Všech demonstrací v lednu 1989 se zúčastnil i tehdejší student střední uměleckoprůmyslové školy, čerstvě osmnáctiletý Jan Pochman. „Byla neděle a pamatuji se, že bylo docela teplo,“ vzpomíná na pietní shromáždění 15. ledna. „Takže když přijela vodní děla, zase tak hrozné to nebylo,“ dodává.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovali Terezie Vavroušková, Karolina Velšová-Šimáčková a Michal Šmíd. Paměť národa se dlouhodobě zapojuje do podpory Ruskem napadené Ukrajiny. Válka pokračuje a solidarita s napadenou zemí tak zůstává zásadní. I letos se proto uskuteční shromáždění Společně za Ukrajinu, které se bude konat potřetí, a to 21. února 2026 od 15.00 na Staroměstském náměstí v Praze. |
Vzpomínkovou akci svolalo pět nezávislých iniciativ (České děti, Charta 77, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společnost přátel USA) na neděli 15. ledna ve 14 hodin na Václavské náměstí. Organizátoři chtěli položit květiny před sochu svatého Václava a připomenout tak sebeupálení Jana Palacha. Pietní akt ale zmařil zásah policie. Organizátory akce pozatýkala a obušky a vodními děly vyhnala stovky demonstrantů z Václavského náměstí.
„Já jsem o Palachovi vlastně moc nevěděl, protože tehdejší média o něm vůbec neinformovala. V novinách o něm pochopitelně nebyla žádná zmínka. Byl to zkrátka někdo, kdo měl být zapomenut. Teprve v roce 1988 jsem začal vnímat, kdo to byl a co v roce 1969 udělal,“ vypráví Pochman, co jej tehdy přivedlo na Václavské náměstí.
Narodil se v Praze 14. října 1970, dětství strávil na Novém Městě a posléze v Holešovicích. Nikdo z jeho rodiny nebyl členem KSČ, nepatřili však ani k disentu. Doma našel několik tehdy zakázaných knih, které pozorně pročítal a které mu pomáhaly dotvářet si obrázek o tom, co se v tehdejším Československu děje.
V patnácti letech nastoupil na Střední školu uměleckoprůmyslovou na Žižkově, kde se učil řezbářství. „Atmosféra na škole byla volná, liberální. Hodně studentů chodilo na konci 80. let na demonstrace, ve třeťáku a čtvrťáku už to bylo úplně běžné,“ líčí.
Pevnost Václavák. Palachův týden před 30 lety odstartoval cestu ke svobodě |
Ještě před samotným Palachovým týdnem se v centru Prahy v roce 1988 odehrály dvě poměrně velké a policejními jednotkami rozehnané protirežimní demonstrace 21. srpna a 28 října. 10. prosince pak proběhla jediná oficiálně povolená manifestace nezávislých iniciativ u příležitosti Dne lidských práv na Škroupově náměstí na Žižkově, která se obešla bez policejního násilí.
Vědělo se, kam jít
O lednové připomínce činu Jana Palacha se Pochman dozvěděl od spolužáků ze střední školy: „Předávali jsme si informace šeptandou. Někdo to slyšel na Svobodné Evropě nebo z Hlasu Ameriky, pak už se ty informace šířily, lidé si to řekli mezi sebou. Prostě se vědělo, kam jít.“
Komunistické bezpečnostní složky se po zkušenostech předešlých měsíců obávaly, že dojde k obdobným protestům. Už 13. ledna proto ministr vnitra František Kincl vyhlásil nejvyšší stupeň bezpečnostních opatření, který znamenal zákaz vzpomínkových akcí, sledování a preventivní zatýkání vůdčích osobností nezávislých iniciativ a aktivizaci Lidových milic.
Dobový portrét Jana Pochmana.
Násilným potlačení pietní akce 15. ledna ale demonstrace neskončily – to bylo oproti dřívějšku nové. Lidé se na Václavském náměstí scházeli po celý následující týden a série protestů vyvrcholila v sobotu 21. ledna, kdy se řada lidí vydala na „národní pouť do Všetat“ k hrobu tamního rodáka Jana Palacha.
V této středočeské obci, kam byl v letech normalizace nuceně přesunutý hrob z pražských Olšanských hřbitovů, se soustředilo víc než 300 příslušníků bezpečnostních složek a Lidových milic, aby zabránili jakémukoliv projevu piety.
