské propagandě a rozhodli se, že bude bezpečnější se přesunout za bojovou čáru,“ vzpomíná Saada v knize na osudové rozhodnutí. Někteří Arabové totiž v Izraeli zůstali a osudu uprchlíků se vyhnuli.
V saúdskoarabském a katarském exilu Saada dospěl k závěru, že vlády arabských zemí Palestince na svém území jen trpí, aniž by byli ochotni jim jakkoliv pomoci. Těžko říci, zda věděl, že z arabských zemí musely po vzniku Izraele uprchnout statisíce Židů, ale že se o ně Izrael - na rozdíl od přístupu arabských zemí k Palestincům - postaral a začlenil je do společnosti. Každopádně ho oslnil chlapík jménem Jásir Arafat.
Ten totiž byl v pravé chvíli na pravém místě, když začal Palestince, sklíčené izraelským vítězstvím v šestidenní válce, mobilizovat, že si pomohou sami. Uměl během studené války ze socialistického tábora, pro nějž byl Izrael nepřítelem, získat peníze i zbraně. A neštítil se teroristických metod, aby dosáhl svého.
Prezentace navenek ovšem byla jiná. „Arafat přednášel mezinárodnímu společenství o našem respektu k nevinným životům a my konali tak, jak jsme uznali za vhodné,“ píše Saada, tehdy přezdívaný Řezník. Dodává, jak za legitimní pokládali i civilní oběti, protože „každý židovský muž a dokonce i žena budou jednou sloužit v armádě, takže nejsou civilisty“.
Americký přerod
V úterý ráno usedl 63letý Tass Saada v galerii Langhans kousek od pražského Václavského náměstí, aby odpovídal na otázky novinářů. Přiletěl na pozvání ředitele Institutu Williama Wilberforce (a možná známěji předsedy české odnože Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém) Mojmíra Kalluse.
Saada, muž s kulatým obličejem, příliš nepřipomínal divokého mladíka, který svého času střílel do oken domů jordánských křesťanů, pokusil se o vraždu jordánského korunního prince a cvičil palestinské děti, jejichž věk byl sotva dvouciferný, střílet.
Jak to?
Na začátku té změny stála jeho vlastní divokost. Když přijel do Kataru za rodinou, otec ho donutil k pokusu dokončit vzdělání. Poté, co vznětlivý Tajsir málem zastřelil svého učitele (zejména u této pasáže je třeba říci, že nelze ověřit, zda autobiografie věrně popisuje pravdu, pozn. red.), nezvladatelného mladíka rodiče poslali na zkušenou do USA. Psal se rok 1974.
Našel si dívku, oženil se s ní a začal podnikat. A především - tedy, jak to líčí on - našel Krista. Zlomový okamžik popisuje tak, že mu známý v roce 1993 přečetl z Bible: „Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh...“ Saada podle svých slov v té chvíli ucítil světlo, které k němu promluvilo slovy z Janova evangelia.
„Bratr na mě poslal vrahy“
Vyprávění někdejšího odstřelovače a Arafatova řidiče je autobiografií a jako takovou je třeba jej vnímat. Ateisté se asi při líčení, jak k němu promluvil Bůh, ušklíbnou. Možná nejen oni, Saada sám se nijak nezříká krve, která ulpěla na jeho rukou. A připouští, že na své skutky byl pyšný.
Faktem nicméně je, že si Saadova životního příběhu všiml i renomovaný izraelský zpravodajský list The Jerusalem Post (viz zde). Že založil humanitární organizaci Seeds of Hope. A že dnes v Praze říká: „Stojím za právem Izraele na existenci, i když nesouhlasím se vším, co Izrael dělá. Doufám, že někdy uvidím mír mezi Palestinci a Židy. Snažím se stavět mosty míru mezi Jerichem a Jeruzalémem.“
„Můj vztah s rodinou byl samozřejmě silně narušen konverzí ke křesťanství,“ přiznává na otázku iDNES.cz. „Bohužel s tím musím žít. Miluji své příbuzné, jejich nepřátelství vůči mně na tom nic nezmění.“ O něco později dodává, že na něj jeho bratr dokonce poslal nájemné zabijáky kvůli tomu, že opustil učení islámu.
Ani současné formy toho, čemu ozbrojenci v Gaze říkají národněosvobozenecký boj - tedy střílení nemířených raket na izraelská města - u bývalého snajpra nenajdou pochopení. „Hamas je teroristická organizace, která utlačuje své lidi, ovládá jejich životy. Mnoho domů bylo zničeno, mnoho lidí zabito, protože střílejí rakety z civilních oblastí. Smutné je, že přitom zahynulo mnoho nevinných lidí, mnoho žen a dětí. A smutné je, že Izrael tu práci nedokončil a že Hamas nezničil,“ odpovídá na další otázku iDNES.cz.
Palestinský předák Arafat, jenž zesnul v roce 2004 a jehož Organizace pro osvobození Palestiny (která byla až do roku 1991 Izraelem a USA pokládána za teroristickou organizaci a která až roku 1993 uznala právo Izraele na existenci), je pro něj stále hrdinou.
„Žil a zemřel pro věc, které věřil. Pro právo svých lidí na slušný život jako všichni ostatní. Je pravda, že dělal mnoho chyb, doufám, že se z nich Palestinci poučí. V Gaze a na Západním břehu visí stále více jeho obrazů než obrazů současného prezidenta,“ poodkrývá mentalitu Palestinců.