„To, co dělá život životem, chybělo“
Mezi protestujícími byli nejčastěji mladí lidé. Na druhé straně pomyslné barikády stáli policisté, kteří neváhali kromě pendreků použít slzné granáty či obrněné transportéry vybavené vodními děly. „To byli takoví starší tatíci,“ popisuje pamětník příslušníky Lidových milic, ozbrojené polovojenské jednotky členů Komunistické strany, které režim povolal na pomoc. Pochman zdůrazňuje, že demonstranti žádné zbraně neměli.
„Byl jsem mladý a strach jsem neměl, bavilo mě to, konečně se něco dělo, byla naděje na to, že by mohla přijít změna. Ale byl jsem opatrný. Věděl jsem, že horší už to být nemůže. Nikdo tenkrát netrpěl hladem, ale to, co dělá život životem, chybělo,“ vysvětluje tehdejší student důvody, proč tehdy v lednu den co den mířil na Václavské náměstí.
Před rodiči nijak netajil, že chodí na demonstrace. „Můj táta z toho samozřejmě neměl úplně radost. Mně už ale bylo osmnáct let. On mě neodrazoval, ale ani to nepodporoval. Byla to moje věc,“ dodává.
Míra použitého násilí se den ode dne lišila. Zatímco ve středu 18. ledna se uskutečnilo pouze několik desítek perlustrací, tedy zjištění totožnosti demonstrujících, zásah o den později patřil k těm nejbrutálnějším. V centru Prahy tehdy operovalo bezmála 1 300 příslušníků SNB a 800 příslušníků Lidových milic. Zadrželi téměř tři stovky protestujících, 14 osob pak muselo vyhledat lékařské ošetření v nemocnici, skutečný počet zraněných byl ale bezpochyby vyšší.
Demonstrace během Palachova týdne.
Jan Pochman svou roli v tehdejších protestech nepřeceňuje. Sám sebe považuje za „řadového demonstranta“. Většinou nestál v první linii a s kamarády neustále řešili, jak z případného maléru uniknout. „Transparenty jsme neměli. Ten, kdo ho měl, tak byl automaticky účastník demonstrace, a tím pádem na sebe upoutal pozornost.“
Nejvíc ho prý tehdy překvapila vytrvalost a odhodlání demonstrantů pokračovat v protestech navzdory strachu i vyčerpání z předešlých dnů. „Na konci každého dne jsme si stejně po tom všem řekli, že zítra přijdeme znova,“ vzpomíná.
„Každá generace má právo na svojí revoltu“
Pochman během Palachova týdne zatčení unikl, ale jiní takové štěstí neměli. Jeden ze spolužáků skončil ve vyšetřovací vazbě. „Na školu pak přišla žádost, aby byl vyloučen, všeobecně se vědělo za co. Školská rada zasedla a ohradila se proti tomu. Řekli, že nevidí důvod, proč by měl být vyloučen. Zůstal na škole dál a mohl dostudovat. Profesoři z naší střední školy byli rozumní a myslím, že neměli strach, že by z toho mohli mít problém,“ vypráví. V roce 1989 už přeci jen režim takovou sílu neměl a lidé se přestávali bát.
1968: Dvacet let po upálení rozhýbal Jan Palach revoluční rok 1989 |
Prožitá zkušenost Pochmana od dalších protestů neodradila, naopak. Byl u toho, když v létě roku 1989 hnutí České děti a další iniciativy svolaly do pražské Stromovky demonstraci proti nešetrným plánům na stavbu silničního průtahu parkem. Tentokrát zatčení neunikl. Na rozdíl od jiných ale neskončil zbitý estébáky kilometry za Prahou, u výslechu řekl, že se na místě ocitl náhodou a pustili jej domů.
Ale o pár dnů později přišlo další předvolání k výslechu. Tehdy mu policisté odebrali čerstvě získaný cestovní pas, ale nakonec mu ho po pár týdnech vrátili. Tou dobou už měl po maturitě a pracoval jako řezbář. Zúčastnil se i studentské demonstrace 17. listopadu, z Albertova došel na Národní třídu, ale tam se mu podařilo uniknout ještě před neblaze proslulým policejním masakrem.
Pochman na své zážitky z doby politické agonie vzpomíná s nadhledem. Každá generace má podle něj právo na svoji revoltu. „Pokud má tato generace pocit, že to s přírodou nevypadá dobře, tak má právo se proti tomu postavit a jít si za svým. Nic není hotového, vždycky je možné život nějak zlepšit.“
